Mamut: „Nežádej, aby se věci děly tak, jak chceš, ale spokoj se s tím, že je budeš brát takové, jak se dějí. (Epiktétos)“
Frederik: „Epiktétos neměl aids...“
Líbivá béžová obálka skrývá překvapení: čekal jsem úplně jinou kresbu. Spíš stylizovanou expresivní perokresbu, něco realističtějšího, co bude vystihovat základní charakteristiku příběhu: autobiografický román muže, který žije s přítelkyní a jejím synem, oběma HIV pozitivními. Každopádně na první pohled kresba vypadala, jako by komiks měl téma a příběh nějak zlehčovat. O nějakém zlehčování ale nemůže být řeč. Stylizace. Neumělost. To snad ano. Záměrná. Vlastně mě fascinovalo, jak se autor u černobílé kresby bez problémů obejde bez většího množství tenkých linek a téměř vše kreslí – dalo by se říci – fortelnou silnou čarou. Co se týče stylizace, povedla se myslím v celé šíři. Ačkoli na první pohled jsou postavičky roztomilé, umožní vystihnout stáří pána sedícího v kavárně i nepříliš lákavý vzhled paní, která tu obsluhuje, zatímco autor píše u stolu scénář. V jedné z kapitol se ocitáme v nemocnici, kde Frederik Peeters popisuje úzkost, která na něj padá při myšlence blízké smrti – tady mi styl kresby vůbec nebránil v prožití stejných pocitů.
Příběh není zobrazen úplně chronologicky, ale je rozdělen do spíše, řekněme, tematických částí. Už prolog fascinuje svou promyšleností, kdy na pozadí jakýchsi abstraktních kreseb vyvstávají na první pohled náhodná cizí slova. Všechna začínají „d“ – autor probírá cizí slovník a hledá výraz, jímž jakýsi doktor charakterizoval jeho vztah s Cati.
V další části je od začátku vykreslen rodící se vztah. U autobiografického komiksu je asi ještě víc než u jakéhokoli jiného důležité, aby se čtenář ztotožnil a sžil s hlavním hrdinou. Ti se stane v prologu, kde Frederik s Cati svorně nadávají na doktory nebo na začátku této kapitoly. Poprvé se Cati s Frederikem potkávají na jakési party, pak náhodně, když jde Frederik navštívit jednoho ze svých přátel, potřetí na ulici, to už Cati nese v náručí malého. Počtvrté se potkají na silvestrovském večírku. Poslední setkání, které tu Fred líčí, je podle něj buď náhoda nebo mechanický důsledek předchozího vývoje událostí. Z kavárny pokračují do kina a k Fredovi domů. A končí tím, že se mu Cati svěří se svojí nemocí a zůstane přes noc.
Následující kapitoly líčí jednotlivé části jejich života. Ovšem ne nějak encyklopedicky. Se spoustou odboček a každá je svého druhu příběh, který se ovšem odehrává tak říkajíc paralelně s ostatními a ty se pak proplétají jako jednotlivé části bavlněného náramku. Celá jedna kapitola je rozhovor mezi Cati a Frederikem. Zatímco mu Cati stříhá vlasy, baví se o tom, proč Frederik ještě neřekl rodičům, že je Cati HIV pozitivní. Jiná část je věnována logicky nestandardnímu vztahu mezi malým a Frederikem. Poměrně dlouhá pasáž rozebírá používání prezervativu. Těsně před koncem – vyvrcholení v podobě filozofující kapitoly – se objevuje rozmluva s mamutem, fiktivním myslitelem ze snů.
Celá knížka je vlastně velmi pozitivní. Vztah mezi Cati a Frederikem je naplněný pohodou a i po převyprávění je tak úžasně lidský... To se pozná hlavně podle takového toho okouzleného úsměvu, co se objeví čtenáři na tváři, zatímco v hlavě mu běží: „To je prostě přesný...“
A navíc je tu celá řada naprosto úžasných nápadů. Třeba v kapitole s mamutem. Snad je tím naznačeno, jak během téhle rozmluvy Fred stárne a dosahuje vyrovnanějších názorů a postojů. Během celého rozhovoru mu totiž na tváři rostou vousy a z holé tváře je na konci zarostlá houština. Já si toho všimnul až na druhé nebo třetí čtení a přišlo mi to prostě geniální.
Frederik: „Pilulky a sirupy po každém jídle... to všechno je teď součástí života malého. Ze zásady ohrnuje nos, ale docela dobře to snáší... asi ví, že to neskončí, nebo si takovou otázku neklade...“
V překladu Hany Zahradníčkové jsem žádné kostrbatosti nenašel, snad jedině výrok malého: „Vlez mi na záda, nejsi můj táta.“ Myslím, že obrat „vlez mi na záda“ takhle malé děcko nepoužije, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Lettering je také v nejlepším pořádku, citoslovce jsou kompletně nahrazeny a dokonale zapadají. Dokonce i během scény v kavárně, kde jako prostřih do budoucnosti resp. současnosti (teď už minulosti :-)) vidíme Fredovi před rameno, jak píše do sešitu scénář, je i tento útržek textu je nahrazen překladem...
Nezbývá mi, než knížku bezvýhradně doporučit. Myslím, že každý si v ní něco najde. Dokonce i milovníci komiksových masakrů – Frederik se jednou totiž řízne do prstu. A krátké potkání s nosorožcem, kdy – ne, ne, už ne, nebudu vám prozrazovat další kousek. Ten už si přečtěte sami.
