Úspěch Thorgalův je založen na velmi přitažlivém, charismatickém hlavním hrdinovi, na napínavém, fantaskním ději hýřícím spoustou nečekaných nápadů a na okouzlující, realistické kresbě. Všechny tyto atributy začaly v poslední době skřípat, samostatně i poskládané do jednoho celku. Van Hamme se začal opakovat (viz album Barbare), Rosiński jako by se při kreslení nudil (viz Royaume sous le sable) – tak trošku naznačovalo blížící se ukončení celé série. Nebo výměnu tvůrců, na evropské poměry k poměrně raritní záležitosti (vynucené většinou úmrtím některého z původních autorů), nicméně vzhledem k její rozsáhlosti (nějakých 1 300 stran za 30 let) rozhodně nutné.
Ten pán pěkně kreslí…
Pro Rosińského je ovšem Thorgal srdeční záležitostí, sám se několikrát vyjádřil, že by ho opustil jen v krajním případě. Zatím to tak nevypadá a díky bohu začal slavný Polák používat jiný způsob kresby – poprvé se tak stalo ve dvoudílném historickém dramatu Pomsta hraběte Skarbeka (2004). U Thorgala premiérově aplikuje přímou kresbu právě v Oběti, tzn. barvy nanáší rovnou bez předchozího vytváření obrysových linií tuší. Celé to připomíná malbu (někteří francouzští kritici se nebáli ji přirovnat k Delacroixovi) a podobá se to třeba Segrellesovi (Mercenario) nebo Guarnidovi (Blacksad). Rosiński ale není ani jeden z nich, zachovává si nadále svou originalitu, smysl pro detail i celek a nepřekonatelný zůstává při zpodobňování nejrůznějších monster či pohádkových bytostí, kterými je celá série doslova prošpikována.
. . .
…a tenhle zase něco mekotá!
K novému rozletu mu ostatně dává spoustu příležitostí dává sám Jean van Hamme. Album Sacrifice je od první do poslední stránky jeho opravdovým rozloučením, příležitostí k brouzdání Thorgalovou minulostí a symbolické slzy hlavního hrdiny na závěrečném obrázku také vyjádřením jeho pocitů při tvorbě scénáře. Na smrt vysíleného Thorgala a jeho nejbližší nejprve staví do konfliktu s hrubiánským lokálním šlechticem (jako tenkrát v Galere noire), ve kterém může Jolan předvést své nadpřirozené schopnosti. Ani ty však nakonec nestačí a před jistou smrtí rodinu efektně zachraňuje až polobůžek Vigrid, dlužník Thorgalovy ženy (viz Thorgal 14 – Aaricia). To Frigg, manželka nejvyššího boha Odina, vyslyšela Aaricijiny prosby a posílá jejímu manželovi dvě perly, které mu na dva dny dají sílu, aby v Asgardu, říši bohů, znovu získal svůj život.
Zatímco tedy světem obyčejnému smrtelníkovi zapovězeným (Thorgal 5 – V říši stínů) putuje i se svým synkem, zbytek jeho rodiny se pomocí Vigridova kouzelného člunu přemisťuje do své domoviny Northlandu. Thorgal musí najít bránu vedoucí do Mezisvěta; tam je jeho nadějí vyhnanec Manthor ovládající temnou magii – syn prokleté bohyně jménem Vilnia. Rozzuřený Odin, nestrpící žádného smrtelníka ve své říši, klade Thorgalovi nejrůznější překážky, aby lhůtu dvou dnů nestihl. Nasazuje proti němu falešné strážkyně klíčů (viz Thorgal 17 – Gardienne des cles), logické hlavolamy nutné k proniknutí bránami, oživlé stromy a obří masožravé kraby. Iniciativu už často přebírá Jolan, aby nakonec v sídle Manthora obětoval výměnou za otcův život sám sebe – slíbí vstoupit do služeb maskovaného poloboha. A už je tu happyend – Thorgal se v Northlandu potkává se svými milovanými, během veřejného soudu Thingu obhájí své hříchy minulosti (viz Thorgal 19 – Forteresse invisible), oni nemusí tak jako kdysi znovu zakusit osud vyhnanců (viz Thorgal 20 – Marque de bannis) a konečně začnou vést spokojený a šťastný život. Až na to, že Jolan v noci opouští dům a vydává se vstříc službě Manthorovi…
Konec dobrý, všechno dobré. Ohromným plusem alba Sacrifice a velkou nadějí do budoucna je Rosinského kresba, podobný impuls série rozhodně potřebovala. Snad se něco podobnému povede i Yvesi Sentému, který od příštího dílu nazvaného Moi, Jolan nahradí na scenáristickém křesle Van Hammeho. Ten totiž i v Oběti opakovaně ukázal, že je sice stále dobrý, avšak už ne natolik, aby to stačilo na Thorgala. Jeho odchod je tedy vlastně také určitou obětí (že by shodný název alba byl jen náhodou?), ale veskrze užitečnou, zasluhující diplom a dávající naději do dalšího pokračování série. Toto očekávání sice bude muset potvrdit až Senté, my však již teď můžeme říci: díky, Jeane, za všechno, co jsi pro Thorgala dodnes udělal a od zítřka už neuděláš!!
