Takže, vezměme to pěkně po pořádku. Téma první: KREV. Té je v Zabijáckém esu, jak už z názvu logicky vyplývá, opravdu p-o-ž-e-h-n-a-n-ě. A nejen jí – zcela běžnými rekvizitami jsou vystřelené mozky z hlavy, vyhřezlé vnitřnosti, utrhané končetiny, dokonce vyškrábané démoní oči. Pokud se přeneseme přes nesmrtelné klišé neprůstřelnosti hlavních hrdinů a jejich umění protančit skrze kulometnou palbu (kterého využívají dosyta), přijmeme kupodivu krveprolití jako běžnou součást Hitmana, ba jako nedílnou součást (a hlavně ukončení) lidského života.

Jak si rozhněvat démona? Ve chvíli jeho absolutní bezmoci ho výsměšně popleskejte po tváři. Tommy Monaghan to bohužel udělal…

Téma druhé: NESLUŠNÁ SLOVA. Tak těch je v Zabijáckém esu taky dost. Jakoby se v nich scénárista Garth Ennis (a potažmo také překladatel Štěpán Kopřiva obohacující češtinu v míře, za kterou by se nemusel stydět leckterý obrozenec) vyžíval. Jakoby v komiksu nechával ukojit svou nejvnitřnější, nejzvrácenější úchylku – vždyť i tak banální slova jako prdel či svině povyšuje téměř na úroveň nejvytříbenějších básnických obratů. Postata Ennisova přístupu však netkví v mimořádně účelném užívání vulgarit, nýbrž v téměř nekonečné kreativitě.

Zabili jste někdy kočku? Pokud snad náhodou ano, tak s ní rozhodně nepřivolávejte Catwoman. A pokud ji přeci jen zavoláte, tak jí to neprozraďte!

O autorově nápaditosti už je ale téma třetí: PŘÍBĚH. Nebýt scénáristovy bezbřehé invence, zůstal by ze Zabijáckého esa fádní, nepříliš zábavný příběh o souboji hlavního hrdiny s pekelnými habány. Jenže ne nadarmo je dnes Ennis počítán do scenáristické extraligy. I z obyčejné zápletky dokáže vytáhnout netušenou, vtipnou a napínavou střílečku překypující nezapomenutelnými a silnými momenty i drobnými, nenápadnými vychytávkami. To platí třeba o způsobu likvidace policejních jednotek nasazených do boje proti démonovi Mawzirovi, fórcích na účet tlustého břicha Monaghanova parťáka Natta Bareta, Tomyho handrkování s démonickým lhářem a básníkem Etriganem… A co takhle pomatený, neškodný a po Catwoman slintající démonek Baytor v jednom kuse vyřvávající své jméno na všechny možné světové strany? Nebo milostné vzplanutí a hlavně splynutí hlavního hrdiny s policistkou Tiegelovou? Nebo svůdná, zásadová, (téměř výlučně) bez střelných zbraní bojující vamp Catwoman? Anebo… dalo by se dlouhou pokračovat. Jenže pořád to nic není v porovnání s Ennisovým majstrštykem, nejlepší součástkou celé knihy – s týmem eklhaftózních superhrdinů Paragraf osm.

Co udělá Šestipívo, když jde kamarádům o život? Svolá tým superzvrhlých anti-superhrdinů. Perverzi v tu chvíli neunikne žádný ze zločinců.

Nastává čas na téma čtvrté: ŠESTIPÍVO, PSOVAŘIČ & SPOL. Ukazuje se, že Šestipívo není pouhým obyčejným ožralou, neustále blábolícím své zkazky o superhrdinských činech. Ve chvíli, kdy to s hlavními hrdiny vypadá bledě, svolá dohromady členy týmu, který svou zvrácenou originalitou překonává i ty nejčernější představy. Jejich zvrhlé charaktery ještě vynikají díky vizuálnímu ztvárnění Johna McCrey. Upocený Bueno Excellence by bez něj nikdy neměl v očích svůj teploušský pohled, hubeňour Jean de Vobuch Vobuch by postrádal svůj exaltovaný výkřik, koktavý, věčně uslintaný Třasprdel by stěží připomínal nejpodivnějšího klauna na světě… A hlavně by chyběl výtečně ztvárněný Psovařič (postava vytvořená Stevem Dillonem), blázen zabíjející psy, aby vám je poté mohl přivařit autogenem na obličej…
Téma páté: BB ART. České vydání se opravdu povedlo. O překladu již zmínka padla, stejně kvalitní je lettering Jana Kozáka, při korekturách se potratilo snad jediné písmenko. Exkluzivní je knihařské zpracování: Krásný, lesklý papír (jakou měrou se podílel na výsledné ceně knihy, ptají se asi spořiví šťouralové), pevná vazba, výtečné barvy, lak na přebalu, dokonce i stránkování. Perfektní je tisk, na úvodních 25 stranách sice občas skřípe rastr některých barev, ale v celkovém dobrém dojmu se to nijak neprojevuje. Dalo by se pouze uvažovat o obálce; Monaghan je sice fešák, jeho xycht na celé její ploše je však možná zbytečný komfort.

Pro ty natvrdlejší je zkrátka třeba jasně napsat: Hitman 3 – Zabijácké eso je DOBRÝ!!! Nesmí vám tedy vadit lehce přitroublá základní dějová linka, pár za vlasy přitažených momentů (aby také ne, když jde o boj s pekelníky), rozmotané vnitřnosti, oční bulvy rozkutálené po asfaltu, trošičku nespisovná mluva, prsaté hrdinky a spousta slovních i obrazových fórků a hříček. Protože právě bez těchto atributů by tahle knížka nebyla proklatě povedená zábava! (A navíc, přijít o Psovařiče, by byl nenapravitelný hřích!)