Dobrodružství Luzného Arciknechta
. Dobrodružství Luthera Arkwrighta, která vznikala v období 1978-1989, doprovází přídomek první britská grafická novela a téměř jednohlasné pochvalné mručení linoucí se z Anglie i USA. Příběh je naplánován velkoryse, prolínají se v něm osudy mnoha paralelních světů se složitými životními peripetiemi ústřední postavy. Čtenář je bez dlouhých úvodů vtažen do děje a důležité informace jsou mu sdělovány postupně, nápaditou formou koláže, která se nebojí pracovat s rozsáhlými bloky textů včetně vložených novinových reportáží a proudu hrdinova vědomí. Talbot také pracuje s vyprávěcími postupy, které byly v době vzniku příběhu přelomové a i dnes potěší svou odvahou experimentovat. Celkově vás kniha pohltí, provede vás několika opravdu silnými momenty – a teprve po jejím přečtení vás možná napadne, že základní syžet o Vyvoleném, který bojuje na straně Dobra proti Zlu o záchranu celého Vesmíru, možná není zase tak třeskutě originální. Ačkoli Zlo je zde možná až zbytečně demonstrativně zlé (musí být diktátor opravdu úchylný zvrhlík, abychom pochopili, že je e-aný?), je nutno podotknout, že Dobro je neprvoplánovitě nejisté a pochybující, v zájmu jeho cílů musí být obětovány tisíce lidí a po odvrácení katastrofy na světě nevzniká barvotisková rajská idyla. A bylo by nefér Dobrodružstvím Luthera Arkwrighta vytýkat podobnost se známějšími komiksy, které se objevily až po něm a které z něj možná přímo čerpaly.
Dílo Luxusně Atypické
. Samostatnou kapitolu představuje kresba. Když jsem vzal české vydání poprvé do ruky, zapochyboval jsem, jestli opravdu bylo nutné najet na tak velký formát. Bryan Talbot očividně není geniální talent, kterému by šlo kreslení téměř samo, a svůj solidní styl musel vydřít. Zvlášť v první třetině je řada poněkud toporných momentů, s postupujícím příběhem ale graduje i kresba a během čtení jsem musel uznat, že velký formát působivému výtvarnému vyznění opravdu napomáhá.
Tím se plynule dostáváme ke specifickým kvalitám českého vydání. Vedle rozměrů 23x34 cm je kniha vybavena luxusní vazbou a řadou dodatků, čemuž samozřejmě odpovídá i cena. Samostatnou kapitolu představuje předtisková příprava, která Comics centru bezpochyby dala velikou práci. Pokud si člověk prolistuje americké a české vydání, do očí bije rozdíl především u stran s šedými plochami a také v místech s jemnou šrafurou. Naopak trochu zamrzí předsádka s výjevy z tapisérie z Bayeux, která byla z neznámých příčin tištěna z nekvalitního JPG, takže obsahuje nehezké rozpixelované „mapy“.
Drobné Lapsy Aklimatizační
. Překlad komiksu plyne více méně hladce a při zběžném srovnání s anglickým originálem jsem byl schopen objevit pouze drobné lapsy („the steel ruller permanently malforming his penis“ v daném kontextu určitě nebude „ocelové pravítko pravidelně znetvořuje jeho penis“). Jedinou větší výhradu bych proto měl vůči překladu jména Octobriana. Pokud bylo opravdu potřeba jméno, jehož podoba se v českých textech ustálila v anglické transkripci, převádět do ruštiny, rozhodně nemělo mít tvar Okťabrjana, ale Okťabrina.
O dost horší je ale kvalita překladů předmluvy a dodatků. Jestliže se „strip“ v angličtině používá i k označení komiksu obecně, v češtině si zachovává pouze původní význam, takže formulace „sedmistránkový strip“ zní nesmyslně. Stejně tak je zavádějící překládat v komiksovém kontextu slovo „writer“ jako „spisovatel“, když se očividně jedná o scénáristu – a ve výčtu podobných, zbytečných doslovností by bylo možno ještě chvíli pokračovat. Hlavní problém ale vidím v několika odstavcích, které nastiňují chronologii vydání jednotlivých částí Arwrighta a které působí natolik nesouvisle, že ani po několikerém soustředěném čtení jsem nebyl mocen vyluštit, jak že to vlastně všechno přesně bylo.
Dodatečné Lahůdky Autorské
. Samotná přítomnost dodatků je ale určitě pozitivní a většina z nich přináší zajímavé informace a zasazuje příběh do širšího kontextu. Spíše mimoděk také umožňuje nahlédnout do vztahu Britů k americkému komiksu a poodhaluje jejich soustředěnou snahu vypořádat se s pozicí „mladšího bratra“. Velké zklamání mi ovšem přinesla krátká pasáž o Octobrianě. Vzhledem k tomu, že právě tato hrdinka v České republice vznikla a Tomáš Pospiszyl jí nedávno dokonce věnoval celou knihu, je poměrně zvláštní, že si český vydavatel vystačil s téměř dvacet let starými dohady americké kreslířky a finského fanouška. Přitom právě Octobriana patří k jednomu z důležitých magnetů, které k Talbotovu komiksu přitahují další příběhy. Americké vydání Dobrodružství Luthera Arkwrigha způsobilo druhou vlnu zájmu o tuto svéráznou hrdinku a sám Bryan Talbot dokonce nakreslil obálku k octobrianovské sérii, která ve Velké Británii začala vycházet na počátku 90. let.
Na druhé stranu je hodně zajímavý závěrečný text nazvaný Arkwrightova restaurace. Zvláště v souvislosti se jménem autora – Václava Dorta – ve čtenáři chtě nechtě vyvolává gastronomické asociace, ve skutečnosti však popisuje spletitý průběh přípravy českého vydání. A pokud se při čtení dokáže přenést přes jistou autorovu samolibost, nahlédnutí do vydavatelské kuchyně je určitě poučné.
Docela Lukrativní Akvizice?
A teď tedy velké finále celé recenze – jak už to tak v životě chodí, zakončení příběhu z perexu určitě není jednoznačné a každý si je může vyložit po svém, poněvadž je k dispozici vícero argumentů pro i proti. Buď jak buď, Dobrodružství Luthera Arkwrighta představují prozatímní vyvrcholení snahy Comics centra prezentovat komiksy jako výjimečné počiny a nákladné artefakty.
