Crew2 se nám již minule poněkud metamorfovala. Tedy především grafikou, ale i některými koncepčními kroky. No a musím se přiznat, že tento upgrade se poměrně povedl a „nová Crew“ se mi docela páčí. Tedy nic proti „staré Crwi“. Ta ale doplatila na starou lidovou pravdu, kterou nám už kdysi prozradil sám Quentin Tarantino: „Crew se sráží a smrdí.“ Zkrátka poslední čísla Crwe před změnou byla už poněkud „vyčpělejší“. Teď je tu ale Crew pozměněná a restartovaná. Slušně našvihnutá a už se to dere dopředu tím starým tempem nekompromisní parní lokomotivy poháněné nitroglycerínem s cirkulárkou na nárazníku.
. A proč tomu tak je? Co se změnilo? Zaprvé jasný a nejmarkantnější důvod, podle něhož se posuzuje kvalita comicsového magazínu, tedy nadupanost comicsových příběhů. Minule to skvěle rozjeli roztomilí požírači lidí Trollové z Troy. Když je nyní ještě doplní Lobovi tučňáci, pár stripů, totální plyšová vybíječka Happy Tree Friends a krátký příběh maestra scénáristy Gaimana, člověk si hned uvědomí, že byl celej rok hodnej (zabíjení lidí a satanské rituály se asi nepočítají) a dostal pod opelichanou vánoční štětku dáreček velmi povedený (nehledě na to, že se vánoční Crew podařilo vydat opravdu chvíli před Vánoci). Druhý důvod, proč se teď Crew dobře čte, je řazení veškeré publicistiky na začátek časopisu. Přečtete si tedy nějakých 15 stránek informací a pak rovnou akcelerujete do čtení comicsů. Ano, já vím, spousta z vás publicistiku rovnou přeskakuje a čte jenom comicsy, ale vy jste malověrní a nikdy si crwavé hody nevychutnáte tak jako my, kteří si svoji krevní konzervu vycucneme od začátku do konce na jeden zátah. Pak je tu ještě jeden důvod, proč se Crew tak dobře čte. Jako podklad pod stránkami totiž už nejsou použity hnusné barevné a rozplizlé ornamenty, které čtení článků poměrně znepříjemňovaly, i když tento problém se týkal především magazínů do čísla deset.
Stopy krve
Věnujme se tedy chvilku článkům a reportážím, se kterými se na stránkách setkáme. Máme zde samozřejmě pravidelné rubriky; k nim patří české a anglické aktuality, Turloghův manga koutek (tentokráte Lone Wolf and Cub), Mučírna, komiksové milníky (tentokráte s Nemem) a povedená reportáž z cesty na bratislavský Comics Salon. Dále se dočkáme vyhodnocení soutěže o nejlepšího scénáristu. A je opravdu na co se těšit, jelikož vítězný počin bude zpracován renomovaným comicsovým kreslířem. Na pitevním stole tentokráte neskončil žádný muž, ale hned dvě zvířátka, tudíž se spíše budeme věnovat vivisekci. Představení českého comicsového stripu Opice a Zajíc není bezdůvodné.
Věnujme se tedy chvilku článkům a reportážím, se kterými se na stránkách setkáme. Máme zde samozřejmě pravidelné rubriky; k nim patří české a anglické aktuality, Turloghův manga koutek (tentokráte Lone Wolf and Cub), Mučírna, komiksové milníky (tentokráte s Nemem) a povedená reportáž z cesty na bratislavský Comics Salon. Dále se dočkáme vyhodnocení soutěže o nejlepšího scénáristu. A je opravdu na co se těšit, jelikož vítězný počin bude zpracován renomovaným comicsovým kreslířem. Na pitevním stole tentokráte neskončil žádný muž, ale hned dvě zvířátka, tudíž se spíše budeme věnovat vivisekci. Představení českého comicsového stripu Opice a Zajíc není bezdůvodné.
