(„Svátek Sadie Hawkins Day se slaví 15. listopadu; do stripu Li´l Abner byl uveden roku 1957 a probíhal tak, že každý svobodný muž z Dogpatche se musel dostavit na určené místo ráno 15. listopadu; na povel začali všichni utíkat. Po jisté době se rozběhly všechny neprovdané ženy za nimi. Který muž byl uloven a do západu slunce přiveden před dogpatchského oddávajícího úředníka, musel si úspěšnou lovkyni vzít. Rok nato se Sadie Hawkins Day pořádal na mnoha amerických vysokých školách a od té doby se mnohde koná pravidelně rok co rok.“ KUMERMANN, Daniel. Comics – Úvod do problematiky, str. 45)
Hrdina je pro čtenáře vzorem (jednak příkladným – superhrdina, ale i vzorem obecně – archetypem). Hrdinové se dají dělit podle několika kritérií. Například na dobré a zlé, na lidské či zvířecí (kombinace člověka a zvířete není vyloučena). Hrdinové jsou přísně podřízeni určité hierarchii postav – komiks pojednává o jednom hlavním hrdinovi, který je doprovázen „družinou“ a kontrován protivníkem. Kromě hrdinova protipólu (protivníka) bývá v příběhu významná hrdinka. Nicméně pojem hrdinka úplně vhodný není. Pokud je hrdina hlavní postavou, hrdinka je spíše „ženou“, a to v kontextu genders a jejich sociálních rolí. O tom už ale více v kapitole Hrdinky.
Podle tradičních mýtů se hrdinové dělí na dva typy – na hrdinu reka a hrdinu šaška. Šašek může fungovat na obou stranách – na straně Dobra i Zla. Většinou mezi stranami kolísá, a to na základě vlastního úsudku. Je prospěchářský, a tak se nezabývá cílem, který mu byl přiřčen tradicí či věštkyní, a jde si po své vůli (Ukko v komiksu Sláine). Podstatné je, šašek figuruje jako hlavní postava pouze v prvotních komiksech, nikdy ne v superhrdinském.
Komiks se příliš nezajímá o nevýjimečné či neschopné. Na druhou stranu výjimka (postmoderní komiks) potvrzuje pravidlo (Šinkl, Jimmy Corrigan: Nejchytřejší kluk na světě). Útěk před osudem, svým posláním, se jako motiv objevuje například u Šinkla. Superschopnosti totiž u některých hrdinů způsobují neštěstí, nevyrovnanost a neochotu podrobit se vůli bohů. Tyto existenciální problémy se objevují opět především u postmoderních komiksů, které se nezabývají jen krvavými bitkami. Komiksoví hrdinové mýty a mytologické prvky často degradují, parodují. Šinkl vstoupí do nesvěta (nicoty) a hned po několika dialozích se snaží o soulož se svou družkou. Nutno podotknout, že Šinkl se takto chová při každé vyhrocené situaci. Je si vědom své smrtelnosti, nade vše se jí bojí, a tak chce zažít před smrtí něco krásného. Podobně se chovají i ostatní, jinak „normy“ dodržující hrdinové. Mají ve zvyku posmívat se svým protihráčům (např. zlým bohům), a to způsobem nevybíravým. Jazyk je v těchto případech velmi odlišný od jazyka celého komiksu. Z mystického textu používajícího jazyk zastaralý se najednou vynořuje jazyk moderní, s expresivními výrazy (Hellboy: „ K sakru, na tyhle pitomosti nemám čas.“ Anebo v reakci na bitku s bohyní Laimou: „Dámo, chtěl jsem se k vám chovat slušně, protože patříte k hlavním mytologickým veličinám.., ale vám teď asi definitivně řachlo v kouli“). Hrdina tak mimo jiné dává najevo svou aktuálnost, neboť protihráč je jakási archaická příšera, kdežto on je hrdinou moderní doby; a je jasné, že moderní doba musí minulost překonat (Hellboy). Druhým typem mytického hrdiny - reka - přecházíme rovnou do typologie hrdinů.
Hrdinové
Dodržet typologii hrdinů je obtížné, zejména v případě postmoderního komiksu: jednotlivé typy se v sobě míchají, neboť novodobý hrdina je daleko složitější, komplexnější. Proto hrdiny rozřazuji podle dominantního rysu. Vždy se najde výjimka, neboť výjimky jsou pro autory komiksů umělecky zajímavé.
Hrdinové (jejich život, charakter) jsou zobrazováni kromě jiného (charakteru zobrazeného dějem, dialogem, myšlenkou) i ikonograficky, jelikož komiks je prostorově „omezený“. Už při prvním pohledu (nezáleží, zda nového či již delší dobu existujícího hrdinu, ovšem čtenáři neznámého) čtenář zpracuje informace o hrdinovi s pomocí ikonografie – „už jen sám grafický znak, jak si jej komiks vyžaduje, nutí do málem naprosté stylizace, takže postava se stává čím dál víc hieroglyfem“ (ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, str. 170). Já podotýkám, že hieroglyf všeobecně v komiksu znamená zašifrování, které je rozeznatelné pro všechny čtenáře. Ovšem toto zašifrování funguje na více „rovinách“ – a je pouze na čtenáři, zda dokáže odhalit všechny roviny onoho zašifrování. Více rovinami se vyznačuje postmoderní komiks (viz Definice), neboť ten obohacuje hieroglyf o literární, umělecké, kulturní a společenské symboly. Už na první pohled je patrné, na kterou stranu (dobrou či zlou) hrdina patří. I pokud nemá zvláštní kostým (jako má superhrdina – Superman, Batman), vyznačuje se znaky, které čtenář snadno rozpozná, a může tak definovat hrdinovu roli.