Příště: Thorgal 30 – Moi, Jolan
Ten pán pěkně kreslí…
Pro Rosińského je ovšem Thorgal srdeční záležitostí, sám se několikrát vyjádřil, že by ho opustil jen v krajním případě. Zatím to tak nevypadá a díky bohu začal slavný Polák používat jiný způsob kresby – poprvé se tak stalo ve dvoudílném historickém dramatu Pomsta hraběte Skarbeka (2004). U Thorgala premiérově aplikuje přímou kresbu právě v Oběti, tzn. barvy nanáší rovnou bez předchozího vytváření obrysových linií tuší. Celé to připomíná malbu (někteří francouzští kritici se nebáli ji přirovnat k Delacroixovi) a podobá se to třeba Segrellesovi (Mercenario) nebo Guarnidovi (Blacksad). Rosiński ale není ani jeden z nich, zachovává si nadále svou originalitu, smysl pro detail i celek a nepřekonatelný zůstává při zpodobňování nejrůznějších monster či pohádkových bytostí, kterými je celá série doslova prošpikována.
. . .
…a tenhle zase něco mekotá!
K novému rozletu mu ostatně dává spoustu příležitostí dává sám Jean van Hamme. Album Sacrifice je od první do poslední stránky jeho opravdovým rozloučením, příležitostí k brouzdání Thorgalovou minulostí a symbolické slzy hlavního hrdiny na závěrečném obrázku také vyjádřením jeho pocitů při tvorbě scénáře. Na smrt vysíleného Thorgala a jeho nejbližší nejprve staví do konfliktu s hrubiánským lokálním šlechticem (jako tenkrát v Galere noire), ve kterém může Jolan předvést své nadpřirozené schopnosti. Ani ty však nakonec nestačí a před jistou smrtí rodinu efektně zachraňuje až polobůžek Vigrid, dlužník Thorgalovy ženy (viz Thorgal 14 – Aaricia). To Frigg, manželka nejvyššího boha Odina, vyslyšela Aaricijiny prosby a posílá jejímu manželovi dvě perly, které mu na dva dny dají sílu, aby v Asgardu, říši bohů, znovu získal svůj život.
Zatímco tedy světem obyčejnému smrtelníkovi zapovězeným (Thorgal 5 – V říši stínů) putuje i se svým synkem, zbytek jeho rodiny se pomocí Vigridova kouzelného člunu přemisťuje do své domoviny Northlandu. Thorgal musí najít bránu vedoucí do Mezisvěta; tam je jeho nadějí vyhnanec Manthor ovládající temnou magii – syn prokleté bohyně jménem Vilnia. Rozzuřený Odin, nestrpící žádného smrtelníka ve své říši, klade Thorgalovi nejrůznější překážky, aby lhůtu dvou dnů nestihl. Nasazuje proti němu falešné strážkyně klíčů (viz Thorgal 17 – Gardienne des cles), logické hlavolamy nutné k proniknutí bránami, oživlé stromy a obří masožravé kraby. Iniciativu už často přebírá Jolan, aby nakonec v sídle Manthora obětoval výměnou za otcův život sám sebe – slíbí vstoupit do služeb maskovaného poloboha. A už je tu happyend – Thorgal se v Northlandu potkává se svými milovanými, během veřejného soudu Thingu obhájí své hříchy minulosti (viz Thorgal 19 – Forteresse invisible), oni nemusí tak jako kdysi znovu zakusit osud vyhnanců (viz Thorgal 20 – Marque de bannis) a konečně začnou vést spokojený a šťastný život. Až na to, že Jolan v noci opouští dům a vydává se vstříc službě Manthorovi…
Konec dobrý, všechno dobré. Ohromným plusem alba Sacrifice a velkou nadějí do budoucna je Rosinského kresba, podobný impuls série rozhodně potřebovala. Snad se něco podobnému povede i Yvesi Sentému, který od příštího dílu nazvaného Moi, Jolan nahradí na scenáristickém křesle Van Hammeho. Ten totiž i v Oběti opakovaně ukázal, že je sice stále dobrý, avšak už ne natolik, aby to stačilo na Thorgala. Jeho odchod je tedy vlastně také určitou obětí (že by shodný název alba byl jen náhodou?), ale veskrze užitečnou, zasluhující diplom a dávající naději do dalšího pokračování série. Toto očekávání sice bude muset potvrdit až Senté, my však již teď můžeme říci: díky, Jeane, za všechno, co jsi pro Thorgala dodnes udělal a od zítřka už neuděláš!!
Příště: Thorgal 30 – Moi, Jolan
