. Crew předhodila mase vždy hladových „lobomaniaků“ další z příběhů oblíbeného kydliče, honosící se slibným názvem Kontrakt na Boga. Lobo, ač příběhem nikdy nějak zvlášť na výši, dokázal většinou vždy pobavit. Nízký smysl pro humor, sprosté hlášky, násilí. Kombinace, která funguje, pokud autoři do této ostré polívky přimíchají také dávku nadhledu. Díky Crwi jsme měli možnost pozorovat vyvražďování nebe a následné divoké Lobovy reinkarnace (Lobo se (z)vrací). Sledovat grandiózní masakr s Maskou (Lobo vs. Maska). Zažít brutální crossover s Hitmanem pod taktovkou mistra hlášek Ennise (Crew2 5). V poslední době pak zjistit, jak to tenkrát bylo se Santa Clausem (Crew2 16). A zatímco první z těchto příběhů, totální šrotační symfonie hraná na nebeskou harfu pilou patří k lobovskému zlatému fondu, bezmozkózní totalmegašrumec už poněkud úderností ustupuje, v souboji s Hitmanem se vrací na výsluní právě díky hostujícímu Ennisovi a konečně tučňáková story se Santou nedokáže zakrýt rozpaky. A vo co go? Je to jednoduché, zdá se, že nejsilnější Lobovy příběhy už zkrátka Crew vyčerpala. Nyní se k nám tak dostávají story z druhé vlny. A do této kategorie Bog z roku 1993 zkrátka patří. Na druhou stranu by ale tohle neměl být problém. Lobo je u nás comicsový fenomén. Je oblíbený především mezi nahodilými comicsovými čtenáři, dokonce postavu znají i ti, co comicsy nečtou vůbec.
. Lobo se vydává „na pomoc“ obyvatelům jedné planety. Ti, utlačovaní stvořitelem (uctívaným pod jménem Bog) požádají posledního Czarniana o takovou malou bohovraždu. To si samozřejmě nemůže náš řezník nechat ujít. Na planetu tak začíná proudit pašovaný chlast a (nejen) pornočasopisy, čímž začíná klíčit semínko revoluce proti inkviziční církvi. Roztáčí se brutální ruleta, plná rozličných cherubínů, ďáblů či obávaných pekelných jezdců. Ale jediné, co na ní vždy padne, je smrt. Nejlépe smrt všech zúčastněných, že.
. A proč tedy spadá Bog do druhé jakostní třídy? Dva důvody jsou hlavní: kresba a scénář. Ale ani u ostatních položek není vždy vše v pořádku. Redakční část - chybí. Pokud jsem něco takového naznačoval ve zmiňovaném Lobo se (z)vrací, tak jsem u Boga nemile překvapen. Crew si své čtenáře rozmazlila. Zvykli jsme si na předmluvy, ať už věcné Jirky Pavlovského či z originálních vydání. Na případné bonusy, komentáře autorů (parádní v Masce) či alespoň na nějaké ty obálky původních vydání. V Bogovi vše chybí a tak po otevření hned začínáte číst. SFX a nápisy jsou většinou přeloženy, což je samozřejmě příjemné, možná bych si dokázal představit větší rozmanitost fontů, ale to už je marnotratné rejpání z mé strany. Příjemné vychytávky a fórky na plakátech dokáží člověka spolehlivě pobavit, viz třeba Libuše Šafránková a jiní. Barevné schéma určitě nevypadá nijak vábně. Zvlášť silně zastoupená dvojice barev růžová s fialovou bijou nechutně do očí, ale vzhledem k věku příběhu se něco takového dalo očekávat a nezbývá než si na coloring zvyknout. Překládat Loba musí být zážitek, ten, kdo se pokusil o četbu v originále, ví. Od Šimona Španihela se sice nedočkáme tolika sprosťáren, jako od předchůdců, ale překlad je zmáknutý velmi dobře a to je hlavní. Kresba Kierona Dwyera je značně ležérní. A abyste si mohli dovolit ležérní kresbu, musíte se jmenovat Bisley. V některých fázích vypadají obrázky dělané narychlo, jakoby odflákle. Markantní je to při zobrazení políčka s více postavami. To se vyrovnává na snímkách s masakrama. Můžeme tak pozorovat, jak roztomilým andílkům praskají očička a vypadávají zoubky, či libůstky jako páraní obličejů nebo sekání jazyků.Dwyerova průměrná kresba se k tomuto průměrnému comicsu dokonale hodí.A konečně příběh? Scénárista Alan Grant je zkušený mazák, především ve dvojici s Kiethem Giffenem dokázali vytvořit legendární úderky jak s Lobem tak třeba se Soudcem Dreddem.V Bogovi je ale sám a největší problém scénáře je ten, že on to zas takový složitý příběh není, nekulminuje. Sledujeme příběh bez nějakých kudrlin na ději podle jasného vzorce. Lobo přijde, Lobo se naštve, Lobo všechny zabije, Lobo se vožere. Příjemná zábavovka to může být třeba v příběhu na jeden sešit, ale udržet pozornost čtenáře po celou dobu čtyř sešitů tímto stylem je těžké. A Grant to zkrátka zas tak jistě nezvládá. Žádné překvapení (i když samozřejmě snaha o pointu na závěr), občas nějaká hláška dokáže mírně rozechvět rty, ale tak tři čtyři utkví výrazněji v paměti. Takže jediné, kdy napětí nestoupá, je to, že se úměrně vrší kupy mrtvol. Lobo se řídí slovy klasika: "vždyť kdo nemá na hrbu nějakou tu genocidu?". Alan Grant je znám jako jeden z nejznámějších „průměrných“ scénáristů. Ale tento příběh je slabým průměrem i na něj. Ono totiž i to zábavné kuchání bez nějakého toho zdůvodnění v příběhu zkrátka není ono.
. Pro všechny uctívače Lobových kucháren je sešit samozřejmě povinností. Sice se třeba při něm zas tolik nezasmějí, ale najdou tam přesně to, na co jsou zvyklí. Násilí, v druhé řadě macho-hlášky a pak samozřejmě další násilí. Výsledný dojem je ale jasný. Lobo vždy býval libové maso a já si na něm s radostí pochutnával. Díky Kontraktu na Boga ale musím inklinovat k vegetariánství. Takže mrkev místo masa. Lobo nám spadnul do průměru a vysekat by ho mohla značně nabušená kresba mistra Garrése (Lobo spoután, Crew č.7), v příběhu který má Crew schovaný v záloze. Do té doby si asi budu užívat s propracovaným Usagi Yojimbem.
Lobo – Kontrakt na Boga
Crew 2006
DC 1993
Scénář: Alan Grant
Kresba: Kieron Dwyer
Překlad: Šimon Španihel
