.
Poetica bullarum
Nihil novum sub sole, chtělo by se říci. Sekvence kreslené a sekvence rýmované kráčejí pospolu již desetiletí. Zcomicsování Kytice je jen posledním pilířem mostu, v jehož základech leží – neméně veršované – morytáty kramářských písní nebo cynicky mravoučné historky Wilhelma Busche. Leč netřeba se nořiti příliš hluboko do historie: použijeme-li literární analogie, pak některá díla Anny „Andraste“ Dvořáčkové nebo Tomáše Kučerovského vyprávějí spíše nepřímou obrazovostí poezie než narativním staccatem comicsové prózy. (Stejnou obrazovou a asociační volnost použila pro Lilii i Bára Čechová, a byť by výsledku více slušel menší formát a nepočítačový lettering, její pojetí se ve sborníku nejvíce blíží comicsové poesii.) Své básně proložil verši i animátor Vít Pancíř ve svých Situacích, a nejnověji je tu Kontraband, který na základě písní skupiny Traband radikálně rozevřel vějíř comicsových adaptací – od doslovného, spíše comicsem ilustrovaného přepisu až po atmosférickou koláž, těžící spíše z nálady, než z litery předlohy.
. Ovšem při hledání vztahu comicsu a poezie lze zajít ještě dál, až na dřeň jejich výrazových prostředků – například zrovna Zlatý kolovrat (díky podobnosti prvních dvou slok původní básně) ukazuje, že téměř identické stránky jen s drobnými obměnami by mohly být syntaktickou obdobou verše. Odtud už je pak jen malý strukturní krůček ke comicsovým analogiím sonetů nebo kresebným variacím na téma Kolářových uzlových nebo žiletkových básní…
Leč zpátky ke knize
Ta je totiž, byť jsme se na předchozích řádcích pokoušeli vyvrátit, projektem do značné míry precedentním – neboť etablované nakladatelství se provokativním comicsovým prstem dovolilo dotknout literární klasiky. Naneštěstí jsou konkrétní výtvarná zpracování jednotlivých básní méně podnětná a inspirativní, než výše naznačené teoretické vývody. Kniha trpí symptomem většiny současných domácích sborníků: nevyvážeností. Z celého souboru trčí kresebně zdařilé i narativně zručné příběhy Tomáše Chluda, které zbytek knihy odsouvají na druhou kolej. Většina ostatních příběhů totiž mnohdy troskotá na nezkušenosti ve stránkové kompozici a necitlivých computerových zpracováních (zejména letteringu); přesto obsahují řadu sympatických momentů.
.
Je to horror…
… dalo by říci o většině zahrnutých příběhů – s podobným povzdechem zbrklejší čtenáři knihu snadno odloží. V tomto případě to ale není myšleno kresebně, nýbrž i po stránce obsahových posunů – vždyť i jinak vlastenecky roztoužená úvodní Kytice se rudkou Daniely Horáčkové proměnila v pomstychtivý záhrobní masakr. Jen zatímco přítomnost strachu v baladice měla rozměr zároveň mravokárný, samoúčelné kinematografické lekání současných horrorů degradovalo účinnost strachu do zdánlivě znepokojivé zábavy. Autoři spolu se čtenáři jsou tak vrženi doprostřed nesnadné konfrontace 150 let starého námětu, mnohem propracovanější vizuální hrůzotvornosti filmové a prozatím klopotného comicsového vyprávění.
.
Vizualizace vs. modernizace
Část z autorů se ve svých pracích přidržela původního textu, jen se pokusili tu úspěšněji, tu méně úspěšně vizualizovat jejich atmosféru. To je případ Vodníka dvojice Kukal-Pfeiffer - který sice obsahuje pár zajímavých obrazů, ale pod jehož krustou příliš okatě prosvítá berlička 3D softwaru; atmosféra tak troskotá na příliš snadno dešifrovatelné kresbě – teprve podstatně dotaženější obrázky (a že jich příběh několik obsahuje) by dokázaly divákovo oko vést nedrhnoucím tempem. Podobnou nedůsledností slyne i Záhořovo lože: syté, počítačové koláže v sobě kombinují mnoho různých postupů – bohužel právě kvůli přemnožené pestrosti, autorově neschopnosti udržet jednotnou stylizaci postav i zmatečné struktuře vyprávění se příběh záhy rozpadá; v tomto případě by možná soustředění na jednu techniku a větší důraz na soudržnost scénáře mohly vést ke zdárnému výsledku.
