Franc Kovac alias Bomber má taky vidiny, navíc vypadá docela k světu, takový pražský indierocker, nehádali byste mu ani to, že je fotbalista, co dává šílené pecky, ani to, že je mu podle logiky příběhu přes 40 (obrázek ze strany 45). Nejlepší předpoklady stát se masově oblíbeným komiksovým antihrdinou. Přesto je s ním nějaká nuda. Moc nemluví, jenom kouká na televizi, blouzní, vzpomíná na dětství a začte se do sudetské verze Starých pověstí českých, což mu ty jeho horečnaté sny ještě víc zašmodrchá. Do toho všeho se pletou úryvky z textů nějaké kytarovky. 
No dobře, dobře. Vezmeme to pěkně po pořádku. Po třech knížkách s borcem Aloisem a povídkách Na trati každý tak trochu čekal, s čím pánové Švejdík a Rudiš přijdou příště. Zvědavost to byla veliká (i když Zlaté hory jim reputaci trochu pokazily). Tak se stalo, že s komiksem Bomber (který je výhradně Švejdíkova práce) udělali i kapelu (jejíž písničky jsou zjevně taky Švejdíkova práce). Deska The Bombers má být prý soundtrackem ke komiksu, ale 2D kapela je paradoxně o dost zajímavější, než knížka samotná. To proto, že lo-fi zvuk The Bombers má v sobě víc syrovosti, než Jaromírova pérovka a texty kapely nejsou tak řídké jako (ne)příběh komiksu. Rudiš občas kvíkne něco na klávesy nebo se projeví hlasově (nejsem si jistý, zda se tomu dá říkat zpěv). 
To, co mu jde nejvíc, ale nedělá – velká škoda, která se týká především komiksové roviny projektu – jestli tiráž nelže, nepodílí se vůbec na příběhu. „Kdesi v pohraničí, kde krajina přišla o svou duši, leží jezero, které vždy přitahovalo nešťastné. Sem, do míst svého dětství, se na konci kariéry vrací profesionální fotbalista.“ No a? S tím Francem nebo Bomberem je fakt nuda k uzoufání! Co na tom, že na straně 21 zahlédnete kromě Bombera taky bobra, na stranách 56, 92 a 93 soulož a na mnoha dalších stranách mírně zkouřené výjevy z pohraniční Atlantidy, kam se cestuje s batohem plným kamenů (obrázek ze strany 76). „Lidé přicházejí a zase odcházejí. Jen jezero mlčenlivě zůstává.“ Mlčenlivě zůstávám i já, k Bomberovi, vzhledem k naději, se kterou jsem ho otvíral, nemám moc co říci. V kresbě se neděje nic, co bychom už od Jaromíra 99 neviděli, navíc myslím, že se s ní piplá o dost méně, než v Nebelovi. Více tuše, méně atmosféry… Nezbývá než vyjádřit jisté obavy, že, nebýt alba hudebního, Wachek by mohl knížku odbýt slovy „sere pes“. Takhle je to těsně. „Tak jo, tak jo, pořádná metelice a vítr ať ti vlasy rozcuchá,“ zpívá se v písni od The Bombers. Ten verš berte jako moje přání do budoucna, aby se zas někdy ten podmanivý nečas pohraničních hor podařilo dostat na papír do linek a bublin. Snad příště.
