Od shakespearovských inspirací autor přechází ke Carrollově Alence v Říši divů a od moudré černobílé variace přechází český vydavatel Crew na původní a značně kontroverzní barevné schéma. Rozhodně však nejde o jedinou zvláštnost Hry o Tebe, a proto vás zvu k popřemýšlení a úvahám nejen nad tím, zda Gaiman naplňuje všechna očekávání, nebo tentokrát příliš zabředl do mytické carrollovské tematiky...
. Celou sandmanovskou ságu Gaiman shrnul takto „Král Snění zjišťuje, že se člověk musí buď zcela změnit nebo zemřít, a pak mezi těmito možnostmi zvolí.“ V deseti dílech ságy se tento koncept odráží především v samotném Morfeově vystupování. Zpočátku je necitlivý a krutý, časem (zvláště po svém uvěznění mimo světy, jehož následky prostupují celou první trilogií, povídkovou sbírkou Krajiny snů a objevují se i ve Hře o Tebe) však začíná cítit soucit, pochopení a dokonce sympatie. Změnit své způsoby a náhled na svět je však pro bytost starou nespočet milionů let velmi obtížné, a například v recenzovaném pátém díle ságy vystupuje jako spravedlivý ale přesto zcela ledový a lehce arogantní vládce. Hra o Tebe však není o Sandmanovi. Odhaluje velmi mnoho o základech jeho světa, o podstatě a roli lidí v něm, dokonce mu k celé řádce dosavadních přezdívek přidává jednu další, velmi slušivou (Murphy – snad narážka na to, že by Morpheus měl něco společného se známými zákony schválnosti?), ale rozhodně není o Sandmanovi.
Je o dívce jménem Barbara, přezdívané Barbie. A o Kraji (v komiksu slovo „Land“ přeloženo do češtiny jako Země dost bourá SOD – suspension of disbelief – čímž čtenáři zabraňuje se do děje naplno ponořit, ale vzhledem k dalším použitím slova Země společně se slůvkem „kraj“ jsem nucen překladatelovo rozhodnutí uznat). Země je jednou z mnoha částí Snění, doslova „Ostrůvkem snění“, ve kterém kdysi snila Morfeova dávná láska a do nějž jsme již mohli skrze pár střípků v předchozích dílech Sandmanovy ságy nahlédnout... Nosnou osou jsou tedy příběhy Barbie, která po mnoha životních útrapách ztratila schopnost snít, a Kukačky, entity zrozené ze zbytků Barbiiny přítomnosti ve Snění, která se snaží Zemi (Land) zničit a osvobodit se z Barbiiných vzpomínek. Kolem ale probíhá mnohem více dílčích osudů.
Vše se odehrává ve dvou světech – nyní Barbařině Snění a v New Yorku začátku devadesátých let (před rokem 1991). Kukačka, která ve Snění vyrostla během Barbiiny nepřítomnosti, vysílá své sluhy, aby napomohli zkáze opuštěného Kraje tím, že na něj zapůsobí zvenku. Do cesty se jim dostanou Barbařiny spolubydlící Wanda, Thesálie, Fox a Hazel. Každá skrývá své vlastní tajemství, jednu z nich už známe z předchozích dílů Sandmana, další není tak úplně člověk, další zase ne tak úplně žena... A všechny mají kvůli Kukačce noční můry. Ve Snění se mezitím utlačované bytosti z Kraje pokusí následovat Kukaččin vzor a poslat své dávné princezně Barbie zprávu do reálného světa... Což se za nemalou cenu podaří a může začít divoký příběh o tom, co se stane když sundáte z nebe Měsíc, když si uvědomíte kým jste byli jako dítě, když se lidé navzájem podrží v nejtěžších životních situacích, když se nesmrtelná čarodějnice prastarého řeckého kultu vzepře Pánovi snů, když se zhroutí Sen, když Porpentine narazí na Hierogram a roztříští se, když vaše rodina odmítne, kým jste... a mnohých dalších „když“.
Jedinečným způsobem mimo škatulky
Pátý svazek Sandmana se odklání od hororového vyznění minulých dílů a ačkoliv stále zůstává pevně „jednou nohou v hrobě“, důrazněji prozkoumává pole fantasy. Ani to však nenechává bez hororových vlivů a naplňuje tak žánr typický pro sérii komiksů vydaných v Americe v edici Vertigo, a totiž „Sophisticated Suspense“, do kterého patří i (z toho názvu se mi stále dělá špatně) Bažináč pod taktovkou Alana Moorea a Delanův Hellblazer. Tento výběrový žánr by se dal nejspíše označit za „Sofistikované napětí“ nebo „Vybraný thriller“ (do překladu nebo bližších pokusů o české vysvětlení bych se rozhodně nepouštěl).