. A to je i případ závěrečné Věštkyně – škoda jen, že poměrem textu a obrazu i vzdálenějšími asociacemi mezi jednotlivými panely se zpracování Miroslava Vodičky blíží spíš bohaté ilustraci – některé propracovanější komposice naznačují, že v jeho osobní stylizace legendárním příběhům sluší, a že s precisou vykreslený příběh by měl šanci uspět i v čistě comicsové variaci.
Mezi těmi příběhy, které se více méně drží předlohy, tak vyniká Polednice, pro jejíž převyprávění přeorientovala Monika Zemánková optiku z matky na dítě – a úspěšně, neboť zároveň hravě, a zároveň působivě. Trefnou zkratkou jsou maminčiny představy o příchodu manžela, sympatický – byť ne plně využitý – je moment příchodu polednice: omšelý polívkovský model z filmu je v jejím podání nahrazen toliko výhrůžným stínem… Škoda jen, že zřejmě pod tlakem termínu autorka adaptaci nedokončila důsledně – závěrečných několik přepsaných veršů je to ústupem od soběstačnosti comicsového vyprávění k obezličce citace.
Podobnou stylizaci, ovšem zdaleka méně vykreslenou a sebejistou, nasadilo duo Rasochová-Houdek, jejichž Svatební košile jsou nejslabším místem sborníku, a Kristina Dufková, která se třemi básněmi – Štědrý večer, Vrba, Dceřina kletba – zabírá nejvýraznější část knihy. Její hodně zjednodušená a o pozadí okleštěná kresba ovšem více sluší animovanému filmu, a zejména při třetím opakování už kvůli výrazné stereotypnosti ztrácí kontakt se zdrojovými příběhy.
Jiní se naopak pokusili příběhy aktualizovat – a to buď jen v reáliích, jako zmiňovaný Zlatý kolovrat (nebo Zlatý gramec?) v andersonovské kresbě Báry Čechové nebo Kristiny Dufkové Vrba, a nebo – podstatněji – v příběhu samém. Původní námět tak nadčasový rozměr, jako v případě Holoubka Tomáše Chluda (jehož jediný slovní doprovod tvoří k nesnesení opakované holoubkovo vrkání – a přesto, nebo snad právě proto, si udržuje fatální atmosféru předlohy). Nejsilněji je osobní vklad vidět právě na Chludově Pokladu: příběh o vytrestané matce je posunut do roviny střetu starého a nového náboženství – původní, slovanské mytologie a pozdějšího křesťanství. Jejich závěrečný souboj o mysl miminčího hrdiny patří k nejsilnějším momentům celé sbírky.
Resumé
… budiž ambivalentní, jako kniha sama. Je zřejmé, že soubor nese znaky nekritického výběru, uzávěrkového chvatu a nedůsledné redakční práce; příjemná je možnost srovnat autorské comicsové výsledky s jejich erbenovskou předlohou, chybějí naopak profily jednotlivých kreslířů, kteří se tak smrskávají do amorfního chumlu bez zřejmého kritéria výběru nebo zjevné koncepce.
Přesto je to projekt svým způsobem průlomový – zejména práce Tomáše Chluda ukazují, že comics se dokáže zhostit předestřené látky s úctou i originálním posunem, a prostředky sobě vlastními ji proměnit v originální čtenářský zážitek. Kniha je podstatným příspěvkem na téma comicsových adaptací – neříká poslední slovo v tom, zda je nebo není možné literaturu, potažmo poezii, do comicsu přenést; říká, že se to dá udělat lépe nebo hůře…
