Adaptace je termín obecně užívaný, ale opravdový „komiksový film“ by vlastně měl být jak adaptací, tak přenesením neboli transferem.
„Rozdělení provedené Brianem McFarlanem na poli výzkumů adaptací literatury nám pomůže tento problém osvětlit blíže. McFarlane totiž jako první výslovně napsal, že při přenášení románu do filmu ne vše vyžaduje adaptaci. Autor proto zavádí dvoudílný model, který rozlišuje situace transferu a skutečné adaptace.
. Transferu podle něj podléhá to, co patří k vyprávění [narrative], co není svázáno s jedním sémiotickým systémem a co může být přímo přeneseno do filmu. Naproti tomu to, co patří k vypovídání [enunciation], jež je spojeno s jedním sémiotickým systémem, vyžaduje skutečnou adaptaci. Jinak řečeno, předmětem adaptace je výrazový aparát, díky němuž vypovídání může být představeno.“ (Alicja Helman: Adaptacja – podstawowa technika twórcza kina. In: Intermedialność w kulturze końca XX wieku. Wydawnictwo Uniwersyteckie Trans Humana, Białystok 1998, s. 267 – 281.)
. Přestože se McFarlanova teorie týká narativní literatury a ostatní umění jsou do filmu pouze transferována, u komiksu to není úplně jednoznačné. Jednotlivé kreslené panely jsou sice transferovatelné, ale těžko by filmaři vytvořili film složený z cimrmanovských živých obrazů, takže je potřeba statické komiksové obrazy oživit. Tedy dotvořit pohyb, který si generuje čtenářova fantazie při čtení komiksu.
Navíc málokdy vznikla adaptace, která by komiksovou předlohu využívala jako storyboard. Většina z filmů, které budou uvedeny v následujících kapitolách, si často do původního scénáře převzala určité klíčové scény z dané předlohy, nicméně nasnímané záběry mnohdy nevyužívaly originálního komiksu.
. Co podlehlo transferu? V mnohých případech kostýmy a typologie postav hrdinů, které jsou jednou provždy dané, a prostředí, případně barevné tónování obrazu. Jako jeden z mála téměř dokonalých příkladů je možné uvést Dicka Tracyho (1990, r. Warren Beatty) nebo Rodriguezův film Sin City (2005).
Avšak nedílnou součástí řady komiksů je atmosféra. Ta může být sice částečně budována obrazem, ale mnohdy ji dotváří dialogy, charakterové vlastnosti jednotlivých postav a také kvalita scénáře. V tomto případě už se jedná o složitější problém než je pouhé vizuální kopírování předlohy.
. Jiří Pavlovský v článku Comics ve filmu (Pavlovský, J.: Comics ve filmu. Živel, 15. 8. 2004) uvádí další poznámky k tématu adaptování komiksů. Základ nezdaru mnohých adaptací vidí v chybném uchopení hrdinů. Většinou se jedná o nějakého kostýmovaného svalovce. V kreslené podobě je jeho vzezření akceptovatelné, ale v reálném světě, který film zobrazuje, působí ve svém barevném a přiléhavém trikotu směšně a poněkud nepatřičně.
Pavlovský nachází tři východiska, která by mohla být cestou k natočení zdařilé adaptace. Prvním je celková stylizace prostředí, ve kterém se film odehrává, aby bylo stejně nereálné jako hlavní hrdina.
Druhé je opačný případ – hrdinové jsou uzpůsobeni reálnému světu, i za cenu změny barvy a materiálu jejich kostýmu. Také (třebaže se to může lišit od předlohy) je dobré psychologicky prokreslit hrdiny, aby se divák mohl vcítit do jejich emocí.
. Jako třetí možné východisko uvádí tvorbu animovaného filmu. Tak se tvůrci mohou vyhnout potížím při vybírání správného představitele pro určitého hrdinu, jehož podoba je dána kresbou, podle které ho bude publikum nevyhnutelně posuzovat. Animovaný film navíc může využít také dalších komiksových aspektů, jako jsou zvýrazněná zvukomalebná slova nebo různá zobrazení stavů a emocí (Například svítící žárovka nad hlavou značící, že hrdina dostal nápad).
Také hodnocení kvality adaptace může vyvolávat protichůdné názory. Diváci mají tendenci porovnávat film s předlohou a určovat, nakolik jí zůstal „věrný“. Často se však může stát, že například z filmového hlediska skvělý snímek není věrný původnímu komiksu, naopak věrná adaptace může být po filmové stránce katastrofálním počinem. Je složité onu věrnost určit. Snaha zkoumat film a jeho komiksovou předlohu je lákadlem pro mnohé grafomany, kteří tak mohou využít možnosti a část po části porovnávat a sepisovat vše, co je odlišné nebo co odpovídá originálu.
. Nicméně srovnáním se nelze úplně vyhnout, takže pokud je v následujících kapitolách uveden nějaký rozdíl, jedná se často o relativně závažný aspekt komiksového příběhu, který filmoví tvůrci ignorovali.
Můžeme se dotazovat, čím je komiks tak lákavý, že podněcuje vznik dalších a dalších adaptací. Často se tak stává jen v touze po penězích, které zvědaví čtenáři komiksů investují do lístku do kina, aby následně odešli z projekce zklamaní.
David Thompson poukazuje také na nedostatek nápadů hollywoodských scenáristů a strach riskovat ze strany filmových studií. Zejména, když mohou využít zajímavých příběhů, jež vznikaly v průběhu dlouhých let. Autoři komiksů vylepšovali postavy hrdinů, kteří museli vyhovovat měnícímu se vkusu čtenářů. V době, kdy marketingové koncerny ovládají hlavní proud světové kinematografie, se jen těžko odolává lákadlu známých archetypálních postav, jejichž loga a průpovídky jsou již vymyšleny a jen čekají, až se jich někdo ujme, aby je mohl převést na velké plátno (viz Thompson, D.: The spider stratagem. Sight and Sound, 2002, č. 4, s. 25).
. Jerzy Szyłak podotýká, že filmoví tvůrci mnohdy zasahují do původního příběhu tak, aby vyhovoval masám. Proto je většina adaptací komiksů zredukována na prostý příběh boje Dobra se Zlem, kdy je často v ohrožení celá planeta (viz Szyłak, J.: Komiks i okolice kina. Wydawnictwo Uniwersytetu Gdańskiego, Gdańsk 2000).
Vzhledem k uváděnému odhadu, že téměř jedna třetina filmové produkce jsou adaptace, nezbývá při návštěvě filmového představení než zapomenout na předlohu a vnímat kvality samotného filmu. U adaptací literárních děl bývá šance na zhlédnutí kvalitního snímku mnohem větší než je tomu v případě adaptací komiksu, které jsou většinou po filmové stránce slabé, jak vyplyne z následujících kapitol.
Text je součástí diplomové práce Tomáše Pekárka Filmové adaptace komiksu, Univerzita Palackého v Olomouci, 2005.
