"Ona to žádná revoluce nebyla, spíše ukázání možností komiksu. Zvedl jsem laťku, ale zjistil jsem, že jen málokdo se namáhal ji skočit. Prorazil jsem díru, kterou už nikdo další neprolezl," řekl nedávno v jednom interview smířeně Moore.
. Ve zpětném pohledu hodnotí Strážce také jako "sbírku svých klišé". "Prolínání dialogů, provázání stránek narážkami či kresebnou a slovní nápodobou byly novum tehdy, ale brzy se staly obnošenou vestou. Dnes to samozřejmě dělám úplně jinak," napsal s brutální upřímností Mistr ve své studii Writing for Comics z roku 2003.
Skrývá-li se za jeho revolucí nějaké tajemství, pak především jedno jediné - Moore je na prvním místě literát, a takových mezi komiksovými scénáristy mnoho neběhá. V soukromém životě je knihoholik, který velkou část týdenního rozpočtu zanechává knihkupectvím, drží krok se soudobou poezií i románovou tvorbou, a to by v tom byl čert, aby inspirace nechodila.
Dekonstrukce dekonstrukce
Samozřejmě lze Mooreovu knihu rozmontovat i tak, jako on rozmontoval superhrdiny. Stačí oddestilovat celou komiksovou nadstavbu a ze Strážců je standardní odhalení, že všichni agenti tajných služeb jsou dříve nebo později psychouši a někteří to nakonec přeženou. Z tohoto pohledu lze říci, že Moore jednoduše převzal materii, zpracovanou v memoárech kdejakým exagentem FBI, KGB, BND nebo Muchábarátu - a aplikoval ji na svět superhrdinů.
. Kdykoli totiž něco z onoho utajeného světa unikne, iluze o čestných agentech s dvěma nulami se rozplyne jako pára a zbude otázka, kdo je větší hajzl - zda zločinci, nebo ti, kdo po nich pátrají. Ostatně duševní zdraví je ohroženo i u těch pár absolventů, co v jedné z městských částí Prahy dvousemestrálně studují slídění, unikání slídičům a zjišťování, zda je vůbec někdo sledoval. Potud inspirace skutečností.
Anebo že by také inspirace filmem? Nevím, ale vizuálně silná scéna v jaderném simulátoru až příliš připomíná americký thriller War Games, který přišel do kin rok předtím, než začal Moore psát scénář. Soustředné kruhy atomových výbuchů v podobně varovné scéně vymazávají euroamerickou civilizaci - až se člověk ptá, kdo seděl v biografu, zda Moore, Gibbons, či oba.
A když už jsme u dekonstrukce, pak nelze pietně nevzpomenout ani domácích ábíčkovských Strážců (kvůli kterým je na obálce českého vydání zachován také původní titul Watchmen, aby nebyla mezi knihkupci nepříjemná zmýlená). Podle Derridy je totiž v jakémkoli textu cokoli, a tak není divu, že Rorschach vypadá jako zestárlý Zrzek, hnaný eryniemi pomsty, Sůva připomíná Hadžiho (pardon pane Tomane, vás ještě nedekonstruujeme), a nechybí ani bojovná dlouhovlasá Teryna…
. Jedno hnusné déja vu
Leč dost legrací. Na Mooreův komiks si vzpomnělo až příliš mnoho Newyorčanů 11. září 2001, a někteří podle vlastních slov jen jen čekali, kdy se z mračen prachu u zřícených Dvojvěží vynoří obří chapadla. Ne, nedělám z Moorea věštce. Ostatně z toho, že Ameriku postihne Velká Hrozná Věc, žije americký zábavní průmysl již 30 let. Navíc obecně platí, že kdykoli se vynoří v dějinách nový fenomén, vždy o něm začne nezávisle na sobě mluvit skupina lidí, třeba nevelká, která však intuitivně vycítí, co je za obzorem. Bylo více takových, co tušilo, že nejzranitelnější místo "Velkého Satana" leží na 16 kilometrů dlouhém ostrově jménem Manhattan, kde sídlí všechna moc peněz, médií a všechna centra amerického hédonismu a sebespokojenosti.
Jenomže když to Moore roztočí celé právě kolem Manhattana a průhled mezi mrakodrapy na jednom políčku mrakodrapy má, a na druhém už ne, i dnes z toho zamrazí. Kdyby nic, držíte v ruce důkaz, že umělci občas umí být jako kanárci, že cítí a vidí to, co ostatní ne (a mnohdy dřív a silněji), a že proto stojí za to jejich bláznivá díla číst…
