Vycházet začal v roce 1991, jeho dokončení se však protáhlo na plných 16 let, přičemž ve finále bude mít tři knižní svazky. Taky se nám začátkem roku podruhé oženil, a jeho americká manželka ze San Franciska, undergroundová komiksářka Melinda Gebbie Ztracený holky kreslí. Sblížili se ostatně během malování komiksu - podle Moora prý letitá spolupráce na pornu dělá ve vztazích opravdové divy. A taky Moorovi dospěly dcery z prvního a dosti volně pojímaného manželství – Amber a Lea, která už jde v otcových šlépějích a píše komiksy se svým manželem Johnem Reppionem.
. Ztracený holky se na začátku příběhu sejdou v předvečer první světové války v rakouském hotelu Himmelgarten. Alice alias lady Fairchild, životem unavená lesbička, dnes již notně prošedivělá, a navíc nezdravě přitahovaná zrcadly, dále Wendy Darling, potlačená hausvajf z vyšší střední vrstvy, žijící v manželském svazku s výrazně starším a značně impotentním mužem, a nakonec mladistvá Dorothy Gale, Američanka sršící sexuální energií. Samozřejmě je to jen další literární spin-off, protože se jedná o hlavní postavy Alenky v říši divů, Petra Pana a Čaroděje ze země Oz. Jejich příběhy jsou ale kolosálně reinterpretovány - v doprovodu dalších osob jsou svědky erotického jiskření, což v nich vyvolá pocit sexuálního probouzení. Chvílemi je to děsivé, chvílemi něžné. Ale hlavně, i když se zde nekoná žádná decentní erotika, nýbrž otevřená, pestrobarevná a nesmlouvavá pornografie, a to na každé stránce, Moore opět klade hlavní důraz na interakci postav a jejich vývoj, takže čtenáře záhy fascinuje spíše děj, než jenom obscénnosti.
.
Dům u zlomených srdcí
Zápletka zahrnující lidi ukryté v hotelu před světem řítícím se do záhuby a oddávající se snění nebo něčemu dekadentnějšímu, má na kulturní mapě Západu pevné místo. Fenomenálně sečtělý Moore si proto eklekticky vybírá haldy motivů z Mannova Kouzelného vrchu, Shawova Domu zlomených srdcí, ale i 120 dnů Sodomy, Shelleyové Frankensteina, Poeovy Masky rudé smrti, Berolucciho Snílků, Neila Gaimana, Dekameronu, Canterburských povídek i Chucka Palahniuka.
Každá kapitola začíná ostatně citátem originálu, tedy textu Carrolla, Barrieho a Bauma, ovšem zcela nové pojmutého. Netřeba uvádět, jak Moore dovysvětlí např. větu „Jsme jenom velké děti, které se stále bojí, kdykoli musejí jít do postele“.
Umění, a pro dámy
. Nebyl by to ale velký mág z Northamptonu, aby nešel opět dál než velí zavedený vkus. Jednak svým dílem nemíří na cílovou skupinu pánů tvorstva, to podle něj není žádné umění, nýbrž se snaží oslovit něžné pohlaví. Druhak mu ale nestačil jen např. sex osob stejného pohlaví či s hojnější účastí, a nabízí rovnou scény, v nichž jsou přítomné děti. Ne vždy přímo, někdy fungují jen jako „zadní plán“ příběhu, jindy jako fantazie uvnitř fantazie. Stejně je to ale síla. Ještě ve Watchmanech a Toptenech zobrazoval Moore sexuální násilí na dětech jako naprosté tabu, nejhrůznější zločin všech dob, neodpustitelný a klatý. Teď ale ubral i přidal zároveň. Sex, který líčí, je prost jakéhokoli nátlaku, koneckonců prý ani nejde o realitu, nýbrž jenom o představy. Ale stejně...
. Moore se prostě rozhodl dokázat, že sexuální percepce nezletilých je integrální součástí naší kultury, a ve svém dobře známém anarchosyndikalistickém nadšení zvěstuje, že představy nelze brzdit, ovládat, kontrolovat, trestat, dozorovat, potlačovat, vymazávat - aniž by to nezpůsobilo něco ještě horšího. Moore a Gebbie zkrátka vytáhli za rehabilitaci pornografie, kterou chtějí prezentovat jako vrcholné umění. Kresby působí spíše jako ilustrace k pohádkám a jásavě pastelové barvy mají umocňovat dojem nevinnosti. Tuzemské vydavatele by to mohlo uklidnit, ovšem třeba v takové postviktoriánské, postthatcherovské a postblairovské Británii ještě Holky nevyšly. V létě 2006 je sice nakladatelství Top Shelf vypustilo do USA, ale anglická práva na Petra Pana vlastní londýnská nemocnice na Great Ormond Street, které se publikace hrubě nelíbila. A jelikož „petropanovský“ copyright vyprší na Silvestra, vyjde Mooreův POSLEDNÍ VÝSTŘEL PROTI VIKTORIÁNSKÉ MORÁLCE v Albionu až 1. ledna 2008.