Pátý svazek Sandmana se odklání od hororového vyznění minulých dílů a ačkoliv stále zůstává pevně „jednou nohou v hrobě“, důrazněji prozkoumává pole fantasy. Ani to však nenechává bez hororových vlivů a naplňuje tak žánr typický pro sérii komiksů vydaných v Americe v edici Vertigo, a totiž „Sophisticated Suspense“, do kterého patří i (z toho názvu se mi stále dělá špatně) Bažináč pod taktovkou Alana Moorea a Delanův Hellblazer. Tento výběrový žánr by se dal nejspíše označit za „Sofistikované napětí“ nebo „Vybraný thriller“ (do překladu nebo bližších pokusů o české vysvětlení bych se rozhodně nepouštěl).
Mnohem méně než v předchozích dílech zde Gaiman využívá klasické i moderní mytologie, ba dokonce jako by zanevřel na vlastní jedinečný Svět Věčných. Dokonce se kromě Morfea vyhýbá použití jeho dalších typických aspektů, a například Smrt se objeví jen na pár okamžiků, beze slova a vskutku tajemně. Jde o velmi jednoznačný, z hlediska Sandmanova světa bezvýznamný děj, který připomíná „takový obyčejný den v práci Krále Snění“. Celý příběh je například v porovnání s předchozími díly výrazně očištěn od cizích a zvláštních slov, citátů a multikulturních narážek všeho druhu, jako by se chtěl co nejvíce přiblížit pohádkové Alence v Říši divů nebo Čaroději ze země Oz. Oba dva vzory však Gaiman vplétá citlivě a s umem, takže pro neznalého těchto klasik nepůsobí jako ukázání prostředníčku a zároveň neuráží zasvěcené znalce.
. Navíc do tohoto pohádkově-hororového mixu vkládá syrovost a naturalismus pro své psaní typické. Během cesty kouzelným lesem tak princezna se svými pohádkovými průvodci mluví o nevýhodách užití mechu namísto toaletního papíru, načež jsou zastiženi „černou gardou“, do namodralých zbrojí zakutých nemyslících rytířů, kteří jednoho člena družiny nemilosrdně a brutálně podříznou. Podobných „ran kladivem“ na probuzení je dílo plné. Společně s břitkým černým humorem, sarkasmem hlavních hrdinů a naprosto nevybíravým zobrazením překombinovaných mezilidských vztahů i konzervativních společenských vlivů na osobnost člověka se tak z mixu pohádka-horror krutě odřezává první část. Vzniklou pulsující krvavou ránu se čtenář sám snaží zoufale zaplnit trochou naděje, vtipu a světla, což se ale daří jen málokdy.
Jedinečná Gaimanova schopnost vtáhnout tímto způsobem do děje ve Hře o Tebe ukazuje své pravé kouzlo. Tváří v tvář (jako čtenář poznáte, že toto spojení má ve smyslu Hry o Tebe dost hořkou příchuť) ukrutnému světu a ještě krutějším osudům hrdinů nemá čtenář jinou možnost než se na jejich osobnosti pevně navázat, protože nic jiného, co by stálo za pozornost zdravého čtenáře (rozumějte bez sadistických choutek nebo jiné úchylky) prostě nenajde. Pak může Gaiman rozehrát mistrnou hru emocí, dialogů, úvah a narážek, kdy skrze vnímání a myšlenky hrdinů předkládá a dovysvětluje, co že se to vlastně všechno děje.
Autor se zároveň vyhýbá zařazení do jakékoliv škatulky, protože si udržuje vlastní identitu a nenapodobitelný způsob podávání děje. S umenšením významu kreslíře pro celkové vyznění série (skoro každé číslo jiný kreslíř) tak dává důraz na scénář.
Komiksový Sandman díky tomu ukázal světu dvě důležité skutečnosti: za prvé, že umělecky zpracovaný mnohasvazkový komiks může zůstat uměleckým dílem prvotřídní kvality s několikanásobným dopadem na vnímání komiksu ve světě a ovlivnit stovky dalších autorů včetně hudebníků a filmařů. A za druhé, že Gaiman je skvělý spisovatel. Své kvality začal sice ukazovat hlavně skrze komiks, a ke psaní se snažil dostat přes žurnalistiku, ale Sandman jej dovedl na jednoznačný scenáristický vrchol po boku Franka Millera, Alana Moorea a dalších, odkud už byl jen krůček ke kterémukoliv jinému druhu sebevyjádření psaným slovem.