„Každý znak je obdařen naprostou jasností, protože všechno je vždy třeba pochopit ihned“(BARTHÉS, Ronald. Mytologie, str. 15), říká Barthés a pokračuje: „Každý fyzický typ stejně jako v divadle přepjatě vyjadřuje úlohu, jež byla zápasníkovi (hrdinovi) přidělena“(BARTHÉS, Ronald. Mytologie, str. 15). Navíc tato nezaměnitelná role, a to doslova, musí fungovat až do konce příběhu. „Projevy jeho lstivosti, krutosti a zbabělosti nepopřou prvotní vzezření ničemy, které se mi staví před oči“(BARTHÉS, Ronald. Mytologie, str. 15). Barthés ještě poznamenává, že fyzický zjev, kromě rozpoznání dobrého či zlého hrdiny, určuje celý příběh. Nevysvětluje sice peripetie děje, ale říká čtenáři, o jaký příběh (mýtus) se vlastně jedná.
Výška a váha jsou často určující. Pokud je hrdina výrazně vysoký, svalnatý, znamená to, že bude v příběhu figurovat jako hlavní hrdina. Pokud je podsaditý, tlustý nebo naopak příliš hubený, je odkázán pro druhotnou roli. Tedy u fyzicky silných, pohledných hrdinů zbývá ještě určit, zda jsou dobří či zlí. K tomu čtenáři zase pomůže tvář a oděv. Zloduch mívá ostřejší rysy, zdeformované oči, bez panenek, velký nos, přísná ústa a tenké rty. Oděv záleží na prostředí příběhu - tajemné postavy využívají kápě, dlouhé pláště, tmavé oblečení. Patří mezi ně různá bratrstva, pokoutné organizace, kriminálníci, magické postavy. U hlavních hrdinů se oděv jako takový specifikuje obtížněji. Například srovnávat Sláina a Batmana příliš nejde. Sláine je podřízen svému původu: Sláine je keltský bojovník, a ačkoli je obohacen o fantazijní prvky, v zásadě vychází z dobových zvyklostí. Naopak Batman žije ve 20. století, a tak kromě běžných šatů nosí „masku“ netopýra. Trikot s pláštěnkou a maskou.
Komiksoví hrdinové jsou na rozdíl od literárních nejeví zájem o ženy. V „lepším“ případě je hodnotí jako sexuální objekty (Od tohoto pojetí se odlišují prvotní komiksy, které za prvé pojednávají nejčastěji o mužích a dětech, a za druhé jsou humorné, což s sebou nenese zobrazování ženy jako samičky, spíše naopak: například partnerky Mickey Mouse a Donalda Ducka – Minie a Daisy – jsou naprosto asexuální a láska jejich obdivovatelů je spíše platonická – rytířská; a o to více je láska pro hrdinu silnější a opravdovější, neboť třeba Mickey Mouse je odhodlán spáchat kvůli Minie sebevraždu), a tak jsou pro ně spíše okrajovou záležitostí, která nemusí být hodnocena pocity. Momentem, kdy s nimi obvykle přichází do styku, je akt záchrany. Pro muže je to otázka dobře odvedené práce. Takový přístup k něžnému pohlaví můžeme pozorovat v komiksech se sci-fi tématikou. Vztah hrdina-žena je naprosto zřejmý už z obálky takových komiksových sešitů: žena je spoutána, v obličeji se jí zračí děs; blízko ní je mutant, který se chystá na akt přemožení, a konečně v pozadí je superhrdina, který se s odhodlaným výrazem ve tváři přibližuje ke dvojici žena-mutant, aby ženu zachránil. Tato struktura se opět dá připodobnit k wrestlingu, jak jej popisuje Barthés v Mytologii. Nejen, že čtenář rozpoznává role všech hlavních postav (podle fyziognomie, kostýmu, výrazu ve tváři a jmen), ale může i očekávat děj a především konec příběhu dle rozestavěných charakterů. Snad jediný Flash Gordon (také superhrdina s dvojí identitou - v civilu chemik zaměstnaný u policie, zasnoubený s novinářkou) reaguje na půvaby své ženy alespoň letmým polibkem. Hlavní hrdinové (zejména tedy superhrdinové) ignorují ženu paušálně. Ostatní typy hrdinů (druh) jsou odlišné.
Text je součástí bakalářské práce Aleny Oswaldové Mytologické prvky v komiksu, Fakulta sociálních věd UK, Praha 2005. Redakčně upraveno.
