„Řada mytologií celého světa uvádí o stvoření lidských bytostí překvapivě málo“ (KOLEKTIV autorů: Světová mytologie, str. 140), stejně tak komiks. Kupříkladu zmíněný Barbar Conan (viz kapitola Bojovník), zkrátka přijde, jeho původ není nijak osvětlen, maximálně se čtenář dozví, z jaké země pochází. Samotným stvořením člověka se komiks nezabývá vůbec, ale otázka stvoření superhrdiny už je nasnadě. Přesto se komiks z jakési lenosti původem hrdiny zabývá minimálně. Až v pozdějších letech musel být původ hrdinů argumentován, často na základě požadavků čtenářů. Superman pochází z jiné planety (Kryptonu), tudíž má supervlastnosti. Batman je obyčejný smrtelník, ale kvůli traumatizujícím zážitkům, kdy při přepadení přišel o oba rodiče, se z něj stane superhrdina s lidskými kořeny. Batman si sám vytvoří veškeré superschopnosti, oproti supermanovi, který vytvoří pouze jejich atributy.
. Se stvořením světa se velmi úzce pojí mýtus o vzniku neštěstí, neboť neštěstí, smutek, nemoci přijdou na svět současně s chybou prvního stvořeného člověka, respektive ženy. Kniha Genesis vypráví o Evě, která sní jablko ze zakázaného stromu a ocitne se tak i s Adamem ve vyhnanství. Dalším známým je mýtus o Pandořině skříňce řecké mytologie – „na lidské neštěstí se tu opět pohlíží jako na výsledek dlouhého boje mezi nadpřirozenými bytostmi“ (KOLEKTIV autorů: Světová mytologie, str. 84).
Stvoření a zánik světa může být cyklický – podobně jako koloběh přírody, střídání ročních období, dne a noci atp. Jeden člověk zemře, druhý se narodí. Opět zejména v křesťanské tradici je cykličnost světa závislá na správnosti chování člověka: Bůh sesílá na člověka potopu za jeho hříchy. V případě Šinkla (viz kapitola Magické postavy) je konec světa zapříčiněn neshodou tří nesmrtelných. „V mýtu se někdy na celosvětovou pohromu pohlíží jako na zasloužený trest, kterým bohové postihli lidstvo pro jeho pošetilost či špatnost“ (KOLEKTIV autorů: Světová mytologie, str. 83). Což je nejlogičtější vysvětlení i v komiksu, až na to, že komiks místo božího trestu uplatňuje i touhu zničit (ovládnout) svět ze strany (super)hrdinova protivníka. Šinkl je vyvolen, aby tyto nesmrtelné udobřil a spojil. Sice se mu podaří odhalit chyby všech tří nesmrtelných, a tak je porazit, ale k míru nedojde. Konec světa nastane, když je Šinkl symbolicky ukřižován. Má sice ještě sílu právě z kříže pravdou „zabít“ tři nesmrtelné, ale konci světa se nevyhne. Nicméně brzy je zrozen nový svět, a vzhledem k parodickému posazení tohoto komiksu se jedná o námi známý pravěk. Šinkl byl obětí, spolu s celým starým a špatným světem, aby dal vzniknout světu novému.
Ragnarök je katastrofický konec světa, očekávaný starými Germány. „Představuje gigantický zápas mezi bohy a démony, který končí smrtí všech bohů a hrdinů návratem tohoto světa do chaosu“ (ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria sny, str. 16). O Ragnarök usiluje zmíněný Rasputin v Hellboyovi.
. Kromě konce světa je jedním z prvků smrt, a to obvykle personifikovaná. Vedle smrtonosných božstev se objevuje „čistá“ Smrt. Konkrétně třeba u Gaimanova Sandmana jako starší sestra Morfea, pána snů. Gaiman Smrt zobrazuje netradičně jako sympatickou a pohlednou mladou ženu. Ještě (post)modernější zobrazení volí Anderson v komiksu o Autáčkovi Smrťák přijde o práci, a tak mu nezbývá nic jiného, než hledat novou. Po mnoha peripetiích začne pracovat jako vychovatel v mateřské školce a děti si ho vysloveně oblíbí. Navíc smrt se v tomto případě neobtěžuje s lidskou podobou, ale vystačí si s pouhou kostrou.
