. Ne, že by i nepříliš vnímavý čtenář nezaregistroval známky jisté krize. Periodicita zředěná na pouhá dvě čísla ročně (a to ještě s notně odřenýma ušima). Totální úhyn inzerce (včetně té od jinak věrného a štědrého mecenáše BB Artu). Ale což – jak bylo naznačeno v úvodu, není cílem této recenze tohle rozebírat. Ani by to, vzhledem k zásluhám a snahám crewního periodika, nebylo příliš fér.
Sýkret myšn yks
Přestože zhodnotit tohle číslo Crwe vypadá na první pohled jako hračka, zdání klame. Jeho hlavním tahákem je třetí díl Blacksada, který svými dvěma předcházejícími díly sám sobě nastavil laťku proklatě vysoko. Zbytek obsahu vyplňují spíše nenápadné kousky, z toho jeden dokonce českého původu. Jenže co naplat, srdce vítězí, Crew zůstává více méně synonymem pro současnou českou komiksovou scénu a funguje jako její nemilosrdné zrcadlo. I když v něm nevidíme obraz úplně lichotivý, je to lepší, než aby z něj na nás zírala černá díra.
. A naštěstí jsou ještě věci, které v Crwi dokáží vždy vyloženě pobavit. Po menší sumarizaci sice s překvapením zjistíme, že se nejedná o komiksy, ale to je drobnost. Jako první přichází na řadu úvodník. Zaprvé proto, že se nachází na úvodní textové straně a zadruhé se u něj můžeme slušně zasmát. Nikoliv pro věčné redakční výmluvy a omluvy, proč číslo vychází s takovým šíleným zpožděním, ani (občasné) širokoústé sliby, jak se to odteď radikálně změní a co parádního v blízké budoucnosti ještě vyjde. Na tomhle crewním folklóru je zábavná jeho rozmanitost a stylistická forma – nezbývá, než obdivovat Jirku Pavlovského (který je v poslední době jeho výhradním autorem) za to, jak se elegantně dokáže vykoupit ze svých hříchů... Když k tomu přidáme kouzelně pojatou tiráž a k základní orientaci tolik důležitý obsah, nemá vstupní strana chybu.
. Neméně povedená bývá strana následující, v níž se redakce prohrabuje dopisy čtenářů. Jako v každém správném časopisu slouží rubrika Vaše vnitřnosti v koši nekončí především k (ne)kritické a objektivní sebechvále, což Pavlovský s rukou divoce bušící ve svou hruď statečně dělá. Tentokráte dokonce otiskuje zbraň největšího kalibru, psaní nespokojencovo, čímž vytváří dojem nestrannosti a objektivnosti. Tahle psaníčka jsou veskrze užitečná věc, jeden se alespoň něco doví o náladě komiksového národa. Ovšem pravým vyvrcholením stránky je ministrip dua Pavlovský&Skam mapující běžný život redakce. Mňam!!
K tomu nejlepšímu patří i Milana Krejčího Komiksové milníky, tentokráte věnované Juanu Gimenézovi, kreslíři, co má na svědomí Kastu Metabaronů a jiné technicistní skvosty. Spousta zajímavých informací a ukázek na malém prostoru nemá chybu – jen houšť, jen hloubš, jen víc!
Originalitu jiného mistra svého řemesla, fousatého Alana, dokládá řada kraťásků, které se v Crwi postupně objevují. V poslední době bylo sice nehezky přemourováno, avšak kvalita tu je, což do puntíku platí o časové scifi hříčce Život je krátký z roku 1985. Může se číst třeba třikrát a stejně neomrzí.
. Českou krev stačí naopak přelouskat jednou. Nejde jen o transfuzi informační, nýbrž také imageovou – správný fanda hned získá opojný pocit, kolik zajímavého se toho u nás ve Lhotě děje. Nebýt skutečnosti, že T. Prokůpek mapuje situaci za téměř celý uplynulý rok a že… na další straně zákeřně čeká rubrika Z cizího krev teče. Čili aktuality z amerického komiksu a to se správnému fandovi jen protočí panenky, pobledne závistí (a jde si to hodit).
Kód, který se redaktorům podařilo rozluštit
Česká původní tvorba se v Crwi moc často neobjevuje. Tentokráte se na její stránky podařilo proniknout dvojici Kopřiva-Kučerovský. Proč asi – odpověď je prostá, ale i bez redakční tlačenky se jejich čtyřstránkovému výtvoru (Kód, který se Japoncům nepodařilo rozluštit) musí přiznat slušná dávka zábavnosti, nápaditosti a profesionálního provedení. Že by konečně signál crwáckého pochopení, že běžný čtenář prostě tuzemské komiksy chce?
. K tomu lepšímu v čísle přiřaďme i Mučírnu, tentokráte jen její mladší půlku Next Generation věnovanou vloženým panelům, jejich okrajům a porušování. Standardní Mučírna nabízí díky kontaktu se skutečnými hrdiny větší emoce, její otevření však závisí na dostatku příspěvků a časové přizpůsobivosti kata Martina Němce.