Bibliografie a seznam získaných cen Frederika Peeterse najdete zde:
http://fr.wikipedia.org/wiki/Frederik_Peeters
www.atrabile.org/frederikpeeters
http://frederik.peeters.free.fr/articles.php?lng=fr&pg=43
Frederik: „Epiktétos neměl aids...“
Líbivá béžová obálka skrývá překvapení: čekal jsem úplně jinou kresbu. Spíš stylizovanou expresivní perokresbu, něco realističtějšího, co bude vystihovat základní charakteristiku příběhu: autobiografický román muže, který žije s přítelkyní a jejím synem, oběma HIV pozitivními. Každopádně na první pohled kresba vypadala, jako by komiks měl téma a příběh nějak zlehčovat. O nějakém zlehčování ale nemůže být řeč. Stylizace. Neumělost. To snad ano. Záměrná. Vlastně mě fascinovalo, jak se autor u černobílé kresby bez problémů obejde bez většího množství tenkých linek a téměř vše kreslí – dalo by se říci – fortelnou silnou čarou. Co se týče stylizace, povedla se myslím v celé šíři. Ačkoli na první pohled jsou postavičky roztomilé, umožní vystihnout stáří pána sedícího v kavárně i nepříliš lákavý vzhled paní, která tu obsluhuje, zatímco autor píše u stolu scénář. V jedné z kapitol se ocitáme v nemocnici, kde Frederik Peeters popisuje úzkost, která na něj padá při myšlence blízké smrti – tady mi styl kresby vůbec nebránil v prožití stejných pocitů. Příběh není zobrazen úplně chronologicky, ale je rozdělen do spíše, řekněme, tematických částí. Už prolog fascinuje svou promyšleností, kdy na pozadí jakýchsi abstraktních kreseb vyvstávají na první pohled náhodná cizí slova. Všechna začínají „d“ – autor probírá cizí slovník a hledá výraz, jímž jakýsi doktor charakterizoval jeho vztah s Cati.
V další části je od začátku vykreslen rodící se vztah. U autobiografického komiksu je asi ještě víc než u jakéhokoli jiného důležité, aby se čtenář ztotožnil a sžil s hlavním hrdinou. Ti se stane v prologu, kde Frederik s Cati svorně nadávají na doktory nebo na začátku této kapitoly. Poprvé se Cati s Frederikem potkávají na jakési party, pak náhodně, když jde Frederik navštívit jednoho ze svých přátel, potřetí na ulici, to už Cati nese v náručí malého. Počtvrté se potkají na silvestrovském večírku. Poslední setkání, které tu Fred líčí, je podle něj buď náhoda nebo mechanický důsledek předchozího vývoje událostí. Z kavárny pokračují do kina a k Fredovi domů. A končí tím, že se mu Cati svěří se svojí nemocí a zůstane přes noc.
Následující kapitoly líčí jednotlivé části jejich života. Ovšem ne nějak encyklopedicky. Se spoustou odboček a každá je svého druhu příběh, který se ovšem odehrává tak říkajíc paralelně s ostatními a ty se pak proplétají jako jednotlivé části bavlněného náramku. Celá jedna kapitola je rozhovor mezi Cati a Frederikem. Zatímco mu Cati stříhá vlasy, baví se o tom, proč Frederik ještě neřekl rodičům, že je Cati HIV pozitivní. Jiná část je věnována logicky nestandardnímu vztahu mezi malým a Frederikem. Poměrně dlouhá pasáž rozebírá používání prezervativu. Těsně před koncem – vyvrcholení v podobě filozofující kapitoly – se objevuje rozmluva s mamutem, fiktivním myslitelem ze snů. Celá knížka je vlastně velmi pozitivní. Vztah mezi Cati a Frederikem je naplněný pohodou a i po převyprávění je tak úžasně lidský... To se pozná hlavně podle takového toho okouzleného úsměvu, co se objeví čtenáři na tváři, zatímco v hlavě mu běží: „To je prostě přesný...“
A navíc je tu celá řada naprosto úžasných nápadů. Třeba v kapitole s mamutem. Snad je tím naznačeno, jak během téhle rozmluvy Fred stárne a dosahuje vyrovnanějších názorů a postojů. Během celého rozhovoru mu totiž na tváři rostou vousy a z holé tváře je na konci zarostlá houština. Já si toho všimnul až na druhé nebo třetí čtení a přišlo mi to prostě geniální.
Frederik: „Pilulky a sirupy po každém jídle... to všechno je teď součástí života malého. Ze zásady ohrnuje nos, ale docela dobře to snáší... asi ví, že to neskončí, nebo si takovou otázku neklade...“
V překladu Hany Zahradníčkové jsem žádné kostrbatosti nenašel, snad jedině výrok malého: „Vlez mi na záda, nejsi můj táta.“ Myslím, že obrat „vlez mi na záda“ takhle malé děcko nepoužije, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Lettering je také v nejlepším pořádku, citoslovce jsou kompletně nahrazeny a dokonale zapadají. Dokonce i během scény v kavárně, kde jako prostřih do budoucnosti resp. současnosti (teď už minulosti :-)) vidíme Fredovi před rameno, jak píše do sešitu scénář, je i tento útržek textu je nahrazen překladem...
Nezbývá mi, než knížku bezvýhradně doporučit. Myslím, že každý si v ní něco najde. Dokonce i milovníci komiksových masakrů – Frederik se jednou totiž řízne do prstu. A krátké potkání s nosorožcem, kdy – ne, ne, už ne, nebudu vám prozrazovat další kousek. Ten už si přečtěte sami.
Bibliografie a seznam získaných cen Frederika Peeterse najdete zde:
http://fr.wikipedia.org/wiki/Frederik_Peeters
www.atrabile.org/frederikpeeters
http://frederik.peeters.free.fr/articles.php?lng=fr&pg=43
