. Pozoruhodná, na české poměry rozsáhlá a jedinečná, komiksová trilogie o nádražáku Aloisi Nebelovi se dočkala "šťastného" konce. První vlakově-komiksová souprava Alois Nebel - Bílý Potok dorazila na český trh v roce 2003. Je potřeba ocenit skutečnost, že se jak autorům Jaroslavu Rudišovi a Jaromíru 99, tak i vydavatelství Labyrint podařilo udržet pravidelnou roční periodicitu.
Nebelovská trilogie stále na naší bublinové scéně patří k velmi diskutovaným počinům. Jen vzpomeňte na bouřlivé diskuse týkající se Švejdíkova výtvarného zpracování, ne nepřipomínající styl Franka Millera či Mika Mignoly: černobílá "hranatá" kresba, ostré přechody světla a stínu… Zajisté k tomu přispěl i fakt, že se jeho první dva díly objevily na divadelních prknech, a to ještě před dokončením celé série.
. Podstatnou roli sehrává ve Zlatých Horách nová postava - Wachek starší. Objevuje se v komiksu poprvé a dostává relativně hodně prostoru. Objasní totiž Němého "cestu" a pohnutky. Poměrně nelogicky tak působí jaksi bezcílná přítomnost Němého v první části komiksu, v porovnání s dílem druhým a třetím, kdy Němý z ničeho nic objevuje Důvod… Že by Wachek st. v úvodním dílu Alois Nebel - Bílý Potok ještě neexistoval? Možná, že autoři ještě netušili, jak to všechno dopadne (?), … což by mohlo vysvětlovat i poněkud "rozpačitý" konec. Jak se mohlo stát, že Němý prchá z krakovské věznice v zimě a ve Zlatých Horách se objevuje až v létě? Co tedy dělal celý půlrok? Proč staršího Wachka nevyhledal už dříve? (Zajímavé je, že ne každý recenzent si této časové nesrovnalosti povšiml).
U Nebelovy postavy se žádné velké otazníky nekonají a vše spěje k překvapivému "šťastnému" konci. Jeho vize se téměř vytrácí. Zůstává stále nezištným dobrákem…
. Černobílé Zlaté Hory jsou nepochybně temné a syrové… a v tomto duchu jsou dokreslovány i osudy jednotlivých postav. Pro bezstarostně šťastný život zde není ani kousek místa, protože všude vyplouvá mrtvá historie, staré viny a touha po pomstě. A tak to vypadá, že jediní, koho historie netíží, jsou Alois a Květa, a ti, kteří jsou již po smrti…
V mlhách rozhodně ani na chvíli nezmizelo nádražácké kouzlo, civilní moudrost a osobitá poetika, jež ozvláštní každé místo či příhodu. Jako střípek odcizení a "pokulturnění" života v horách působí účinkování Nebela v televizi. Je zbytečné a působí prvoplánovitě a nevkusně. Jakoby si autoři řekli: "Tohle jsme ještě nezkusili, tak proč to tam nedat? Proč by Nebel nemohl zamávat na Květu z televizní obrazovky?"... protože Aloisovo kouzlo je v osobním kontaktu s ním a ne přes televizní, byť komiksovou obrazovku. Komiks by se snad obešel i bez postavy asertivního reportéra SKY TV s všudypřítomným a otravně spoluútrpným nadhledem…
. V porovnání s předchozími díly závěrečná část Alois Nebel - Zlaté Hory líčí časově nejkratší období. Příběhu tak nechybí svižnost a rychlé tempo od začátku až do konce. Dynamický spád ovšem příběhu ne vždy prospívá. Zejména závěr působí jakoby byl sešitý horkou jehlou, a možná trochu sráží dojem z knihy i celé trilogie. Avizovaný "nejtemnější" a "nejsyrovější" poslední díl vyústí v jalový happyend, který si autoři, coby komiksové postavy, sami uvedou. Možná právě díky závěru se trilogie nestane "kultovní" jako se v komiksu poštěstilo kapele Priessnitz… Nádražák Alois Nebel by "tenhle konec" asi chtěl, ale ve čtenáři bohužel vzbuzuje nedůvěru…
Tolik o dlouhé cestě Aloise Nebela z Bílého Potoka přes Hlavní nádraží až do Zlatých Hor, která přese všechno zůstává pozoruhodná, rozsáhlá a jedinečná…