Povedenějším z dvojice hororů je démonická povídka Dívka a květina (Allie & Lee, Horton) o… dívce, která zaplatí za lásku vůči své mladší, nehodné sestřičce. Opravdu hrůzostrašné a opravdu velmi smutné. Zavedenou povedenou rubrikou je i Platův šikmooký koutek (kdo jiný, než člověk z Východu by ji měl mít na starosti?). Za cíl si klade představovat interesantní série i tvůrce mangy, což se mu v případě Ryoichi Ikegamiho pěkně povedlo. Škoda jen, že to nevychází česky. Opačné je to v případě seznamky s Markem Millarem a JG Jonesem, scenáristou a kreslířem aktuální crwácké knižní novinky Mrtvý nebo živý.
. Zapněte kremační pec!!
Pohleďte na ně. Blíží se z dáli, unavení, zmučení, ponížení až na dno své komiksové důstojnosti. Jejich bubliny jsou prázdné, bez života a za chvíli takové budou úplně. Ukázka z knihy Mrtvý nebo živý – zbytečná a zabírající luxusní prostor tří barevných stran (nešlo to vyřešit třetinovým prostorem?). Blacksad: Rudá duše (včetně obálky – ach bože, jak tady ta barva nesedla, taková vycmrndlost, jak to mělo vypadat, ukazuje malý náhled na poslední stránce) – hlavní tahák čísla, rozdělený vedví, bez šťávy, bez vtipu, bez napětí. Zdali dosáhne kvality prvních dvou alb, však ukáže až dokončení v další Crwi (už aby to bylo!!!), které může dojem z téhle temné zvířecí kriminálky otočit o 180 stupňů. Pryč – druhý horor v čísle, průhledný od samého začátku, čtivý snad jedině díky dobré víře v nějakou pointu, která se však bohužel opravdu nekoná…
(Vždyť to je přece ideální zadání soutěže: vymyslí někdo ten nenápaditý konec lépe?)
Komiksy v čísle:
Život je krátký (scénář Alan Moore, kresba Kevin O´Neill, překlad Jiří Pavlovský, 4 čb strany)
Blacksad: Rudá duše 1/2 (scénář Diáz Canales, kresba Juanjo Guarnido, překlad Richard Podaný, 26 barevných stran)
Pryč (scénář Mike Richardson, kresba Philip Craig Russell, překlad Jiří Pavlovský, 10 barevných stran)
Dívka a květina (scénář Scott Allie, kresba Paul Lee a Brian Horton, překlad Jiří Pavlovský, 10 barevných stran)
Kód, který se Japoncům nepodařilo rozluštit (scénář Štěpán Kopřiva, kresba Tomáš Kučerovský, 4 barevné strany)
Sýkret myšn yks
Přestože zhodnotit tohle číslo Crwe vypadá na první pohled jako hračka, zdání klame. Jeho hlavním tahákem je třetí díl Blacksada, který svými dvěma předcházejícími díly sám sobě nastavil laťku proklatě vysoko. Zbytek obsahu vyplňují spíše nenápadné kousky, z toho jeden dokonce českého původu. Jenže co naplat, srdce vítězí, Crew zůstává více méně synonymem pro současnou českou komiksovou scénu a funguje jako její nemilosrdné zrcadlo. I když v něm nevidíme obraz úplně lichotivý, je to lepší, než aby z něj na nás zírala černá díra.
. A naštěstí jsou ještě věci, které v Crwi dokáží vždy vyloženě pobavit. Po menší sumarizaci sice s překvapením zjistíme, že se nejedná o komiksy, ale to je drobnost. Jako první přichází na řadu úvodník. Zaprvé proto, že se nachází na úvodní textové straně a zadruhé se u něj můžeme slušně zasmát. Nikoliv pro věčné redakční výmluvy a omluvy, proč číslo vychází s takovým šíleným zpožděním, ani (občasné) širokoústé sliby, jak se to odteď radikálně změní a co parádního v blízké budoucnosti ještě vyjde. Na tomhle crewním folklóru je zábavná jeho rozmanitost a stylistická forma – nezbývá, než obdivovat Jirku Pavlovského (který je v poslední době jeho výhradním autorem) za to, jak se elegantně dokáže vykoupit ze svých hříchů... Když k tomu přidáme kouzelně pojatou tiráž a k základní orientaci tolik důležitý obsah, nemá vstupní strana chybu.
. Neméně povedená bývá strana následující, v níž se redakce prohrabuje dopisy čtenářů. Jako v každém správném časopisu slouží rubrika Vaše vnitřnosti v koši nekončí především k (ne)kritické a objektivní sebechvále, což Pavlovský s rukou divoce bušící ve svou hruď statečně dělá. Tentokráte dokonce otiskuje zbraň největšího kalibru, psaní nespokojencovo, čímž vytváří dojem nestrannosti a objektivnosti. Tahle psaníčka jsou veskrze užitečná věc, jeden se alespoň něco doví o náladě komiksového národa. Ovšem pravým vyvrcholením stránky je ministrip dua Pavlovský&Skam mapující běžný život redakce. Mňam!!
