. Pán Snů, Morfeus, sestupuje do Pekla, aby odtamtud vyvedl svou milou, Nadu, kterou tam osobně, leč zpupně uvrhl. Namísto souboje s Luciferem však nachází Peklo vyprázdněné, a padlý anděl se zříká své dosavadní nadvlády - nechává si useknout křídla, stává se smrtelníkem, a zkoprnělému Morfeovi zanechává v ruce klíč od zamčeného podsvětí. Mise je neúspěšná, a jejím výsledkem je naopak další přítěž… To je zápletka hodná Věčných!
O dar nedar je nečekaný zájem, a scénárista Neil Gaiman vzápětí na scénu uvádí celou nadpřirozenou kavalkádu, od germánských Ásů přes božstva Nipponu či Feérie až po zosobněný Řád i Chaos. Morfeus je na hrací desce obklíčen, a sázky nejsou malé - nejen dary, úplatky a vyhrožování, ale také vysvobození ženy, pro níž do Pekla sestoupil, nebo nalezení posledního Věčného sourozence. Gaiman pohybuje figurkami po šachovnici mistrně, dokáže si (se spikleneckým pomrkáváním) užít mytologických klišé i využívat motivy, nashromážděné postavami z předchozích knih. . A čtenář si jen obtížně dokáže představit použitelné rozuzlení; kterákoliv Morfeova volba hrozí tak či onak skončit matem. S každým dalším políčkem a každým dalším dialogem letí oči po stránkách rychleji: kudy z tohohle ven?!
Naneštěstí všechno nashromážděné napětí vyprchá zásahem deus ex machina - a to doslova. Zásah z výšin nejvyšších jako by příběh zahrál do patu, a epilog už jen z nudy pucuje šachovnici - po sandmanovsku některé příběhy uzavírá, aby jiné otevřel…
Sandmanovo potýkání s Peklem je ale jen naleštěnou deskou, pod níž se vynořují mnohem hlubší otázky: co je skutečně černé nebo bílé? Nejsou konec konců tahy na černá políčka také jen naplňováním záměru toho, kdo je na šachovnici stvořil? Nakolik je Peklo nekonečným utrpením, a nakolik má sloužit napravení? Je pekelné utrpení nadpozemským záměrem, nebo jen výplodem naší vlastní fantazie, osobním strachem a jeho naplněním, zvnitřněním kárajícího Otce, závěrečným odsouzením sebe sama?
. Tak jako i ostatní knihy, i Údobí mlh se skládá z žánrově různorodých sešitů (21-28 v sérii): prolog je spíš seznamkou se Sandmanovými sourozenci, rozverná božská pitka střídá více méně konverzační Luciferovu apologetiku; čtvrtý díl - odbočka, zvyšující napětí před rozuzlením - je příběh s názvem Najít si své peklo, známý z CRWe č. 4. Osvobození ze žákovské tyranie půvabnou Smrtí, tentokrát zasazené mezi své sousedy nejen z Údobí mlh, ale do celého sandmanovského cyklu, konečně získává hloubku a kontext, které mu v CRWi mohly chybět…
A stejně tak tradičně spolupracovala na Údobí mlh řada kreslířů, a tak se použitá stylizace mění div ne s každou stránkou - zejména výživná je pasáž, kdy Kelley Jones v pátém díle mění styl podle "národnosti" božstva, s nímž zrovna Morfeus mluví. Proměnlivost kresby určuje nejen odlišný ráz každého z příběhů, ale dává pocítit i magickou neuchopitelnost Gaimanova světa - světa, v němž si vytvořil vlastní zákony a vlastní mýty. Gulášismus, říkáte? Ber, nebo nech být. Přistup na hru, užij si, ponoř se - nebo zapomeň.
. Údobí mlh je zároveň posledním sandmanovským souborem, který u nás vychází černobíle. Na vahách doposud ležely nižší náklady na zpracování i tisk (a tedy i nižší cena), a koneckonců i atmosféra: melancholickému ladění sandmanovského universa nepřítomnost barev sedí stejně dobře, jako černobílé fotografii. Obtížná práce s vynechanými barvami se tu a tam projeví nečekaným rastrem na pozadí políčka; naštěstí je to detail jen drobný, který i tak - díky pokročilejšímu koloringu originálů už z konce tisíciletí - od příští knihy (Distant Mirrors) zmizí.
Nijak progresivní, zato hravá typografie (včetně roztomilých ligatur) nechává zapomenout na nepovedenou sazbu textů z Krajiny snů, zatímco množství nadpřirozených bytostí - a jejich originálních způsobů mluvy - nechává vyniknout letteristickým orgiím, tradičně to dílu Davida Horáka.
P.S. Koho zaujala Lucienova knihovna vysněných, leč nenapsaných knih, nechť se nebojí zavítat také do the Invisible Library.
