. Celek dosáhl v původní podobě osmačtyřiceti pokračování (barevných dvoustran), které dětem během čtyř let přiblížily naši historii: od pověsti o praotci Čechovi až po vznik samostatného Československa. Čímž tvůrci vcelku rozumně skončili.
Ale jen aby hned v září 1975 zahájili nový cyklus nazvaný Obrázky z dějin českých objevů a vynálezů. I ten by si zasloužil samostatný článek, byť byl bezpochyby inspirován právě předešlou sérií. Vždyť některé její pozdní díly byly také věnovány historii různých objevů, vynálezů a vynálezců. Ať už šlo o osudy Františka Křižíka (1847-1941) či třeba o první český automobil President (1898). Ale vraťme se k historii obecnější…
Pod názvem Obrázky z českých dějin a pověstí vyšel od roku 1980 tento obrázkový seriál několikrát knižně, přičemž však bylo mnoho pokračování vypuštěno. Naopak některá přibyla – a tyto ideologicky diktované úpravy byly vždy přinejmenším diskutabilní. Stejně diskutabilní však už je vlastně i výběr původních epizod. Jaký?
První ročník Mateřídoušky s Kronikou (1971-1972) se orientoval pouze na nejstarší české legendy. Fakticky šlo o „výběr“ z klasické Jiráskovy knihy povinné četby školáčků Staré pověsti české, respektive o přiblížení některých příběhů nejmenším dětem, a to za cenu banalizace. A humor? Byl často vlastně bezděčný - obstaráván Kalouskovým výtvarným pojetím - a je opravdu dosti vzdálen žertéřství Miloslava Švandrlíka v „pravěkém“ seriálu o Sekovi a Zule(a o brontosauru Punťovi), který začal už tři roky předtím vycházet na stránkách časopisu Ohníček. Proč ho zmiňujeme? I přes tuto vzdálenost není zcela vyloučeno, že právě Sek a Zula Adlu mírně inspirovali. I forma (tedy texty pod obrázky) je podobná, naopak nějakou „přímou spojnici“ mezi Kronikou a někdejší „skautskou kronikou českých dějin“ bych zde násilně nerýsoval…
Charakteristickým pro první ročník Kroniky bylo natahování děje, i když až v druhé půli školního roku. Podle všeho se tou dobou ještě váhalo, zda už seriál ukončit, a tak valnou část pozdějších pokračování zastřelo naddimenzované vylíčení lucké války včetně drastického příběhu o Durynkovi. A co bylo předtím, na samém začátku?
Překreslené pověsti o Čechovi, o založení Vyšehradu, o Bivojovi, o dívčí válce, o Horymírovi… Za luckou válkou vyplnila ještě srpnovou Mateřídoušku (č. 12) moravská pověst o Ječmínkovi.
Překreslené pověsti o Čechovi, o založení Vyšehradu, o Bivojovi, o dívčí válce, o Horymírovi… Za luckou válkou vyplnila ještě srpnovou Mateřídoušku (č. 12) moravská pověst o Ječmínkovi.
Následoval druhý ročník. Podobá se prvnímu v tom, že v mnoha pokračováních zpracoval - jaksi po vzoru podrobně podchycené lucké války - legendu o Bruncvíkovi. Druhá půle téhož školního roku přinesla i první dotyky skutečné historie. Příběhy o Oldřichovi a Boženě, o Břetislavovi a Jitce, o knížeti Vratislavovi a jeho smíření s bratrem Konrádem, o bitvě na Moravském poli, o věznění krále Václava Otou Braniborským na Bezdězu. Je zde zachycen i sám císař Karel IV., také jen zpola realisticky. Zpola totiž opět v duchu legend, ke kterým se druží i věštba o zkáze Prahy, již prý vyslechl, nebo ona nesčetná vajíčka pro nitro Karlova mostu. Ročník byl uzavřen příběhem krále Václava a sličné lazebnice Zuzany.
Dobově jedině možným způsobem jak vyplnit třetí ročník byl fenomén husitství. Hned první dvoustrana zářijové Mateřídoušky byla věnována Janu Husovi, další Janu Želivskému a ve třetí Mateřídoušce došlo konečně i na Jana Žižku. Další díl je věnován Prokopu Velikému, další Janu Roháči z Dubé, načež následuje náčrt pouti Jiříka z Poděbrad na český trůn. Dvě epizody věnoval scénárista Pavel Černý cestě českého královského poselstva Evropou známé ponejvíce z Jiráskova románu Z Čech až na konec světa. Poté následuje dvoustrana o osudech králů Vladislava a Ludvíka, z nichž druhý zahynul v bitvě u Moháče, vylíčení vlády Ferdinanda Habsburského, zachycení figury Rudolfa II. a na dvojici dvoustran dvě pověsti o Golemovi.
Ve čtvrtém ročníku se dočteme o bitvě na Bílé hoře, další pokračování je věnované Komenskému, další Kozinovi, pak je tu cosi tendenčního o sedlácích u Chlumce a na další dvoustraně se takřka potkají dva Josefové: Josef II. a „modrý abbé“ Josef Dobrovský. Přichází revoluční rok 1848 a ženeme se dál. Za dvě strany stojí tvůrcům osudy Karla Havlíčka Borovského. Další díly „řeší“ například požár i opětovné založení Národního divadla a v případě Jana Nerudy dojde překvapivě pouze na převyprávění povídky Doktor Kazisvět.
Ony čtyři roky jsou u dětí celou jednou generací! A tak i já jsem mezi sedmým a dvanáctým rokem četl po troškách „Kroniku“ a čekal a čekal… a čekal na další a další Mateřídoušky, aniž bych do té chvíle české dějiny znal. Nesmírně mne každopádně fascinovalo jak vylíčení lucké války, tak i popisy Bruncvíkových činů. A potom právě krvavé husitství. Živě si vybavuji chvíli, kdy (a jak!) jsem byl vyloženě překvapen, že to tenkrát smrtí Jana Žižky ještě všechno neskončilo, a – zkrátka – tento obrázkový seriál zcela zformoval můj pohled na české dějiny. Nejen můj.
A od té doby jsem sice znalosti doplnil, ale mezníky cyklu už nikdy z mysli nevymažu. Ne, nelze. Nelze změnit jednou, už v dětství zafixovaný pohled na svět a jeho dějiny, zvlášť když jsme na řádné strávení každého pokračování měli vždycky celý měsíc. A vliv Kroniky na mou generaci proto považuji za obrovský a dosti vážný.
A od té doby jsem sice znalosti doplnil, ale mezníky cyklu už nikdy z mysli nevymažu. Ne, nelze. Nelze změnit jednou, už v dětství zafixovaný pohled na svět a jeho dějiny, zvlášť když jsme na řádné strávení každého pokračování měli vždycky celý měsíc. A vliv Kroniky na mou generaci proto považuji za obrovský a dosti vážný.