Smrt jako skon překvapivě nehraje v komiksech příliš velkou roli, neboť hlavní hrdinové neumírají. Netřeba zdůrazňovat, že kromě jejich mýtické odolnosti jde o marketingový princip, který nemůže své výdělečné hrdiny pohřbít. I smrt vedlejších postav je v komiksu relativní, protože po zdánlivém skonu následuje pauza, a pak reinkarnace. Tedy reinkarnace obrazná, kdy se postava objeví v komiksu znovu. Objevuje se pochopitelně hlavně v komiksových sešitech, které často vycházejí dlouhodobě, i několik let či desítek let. Oživení postavy provází zpravidla krátký komentář o tom, jak k němu došlo. Čtenáři se třesou hrůzou, zdali hrdina nezemře v urputném boji, či přivázán ke stromu uprostřed pouště, avšak kdesi uvnitř sebe (a svých čtenářských zkušeností) dávno vědí, že smrt hrdiny nenastane. Toto pravidlo je opět potvrzeno výjimkou, a to díky postmodernímu komiksu. Ten se především autorskou tvorbou snaží převracet hodnoty, stereotypy atp., takže ke smrti může dojít (Smrt Supermana). Navíc, jak jsem již zmínila, čtenáři si užívají „gest“ a aktu boje, jeho výsledek není podstatný (hlavně proto, že je vždy stejný – hrdina vítězí). Toto tvrzení podporuje i Eliade, který říká, že lidé mají všeobecně touhu mýty znovu a znovu prožívat, opakovat si počiny lidstva, ztotožňovat se s hrdinou, být si vědomi života.
Al Capp k motivu smrti říká toto: „Já si myslím, že člověka zajímá pár věcí. Zajímá se o smrt, pomyšlení na smrt ho vzrušuje. To je základ všech dobrodružství Li´l Abnera. Ve všech jeho příbězích je flirt se smrtí, triumf nad něčím, o čem jsme si mysleli, že bude triumfovat nad námi. Takže si myslím, že Li´l Abner je jakýsi únik před touto závěrečnou jistotou“ (ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, str. 194). Připouštím, že člověk díky vítězství hrdiny (nad smrtí) zažívá radost i vzrušení, ale jako únik zobrazení smrti v komiksu nepokládám. Naopak to vidím jako jakýsi důkaz vítězství primitivní duše (byť moderního člověka) nad koloběhem života. Hrdina se setkává se smrtí (někdy i doslova, tj. s personifikovanou smrtí), a zároveň jí dává najevo, já jsem Hrdina, já se tě nebojím. Neutíká před ní, před faktem, že smrtelník musí zemřít, ale staví se k ní čelem. Ojedinělé případy dokazují i nadvládu nad smrtí – ne zabíjení člověka jako dokonaný akt, ale absolutní ignoraci smrti – obzvláště superhrdina si ani nemůže uvědomovat, že by mohl zemřít; superhrdina je svým způsobem nesmrtelný (ne významem, jako je tomu například u božstev a některých magických postav, ale skutečností).
Boj – Dobro a Zlo
Funkcí boje je soutěž mezi Dobrem a Zlem; a v zásadě každý komiks je příběhem boje. Jak uvádím v kapitole o hrdinech, hrdinové mají natolik charakteristické fyzické i duchovní znaky a vlastnosti, že čtenář rozpozná námět příběhu v zásadě okamžitě, jakmile je uvidí. Stejně podle Barthése funguje i wrestling, který můžeme snadno aplikovat na boj obecně. Podobně jako u antického divadla „Jazyk i rekvizity společně přispívají k přehnaně viditelnému vysvětlení nutnosti.“ Zápas je čten prostřednictvím gest, póz a mimiky (BARTHÉS, Ronald. Mytologie, str. 16). Na komiksu je navíc nesmírně zajímavé, že dokáže zastavit děj. To, co se film snažil při svém vzniku překonat – statický obraz – komiksu stačí. Právě boj, a pohyb i emoce v něm obsažené, získávají na váze zmrazením pohybu. Rozmáchlá gesta bojovníků, stažené tváře bolestí a výkřiky znásobují účinek na čtenáře více než cokoliv jiného. Spolu s těmito výhodami nastupuje ještě zvuk. Ačkoli není skutečný, jen přepsaný, jeho dynamika a síla se značí grafickým ztvárněním. Ke komiksovému boji tak neodmyslitelně patří citoslovce a zvolání. Ačkoli se většinou jedná o prapodivný shluk samohlásek a souhlásek, dojem je silný. Mnoho citoslovcí sice v původním (zpravidla anglickém) jazyce má i obsahový význam. Při překladu se ale translace citoslovcí často eliminuje, a tak zůstávají pouhé přepisy zvuku. Barthés o wrestlingu říká, že „dovádí linii svých gest až ke krajnímu bodu jejich signifikace“ (BARTHÉS, Ronald. Mytologie, str. 17). Lépe to o komiksu snad ani nelze říci.
Text je součástí bakalářské práce Aleny Oswaldové Mytologické prvky v komiksu, Fakulta sociálních věd UK, Praha 2005. Redakčně upraveno.