Sandmanovi tak vděčíme za rychlý start a skvělý základ dobré pověsti Neila Gaimana jakožto jednoho z největších fabulátorů, moderních skaldů, multikulturních eklektiků a vypravěčů všech dob, která se jej drží dodnes. Málokde ji potvrzuje v tak čisté formě jako ve Hře o Tebe.
Ve smyslu série a autorova díla
Hra o Tebe je mezníkem na této Gaimanově cestě za plnohodnotným životem univerzálního vypravěče. Zcela úmyslně v ní Gaiman oddaluje prostředí světa Věčných od DC Univerza, a v podstatě s každým dalším dílem je role superhrdinů umenšována, až se nakonec v úplně posledním najde pro Batmana, Supermana a další jen několik málo okének, přičemž v dalších podobách světa Věčných už o nich skoro neslyšíme. Sandman se tak přibližuje čtenáři grafických novel a oddaluje světu komiksu, což je v jeho případě jedině dobře.
Hra o Tebe je mezníkem na této Gaimanově cestě za plnohodnotným životem univerzálního vypravěče. Zcela úmyslně v ní Gaiman oddaluje prostředí světa Věčných od DC Univerza, a v podstatě s každým dalším dílem je role superhrdinů umenšována, až se nakonec v úplně posledním najde pro Batmana, Supermana a další jen několik málo okének, přičemž v dalších podobách světa Věčných už o nich skoro neslyšíme. Sandman se tak přibližuje čtenáři grafických novel a oddaluje světu komiksu, což je v jeho případě jedině dobře.
Hlavními přínosy Hry o Tebe v tomto směru je zcela nekomiksový příběh, ve kterém se s postavami, stěžejními myšlenkami i hlavními motivy děje zachází jako se smetím. Většina toho, co ve Hře o Tebe začne, také ve Hře o Tebe nadobro skončí. V celku Sandmana tvoří Hra o Tebe střední část ságy, a proto nemusí na čtenáře předchozích dílů působit dostatečně epicky, jak bylo zvykem. Jde o přechod z jedné části série do druhé, a trpí tedy určitým statutem „vaty“.
. Dokonce i podání nadpřirozené ničivé bouře, která postihne New York, je pro Gaimana nezvykle suché a civilní – nedočkáme se přirovnání k mytickým událostem, hněvu bohů a dalších „legendárně epických“ atributů popisu událostí. Prostě jde o příběh z každodennosti Sandmanova světa, a tak je nutné jej brát. Bylo jej třeba a máme ho za sebou, je čas na další příběhy větší než život (v tomto případě život člověka jako druhu).
Dave McKean, autor obálek, zde předvádí svou standardní práci – obálka a úvody kapitol vypadají neuvěřitelně. Naopak dvoustránky mezi kapitolami na mě působily dost rušivým dojmem a jejich až elektronická strohost ve srovnání s příběhem dost dráždila můj smysl pro stylizaci.
Kresba je opět skvělá, tým autorů si na ní zjevně vyhrál. Potěšila mě účast mého oblíbence Bryana Talbota, jehož práce si však čtenář v záplavě ostatní geniality jen těžko všimne. Rozhodně jde ze strany autorů o velmi citlivé zpracování tématu, a ačkoliv je z některých obrazů cítit, jako by se chtěli pustit do více detailu nebo širších a mnohem bombastičtějších scén, drží se zpátky, aby ponechali místo syrovosti a kruté jednoznačnosti dění.
Když se toho chopí Češi
České vydání Hry o Tebe je v mnoha ohledech lepší než originál. Lettering například v některých chvílích distribuuje českými slovy mnohem přirozeněji než původní vydání. Naopak má čeština problémy se změnami písma (háčky a čárky se občas ztrácejí v kudrlinkách fontů apod.) v bublinách několika postav, a dát bílý text epilogu na černobílé pozadí, kdy se každé třetí písmeno zcela ztrácí, mi přijde jako okatý nedostatek péče. Péče se naopak projevuje u překladu, který se povedl nad očekávání dobře a nesrovnalosti jež mě při prvním pročtení české verze trápily se ukázaly být obsaženy již v původním Gaimanově záměru (což jen dokazuje důraz překladatele na původní formu díla).