Kyblík plný bobtnající krve
. Tím důvodem je samozřejmě to, že s touto zvířecí dvojkou se setkáme v magazínu přímo v comicsové podobě. Příběhy Opice a Zajíce jsou kresebně totálně jednoduše vyřešené a příběhově velmi suché. Stripy o stavu počítačové scény určitě neurazí. Na druhou stranu se samozřejmě nemůžou rovnat jiným veličinám, které si v Crwi normálně tento prostor vyhrazují pro sebe, tedy Red Meatu či Garfieldovi. Následuje dokončení příběhu Trollové v mlze. Francouzská humorná fantasy Trollí války si i u nás udělala dobré jméno, bohužel nepřežila vybíravost tuzemského comicsového trhu. Dostává alespoň příležitost na stránkách časopisu, což je nejen fajn, ale přijde mi to i jako stěžejní poslání magazínu - představovat comicsy, které kdyby vyšly samostatně, neprodaly by se. Díky tomu nás nenavštěvují jenom trollíci, ale třeba i takový Blacksad a jiná skvělá pošušňáníčka. Dobrodružný příběh plný narážek z pera Christopha Arlestona je plný nadhledu a především černého humoru. Kresba Jean-Louise Mourniera na první pohled zavání jakousi infantilitou, ale po přečtení zjistíte, že tomu tak rozhodně není, pod veselou slupkou na čtenáře čeká v jádru kanibalistické násilí.
. Tím důvodem je samozřejmě to, že s touto zvířecí dvojkou se setkáme v magazínu přímo v comicsové podobě. Příběhy Opice a Zajíce jsou kresebně totálně jednoduše vyřešené a příběhově velmi suché. Stripy o stavu počítačové scény určitě neurazí. Na druhou stranu se samozřejmě nemůžou rovnat jiným veličinám, které si v Crwi normálně tento prostor vyhrazují pro sebe, tedy Red Meatu či Garfieldovi. Následuje dokončení příběhu Trollové v mlze. Francouzská humorná fantasy Trollí války si i u nás udělala dobré jméno, bohužel nepřežila vybíravost tuzemského comicsového trhu. Dostává alespoň příležitost na stránkách časopisu, což je nejen fajn, ale přijde mi to i jako stěžejní poslání magazínu - představovat comicsy, které kdyby vyšly samostatně, neprodaly by se. Díky tomu nás nenavštěvují jenom trollíci, ale třeba i takový Blacksad a jiná skvělá pošušňáníčka. Dobrodružný příběh plný narážek z pera Christopha Arlestona je plný nadhledu a především černého humoru. Kresba Jean-Louise Mourniera na první pohled zavání jakousi infantilitou, ale po přečtení zjistíte, že tomu tak rozhodně není, pod veselou slupkou na čtenáře čeká v jádru kanibalistické násilí.
Poté následuje vánoční Lobův příběh, tedy Balada pro tučňáka. Ta navazuje na (po)vánočního Loba z minulého roku, popisuje, co se stalo s tučňáky poté, co Lobo vykuchal krutého arktického tyrana Santa Klause alias Krise „Drtiče“ Kringleho. O příběh se postaral Lobův dvorní romanopisec Alan Grant. Scénář tentokrát zas takové maso není. Ano, je to zábavné a násilné, leč určitě se najdou i lepší Lobovy kuchací story. O kresbu se postaral sám Rafael Garres (Lobo spoutaný) - mistra steroidových nabušenců s naběhlými svaly až v obličeji, odvržených končetin i poněkud vyvinutějších dívek netřeba představovat. Styl jeho kresby není tak úplně nepodobný Simonu Bisleymu, jenž začal k Lobovi přidávat hordu agresivních tučňáků…
Dál už musíme čerpat z jiné mísy krve a z příběhů plných zábavné brutality přesedáme jinam. Na schodech je krátký a typicky poetický příběh Neila Gaimana. Za pozornost ale stojí především díky osobité kresbě dánského autora Teddy Kristiansena. Ta je značně netradiční a značně avantgardní. Aby ne, autor nejenže s Gaimanem spolupracoval na Sandmanovi, ale kreslil třeba také Supermana a dokonce si odnesl Eisnerovu cenu za It’s a Bird.
Jako dezert si opět dáme zábavné násilí. Přicházejí totiž známá zvířátka ze série Happy Tree Friends. Myslím, že zde nemusím nic moc dodávat a že si naši hrdinové budou ubližovat opravdu hodně. Příběhy zplodili Ken Navarro a Warren Graf, kreslil prvně jmenovaný, o jeden příběh se postaral Rhode Montijo.
Mátovým lístečkem na konec hostiny je dvoustránková upoutávka na Hellblazera: Těžké časy (recenzi čtěte zde). No a to je vše, další brutalitky si redakce schovala zase na příště. Myslím si, že je na co se těšit, pod taktovkou Gartha Ennise se objeví irský alkoholický upír Cassidy z Preachera. Ano, Míla má emu, emu klove Míle oči a bude maso. Zvlášť když připočítáme jako doplněk Red Meat.
