. Tvůrce thorgalovského universa a jeho jediný dosavadní scenárista Jean Van Hamme se rozloučil se svým miláčkem v albu Sacrifice. Jeho nástupce Yves Senté dějově navazuje přesně tam, kde jsme minule Jolana opustili, tzn. v okamžiku loučení s otcem, aby se dal do služby polobohovi Manthorovi z říše Mezisvěta. Senté (*1964, Brusel), který v 90. letech pracoval jako šéfredaktor Thorgalova mateřského nakladatelství Lombard a autorské jméno si udělal tvůrčí účastí na sériích Blake & Mortimer a Pomsta hraběte Skarbeka, hned na prvních stranách rekapituluje dosavadní jinochův život. Je to koneckonců osvědčený způsob, jak po roce (což je obvyklá periodicita nejen této, ale i většiny frankofonních sérií) čtenáře opět vtáhnout do děje a připravit ho na další události. Manthor pomocí kouzel mizí a dává mladíkovi první úkol: má dva dny na to, aby se dostal do jeho sídla.
Jolan to – samozřejmě – dokáže, ovšem cestou potká další čtyři mládežníky se stejným cílem. Na jednu stranu to sice znamená nepřetržité půtky, které v různorodé skupince vyvolávají jednotliví členové: namyšlený a sebevědomý Arlac, ochotný pro vítězství své druhy pozabíjet, horkokrevná Ingvilda neváhající za stejným účelem nabízet vnady svého těla, sarkastický Drayeg s jednou nohou umělou (kterého ovšem až do strany 21 bodrý Rosiński kreslí s nohama zdravýma) a zákeřná střelkyně z těžké kuše Xia. Na druhou stranu si však za účelem dosažení Manthorovy pevnosti navzájem pomáhají, takže přežijí útok ultradravých, masožravých sladkovodních ryb, zničí metamorfního hliněného obra, projdou ohnivou clonou a překonají hlubokou propast chránící vstup do pevnosti.
Jak psal Senté Thorgala
. Je to docela zábavné a docela napínavé, Rosiński se tu může kresebně dosyta vyřádit, ale vcelku to není nic víc než standardní fantastické putování, jakých jsme v Thorgalovi (nemluvě o literatuře) viděli už mraky. Pro jakoukoliv jinou sérii by to asi stačilo, ale v tomto případě je to žalostně málo – jako by Senté dokazoval, že zákonitosti žánru mu nejsou cizí a že jednotlivá alba Thorgala má dobře nastudována. Naštěstí se s touto dějovou linií proplétá linie druhá, která sice není vizuálně tolik přitažlivá (ale při Rosińského schopnostech i z tohoto pohledu stojí za to), avšak čtenáři přináší nové, naprosto nečekané souvislosti – a do budoucna slibuje ještě hodně zajímavých peripetií v životě celé Thorgalovy rodiny.
Senté to zkrátka rozehrál dobře a bude teď záležet jen na něm, zdali ambiciózně nastavenou laťku neshodí a udrží solidní tempo i nadále. Teprve v dalším albu se totiž ukáže, jestli Aaricijina návštěva u podivné vědmy Mahary, ve které jí nezabránil dokonce ani její neohrožený manžel, bude mít na další směřování série natolik zásadní vliv, jako třeba vesmírný původ hlavního hrdiny. Čarodějnice odhalila vskutku naprosto neuvěřitelné souvislosti související jak s původem Manthora, tak především Thorgalových dětí…
. Senté tedy jako by se trošičkuku rozkoukával a zároveň si zkušeně a pečlivě budoval pozici s výhledem na dlouhodobé pokračování série. Album Moi, Jolan se na začátku rozjíždí pomaleji, než bývalo zvykem, sem tam i trochu zmateně, jakmile však Jolan potká ostatní cestovatele, příběh se rozjede tradičním „thorgalovským“ tempem, které ještě umocní druhá dějová linka a na pozadí skryté, postupně pomalu probleskující nebezpečí. Když k tomu přidáme znovuzrozeného Rosińského, který tu potvrzuje formu laděnou v předcházejícím albu Sacrifice – jeho malba je skvělá – máme tu po delší době konečně thorgalovské album, splňující nejvyšší nároky – ať fanouškovské nebo recenzentské.