České vydání Hry o Tebe je v mnoha ohledech lepší než originál. Lettering například v některých chvílích distribuuje českými slovy mnohem přirozeněji než původní vydání. Naopak má čeština problémy se změnami písma (háčky a čárky se občas ztrácejí v kudrlinkách fontů apod.) v bublinách několika postav, a dát bílý text epilogu na černobílé pozadí, kdy se každé třetí písmeno zcela ztrácí, mi přijde jako okatý nedostatek péče. Péče se naopak projevuje u překladu, který se povedl nad očekávání dobře a nesrovnalosti jež mě při prvním pročtení české verze trápily se ukázaly být obsaženy již v původním Gaimanově záměru (což jen dokazuje důraz překladatele na původní formu díla).
V čem se mi však dodržení původní formy díla nelíbí, je fakt, že se vydavatelství a nakladatelství Crew rozhodlo pro původní barevnost komiksu. Jde o komiks z roku 1993, kdy byly podobné techniky obvyklé, ale to neznamená, že jsou vhodné pro oko počítačovým coloringem zmlsaného mladého čtenáře současnosti. Vyblit... tedy vlastně vybledlá barevnost komiksu určitě nepřijde podivná znalcům, pamětníkům a fanouškům, ale každému dalšímu připomene Flashe Gordona (což při otevření Sandmana znamená, že se někde stala chyba...). Kdo je povolanější nežli Crew k tomu, aby si uvědomil, že vydá-li dnes komiks s touto kvalitou původního coloringu, jedině tak přispívá k převládajícímu odporu a nepochopení tuzemského čtenáře k našemu milovanému sekvenčnímu umění? V České republice prostě nelze Hru o Tebe v tomto podání umístit mezi dosud vydané díly Sandmana a ostatní komiksové tituly a dále se považovat za autoritu v oboru a základní kámen místního komiksového hnutí.
.
Pokud argumentů proti barevnému vydání Sandmana nebylo dost a někteří komiksoví kmeti stále mrmlají pod své vybledle šedé vousaté bryndáky, musím zdůraznit, že čtyři předchozí díly vyšly černobíle. Byl a stále jsem neskonale vděčný týmu, který stál za vydáním prvních čtyř dílů Sandmana, že šel vlastní cestou a za účelem snížení nákladů několikasetstránkových knih zvolil černobílou variantu.
Pokud argumentů proti barevnému vydání Sandmana nebylo dost a někteří komiksoví kmeti stále mrmlají pod své vybledle šedé vousaté bryndáky, musím zdůraznit, že čtyři předchozí díly vyšly černobíle. Byl a stále jsem neskonale vděčný týmu, který stál za vydáním prvních čtyř dílů Sandmana, že šel vlastní cestou a za účelem snížení nákladů několikasetstránkových knih zvolil černobílou variantu.
V případě úzkého pátého dílu se však již barevná varianta znovu otevřela – cena skoro 500 korun je dostatečně blízká předchozím dílům série, a vydat útlou Hru o Tebe černobíle by ji nebezpečně příjemně srazilo ve prospěch kupujícího.
Ještě více bolestivou se volba původních barev jeví ve chvílích, kdy ke konci knihy hlavní hrdinka vzpomíná na věci minulé, jejichž pole jsou černobílá, ne nepodobně těm jimž se dostalo péče minulých vydavatelských týmů předchozích dílů ságy. Každý při jejich čtení (a umístění vedle původně barevných polí) musí uznat, že Sandmanovi černobílá sluší... on sám je přeci i v barevné verzi černobílý.
A právě černobílost a snížená cena by byly nejlepším lákadlem pro nové zájemce o sérii, pro které je Hra o Tebe velmi vhodným začátkem. Bohužel, obojí – barvy i cena – teď mluví proti Hře o Tebe, a jejich hlasy jsou zvučné a děsivé. Jako začátek na sandmanovské cestě tak spíše doporučuji sbírku čtyř komiksových povídek Krajina snů, a Hru o Tebe dávám (hlavně kvůli ceně) z doposud vydaných dílů série až na poslední místo. Jde o titul hlavně pro zavedené čtenáře Sandmana, kterým ale být neměl a vzhledem k prodlevě mezi vydáním čtvrtého a pátého svazku jde o další následek možná nevhodného zacházení, za který geniální originál nemůže.
Toto je druhá verze recenze, zveřejněná 11. března 2007.