. Ztracený holky se na začátku příběhu sejdou v předvečer první světové války v rakouském hotelu Himmelgarten. Alice alias lady Fairchild, životem unavená lesbička, dnes již notně prošedivělá, a navíc nezdravě přitahovaná zrcadly, dále Wendy Darling, potlačená hausvajf z vyšší střední vrstvy, žijící v manželském svazku s výrazně starším a značně impotentním mužem, a nakonec mladistvá Dorothy Gale, Američanka sršící sexuální energií. Samozřejmě je to jen další literární spin-off, protože se jedná o hlavní postavy Alenky v říši divů, Petra Pana a Čaroděje ze země Oz. Jejich příběhy jsou ale kolosálně reinterpretovány - v doprovodu dalších osob jsou svědky erotického jiskření, což v nich vyvolá pocit sexuálního probouzení. Chvílemi je to děsivé, chvílemi něžné. Ale hlavně, i když se zde nekoná žádná decentní erotika, nýbrž otevřená, pestrobarevná a nesmlouvavá pornografie, a to na každé stránce, Moore opět klade hlavní důraz na interakci postav a jejich vývoj, takže čtenáře záhy fascinuje spíše děj, než jenom obscénnosti.
.
Dům u zlomených srdcí
Zápletka zahrnující lidi ukryté v hotelu před světem řítícím se do záhuby a oddávající se snění nebo něčemu dekadentnějšímu, má na kulturní mapě Západu pevné místo. Fenomenálně sečtělý Moore si proto eklekticky vybírá haldy motivů z Mannova Kouzelného vrchu, Shawova Domu zlomených srdcí, ale i 120 dnů Sodomy, Shelleyové Frankensteina, Poeovy Masky rudé smrti, Berolucciho Snílků, Neila Gaimana, Dekameronu, Canterburských povídek i Chucka Palahniuka.
Každá kapitola začíná ostatně citátem originálu, tedy textu Carrolla, Barrieho a Bauma, ovšem zcela nové pojmutého. Netřeba uvádět, jak Moore dovysvětlí např. větu „Jsme jenom velké děti, které se stále bojí, kdykoli musejí jít do postele“.
Umění, a pro dámy
. Nebyl by to ale velký mág z Northamptonu, aby nešel opět dál než velí zavedený vkus. Jednak svým dílem nemíří na cílovou skupinu pánů tvorstva, to podle něj není žádné umění, nýbrž se snaží oslovit něžné pohlaví. Druhak mu ale nestačil jen např. sex osob stejného pohlaví či s hojnější účastí, a nabízí rovnou scény, v nichž jsou přítomné děti. Ne vždy přímo, někdy fungují jen jako „zadní plán“ příběhu, jindy jako fantazie uvnitř fantazie. Stejně je to ale síla. Ještě ve Watchmanech a Toptenech zobrazoval Moore sexuální násilí na dětech jako naprosté tabu, nejhrůznější zločin všech dob, neodpustitelný a klatý. Teď ale ubral i přidal zároveň. Sex, který líčí, je prost jakéhokoli nátlaku, koneckonců prý ani nejde o realitu, nýbrž jenom o představy. Ale stejně...
. Moore se prostě rozhodl dokázat, že sexuální percepce nezletilých je integrální součástí naší kultury, a ve svém dobře známém anarchosyndikalistickém nadšení zvěstuje, že představy nelze brzdit, ovládat, kontrolovat, trestat, dozorovat, potlačovat, vymazávat - aniž by to nezpůsobilo něco ještě horšího. Moore a Gebbie zkrátka vytáhli za rehabilitaci pornografie, kterou chtějí prezentovat jako vrcholné umění. Kresby působí spíše jako ilustrace k pohádkám a jásavě pastelové barvy mají umocňovat dojem nevinnosti. Tuzemské vydavatele by to mohlo uklidnit, ovšem třeba v takové postviktoriánské, postthatcherovské a postblairovské Británii ještě Holky nevyšly. V létě 2006 je sice nakladatelství Top Shelf vypustilo do USA, ale anglická práva na Petra Pana vlastní londýnská nemocnice na Great Ormond Street, které se publikace hrubě nelíbila. A jelikož „petropanovský“ copyright vyprší na Silvestra, vyjde Mooreův POSLEDNÍ VÝSTŘEL PROTI VIKTORIÁNSKÉ MORÁLCE v Albionu až 1. ledna 2008.