Výměna scenáristů se ukázala jako nutný a pozitivní krok (byť učiněný na poslední chvíli a nikoliv na popud nakladatele), který celou sérii výrazně oživil. Ve spojení s Rosińského kresbou dává Thorgalovi potřebnou sílu do dalších let a věřme, že se můžeme těšit na další úžasné příhody hrdiny (potažmo jeho syna), jehož jméno se stalo symbolem pro evropský fantasy komiks. Viva Thorgal!!
Jolan to – samozřejmě – dokáže, ovšem cestou potká další čtyři mládežníky se stejným cílem. Na jednu stranu to sice znamená nepřetržité půtky, které v různorodé skupince vyvolávají jednotliví členové: namyšlený a sebevědomý Arlac, ochotný pro vítězství své druhy pozabíjet, horkokrevná Ingvilda neváhající za stejným účelem nabízet vnady svého těla, sarkastický Drayeg s jednou nohou umělou (kterého ovšem až do strany 21 bodrý Rosiński kreslí s nohama zdravýma) a zákeřná střelkyně z těžké kuše Xia. Na druhou stranu si však za účelem dosažení Manthorovy pevnosti navzájem pomáhají, takže přežijí útok ultradravých, masožravých sladkovodních ryb, zničí metamorfního hliněného obra, projdou ohnivou clonou a překonají hlubokou propast chránící vstup do pevnosti.
Jak psal Senté Thorgala
. Je to docela zábavné a docela napínavé, Rosiński se tu může kresebně dosyta vyřádit, ale vcelku to není nic víc než standardní fantastické putování, jakých jsme v Thorgalovi (nemluvě o literatuře) viděli už mraky. Pro jakoukoliv jinou sérii by to asi stačilo, ale v tomto případě je to žalostně málo – jako by Senté dokazoval, že zákonitosti žánru mu nejsou cizí a že jednotlivá alba Thorgala má dobře nastudována. Naštěstí se s touto dějovou linií proplétá linie druhá, která sice není vizuálně tolik přitažlivá (ale při Rosińského schopnostech i z tohoto pohledu stojí za to), avšak čtenáři přináší nové, naprosto nečekané souvislosti – a do budoucna slibuje ještě hodně zajímavých peripetií v životě celé Thorgalovy rodiny.
Senté to zkrátka rozehrál dobře a bude teď záležet jen na něm, zdali ambiciózně nastavenou laťku neshodí a udrží solidní tempo i nadále. Teprve v dalším albu se totiž ukáže, jestli Aaricijina návštěva u podivné vědmy Mahary, ve které jí nezabránil dokonce ani její neohrožený manžel, bude mít na další směřování série natolik zásadní vliv, jako třeba vesmírný původ hlavního hrdiny. Čarodějnice odhalila vskutku naprosto neuvěřitelné souvislosti související jak s původem Manthora, tak především Thorgalových dětí…
. Senté tedy jako by se trošičkuku rozkoukával a zároveň si zkušeně a pečlivě budoval pozici s výhledem na dlouhodobé pokračování série. Album Moi, Jolan se na začátku rozjíždí pomaleji, než bývalo zvykem, sem tam i trochu zmateně, jakmile však Jolan potká ostatní cestovatele, příběh se rozjede tradičním „thorgalovským“ tempem, které ještě umocní druhá dějová linka a na pozadí skryté, postupně pomalu probleskující nebezpečí. Když k tomu přidáme znovuzrozeného Rosińského, který tu potvrzuje formu laděnou v předcházejícím albu Sacrifice – jeho malba je skvělá – máme tu po delší době konečně thorgalovské album, splňující nejvyšší nároky – ať fanouškovské nebo recenzentské.
Výměna scenáristů se ukázala jako nutný a pozitivní krok (byť učiněný na poslední chvíli a nikoliv na popud nakladatele), který celou sérii výrazně oživil. Ve spojení s Rosińského kresbou dává Thorgalovi potřebnou sílu do dalších let a věřme, že se můžeme těšit na další úžasné příhody hrdiny (potažmo jeho syna), jehož jméno se stalo symbolem pro evropský fantasy komiks. Viva Thorgal!!
