Vážení čtenáři komiksových veleděl, vážení hltači kreslených stránek! Hnedle na začátku mé recenze poruším jedno velké TABU, a to takové, že Vám popíši ve zkratce, co se mojí osobě přihodilo za tragédii před necelým rokem, a jak to ovlivnilo můj bídný život, a náhled na celý svět, i ten komiksový. Vše začalo triviální operací žaludku, a když jsem se probudil z narkózy, zjistil jsem, že nejsem na matičce zemi, ale pravděpodobně v jiné galaxii, na tisíc světelných roků od ní vzdálené. Parta „skvělých“ operatérů si mě z ledabylosti nepohlídala a trošku mě přiškrtila kyslík… Prvních pár měsíců po operaci jsem ani pořádně nesledoval televizi, nekomunikoval s lidmi, a co hlavně, nečetl žádné kreslené seriály. Nastala mi doba temna a vůbec první komiks, který moje hlava vzala na vědomí, je právě šestnáctá CREW2, kterou se Vám pokusím nyní pořádně představit…
. Na přední obálce časopisu uvidíme rozkročeného sympaťáka, mistra LOBA, kterak v levé ruce (také jsem levák) drží povětší zkrvavenou kudlu a pravačku má ledabyle sevřenou nad hlavou umírajícího Santa Clause, jakoby chtěl vyjádřit všem chcíplým dobrákům svou radost, že vánoce již nikdy nebudou. Ano. CREW2 č. 16 je hlavně postavená na tomto velkém ošklivákovi, o kterém to řekl jeden z několika sobů, co táhnou sáně naložené kupou dárků, a který už nikdy nikam nepojede. Samozřejmě, kromě LOBA v časopisu najdeme dva kratší, ovšem velice kvalitní příspěvky, a jako třešinku na otráveném dortu pak zpověď Garfielda ohledně nenáviděného pondělí…
Když pomalu otevřeme časopis, tak nám do našich bledých očí skočí název první povídky: Poslední trefa od Briana Azzarella (scénář) a Tima Saleho (kresba). Tento ponurý příběh Vás uchvátí hlavně pointou na konci, kdy - alespoň mnou poprvé od operace - projela husí kůže po celém těle a chvíli se na něm držela… Monolog v předposledním okně, kdy hrdina příběhu Artur Tews konstatuje, že peklo nebylo takové, jaké čekal, nebylo rudé od plamenů a přeplněné zatracenými hříšníky, ale že je šedivé, a hlavně, že je v něm sám, úplně sám, je nezapomenutelný… Celou zdrcující katastrofu umocňuje temná kresba Tima Saleho, s nádechem červené barvy, zdůrazňující většinou nejdražší tělní tekutinu, nazývanou KREV. Skvělá krátká věcička.
Jako další nastupují na scénu: Lobovy militaristické vánoce od Keitha Giffena (scénář), Alana Granta (dialogy) a Simona Bisleyho (kresba). Kdo z Vás má rád tyto křesťanské svátky, raději ať nečte dále. Velký drsoň Lobo dostane totiž jednu obrovskou prácičku od velikonočního králíčka: jednou provždy zlikvidovat konkurenci, která toho ohlodávače čerstvé mrkvičky ohrožuje, Santa Clause. Samozřejmě Lobo peníze miluje a zabít také může kohokoliv a tak se prostě sebere a nakráčí do země věčného ledu, kde stojí veliká pevnost Santy C. a kde po vykydlení tisíce elfích obránců dojde k finálnímu souboji… A jak to celé dopadne, je pouze na Vás, milí čtenáři, pokud si šestnáctku dokoupíte, či jí někde jinde seženete… Keith Giffen a Alan Grant se opět vyřádili ve scénáři a v dialozích, a některé hlášky opět zlidoví v rodinách, kde chlapi čtou komiksy, a kde ženy stále ještě uklízí a vaří večeře. Moje týraná hlava se opravdu ze srdce zasmála, když LOBAN střílí a zároveň si zpívá tu vánoční píseň, která Vás vítá v úvodu mé recenze. Snad jenom jsem si úplně nezvykl na až moc jednoduchou kresbu Simona Bisleyho, ale to je jenom malá kaňka na výtečném celku. (Takže pokud nebudou letos Vánoce, víte na koho se obrátit a komu dát pořádnou ránu do řepy, pokud si ovšem troufnete…)
. Jako další příspěvek do CRWe 16 je opět kraťoučká povídka, a to Kyklop od Richarda Corbena, jenž si to celé napsal a též nakreslil, sám osamocen. Musím se přiznat, že když jsem přečetl tuto věcičku poprvé, tak jsem jí zcela nepochopil a byl jsem mírně zklamaný. Sice mě uchvátila precizní a vysoce detailní kresba, ale děj mi protekl mezi prsty a zůstalo mírné vakuum… Teprve, až jsem se do ní začetl s odstupem času, pak se rožnulo v mé makovici a pochopil jsem, kam autor mířil… Je možné, že čtenáři pointu pochopí ihned, ovšem já zase tvrdím, že žádný učený z nebe nespadnul, a každý má asi svoje slabé chvilky… Nyní se mě povídka opravdu líbí a budu zvědavý na další dílka od Ríše Corbenového…
A na závěr tu máme obtloustlého kocoura se světovým jménem Garfield od Jima Davise, který si usmyslel, že nemá rád, ba že přímo právem nenávidí normální, nudné a v celku obyčejné PONDĚLÍ. Vidět otráveného čtyřtlapého tvora je v celku zábava a pan Davis je po právu mistrem vtipných zkratek. Ukažte prstem na někoho, komu se Garfield vůbec nelíbí. Ten snad nemůže urazit ani fotbalistu Zidaneho, aniž by mu musel dát pěknou hlavičku…
Takže recenze pomalu končí s tím, že v časopisu se nacházejí další důležité příspěvky jako To nejlepší z roku…, Jak psát scénáře…, Vaše vnitřnosti, atd.
Osobně jsem chtěl napsat ještě k té mojí nemoci, že za moje zlepšení může opravdu fenomén nazvaný KOMIKS, a že jeho četba mě pomalu, ale jistě prokrvovala mozek a řádně jej okysličovala. I díky němu jsem tam, kde dneska jsem, a zítra si půjdu opět do knihkupectví koupit něco „kresleného“ ke čtení. Žádné léky, recepty a úplatní doktoři. POUZE KOMIKS A NIKDY JINAK! Jedině ten s bolestí zatočí!