K tomu nejlepšímu patří i Milana Krejčího Komiksové milníky, tentokráte věnované Juanu Gimenézovi, kreslíři, co má na svědomí Kastu Metabaronů a jiné technicistní skvosty. Spousta zajímavých informací a ukázek na malém prostoru nemá chybu – jen houšť, jen hloubš, jen víc!
Originalitu jiného mistra svého řemesla, fousatého Alana, dokládá řada kraťásků, které se v Crwi postupně objevují. V poslední době bylo sice nehezky přemourováno, avšak kvalita tu je, což do puntíku platí o časové scifi hříčce Život je krátký z roku 1985. Může se číst třeba třikrát a stejně neomrzí.
. Českou krev stačí naopak přelouskat jednou. Nejde jen o transfuzi informační, nýbrž také imageovou – správný fanda hned získá opojný pocit, kolik zajímavého se toho u nás ve Lhotě děje. Nebýt skutečnosti, že T. Prokůpek mapuje situaci za téměř celý uplynulý rok a že… na další straně zákeřně čeká rubrika Z cizího krev teče. Čili aktuality z amerického komiksu a to se správnému fandovi jen protočí panenky, pobledne závistí (a jde si to hodit).
Kód, který se redaktorům podařilo rozluštit
Česká původní tvorba se v Crwi moc často neobjevuje. Tentokráte se na její stránky podařilo proniknout dvojici Kopřiva-Kučerovský. Proč asi – odpověď je prostá, ale i bez redakční tlačenky se jejich čtyřstránkovému výtvoru (Kód, který se Japoncům nepodařilo rozluštit) musí přiznat slušná dávka zábavnosti, nápaditosti a profesionálního provedení. Že by konečně signál crwáckého pochopení, že běžný čtenář prostě tuzemské komiksy chce?
. K tomu lepšímu v čísle přiřaďme i Mučírnu, tentokráte jen její mladší půlku Next Generation věnovanou vloženým panelům, jejich okrajům a porušování. Standardní Mučírna nabízí díky kontaktu se skutečnými hrdiny větší emoce, její otevření však závisí na dostatku příspěvků a časové přizpůsobivosti kata Martina Němce.
Povedenějším z dvojice hororů je démonická povídka Dívka a květina (Allie & Lee, Horton) o… dívce, která zaplatí za lásku vůči své mladší, nehodné sestřičce. Opravdu hrůzostrašné a opravdu velmi smutné. Zavedenou povedenou rubrikou je i Platův šikmooký koutek (kdo jiný, než člověk z Východu by ji měl mít na starosti?). Za cíl si klade představovat interesantní série i tvůrce mangy, což se mu v případě Ryoichi Ikegamiho pěkně povedlo. Škoda jen, že to nevychází česky. Opačné je to v případě seznamky s Markem Millarem a JG Jonesem, scenáristou a kreslířem aktuální crwácké knižní novinky Mrtvý nebo živý.
. Zapněte kremační pec!!
Pohleďte na ně. Blíží se z dáli, unavení, zmučení, ponížení až na dno své komiksové důstojnosti. Jejich bubliny jsou prázdné, bez života a za chvíli takové budou úplně. Ukázka z knihy Mrtvý nebo živý – zbytečná a zabírající luxusní prostor tří barevných stran (nešlo to vyřešit třetinovým prostorem?). Blacksad: Rudá duše (včetně obálky – ach bože, jak tady ta barva nesedla, taková vycmrndlost, jak to mělo vypadat, ukazuje malý náhled na poslední stránce) – hlavní tahák čísla, rozdělený vedví, bez šťávy, bez vtipu, bez napětí. Zdali dosáhne kvality prvních dvou alb, však ukáže až dokončení v další Crwi (už aby to bylo!!!), které může dojem z téhle temné zvířecí kriminálky otočit o 180 stupňů. Pryč – druhý horor v čísle, průhledný od samého začátku, čtivý snad jedině díky dobré víře v nějakou pointu, která se však bohužel opravdu nekoná…
(Vždyť to je přece ideální zadání soutěže: vymyslí někdo ten nenápaditý konec lépe?)
Komiksy v čísle:
Život je krátký (scénář Alan Moore, kresba Kevin O´Neill, překlad Jiří Pavlovský, 4 čb strany)
Blacksad: Rudá duše 1/2 (scénář Diáz Canales, kresba Juanjo Guarnido, překlad Richard Podaný, 26 barevných stran)
Pryč (scénář Mike Richardson, kresba Philip Craig Russell, překlad Jiří Pavlovský, 10 barevných stran)
Dívka a květina (scénář Scott Allie, kresba Paul Lee a Brian Horton, překlad Jiří Pavlovský, 10 barevných stran)
Kód, který se Japoncům nepodařilo rozluštit (scénář Štěpán Kopřiva, kresba Tomáš Kučerovský, 4 barevné strany)
