Již několik dnů před tím, než se výtisk Ghost Ridera dostal vašemu oddanému recenzentovi do rukou, byla pro něj formulace úvodní věty zdánlivě jasně dána již předem: „Stejně tak jako v případě Punishera, bere si Garth Ennis do pera zašlou postavu démonického motorkáře a po důkladné renovaci ji přibližuje nové generaci čtenářů.“ Ach, jaký to omyl! Uchvátil-li Ennis v Punisherovi brutalitou a cynismem, v Hitmanovi lehkým humorem a v Preacherovi zvrhlostí, je nutno říct, že v případě Ghost Ridera nepředvedl ani jedno z výše jmenovaného. V čem je rozdíl?
Když scénář vázne
Johnny Blaze (hostitel démonického Ghost Ridera) je oproti ostatním výše jmenovaným postava jednoznačně kladná, a ani pekelné utrpení se překvapivě nijak nedotklo její povahy. Je poměrně očividné, že moralistické, až bolestínské výroky nebudou znít od muže s hořící lebkou místo hlavy zrovna přesvědčivě, a tak jedinými postavami, vůči kterým nebude čtenář šetřit sympatiemi, se nejspíše stanou vedlejší charaktery démona Hosse a archanděla Ruth. Sám Ghost Rider sice čas od času vydáví ze svých útrob nějaký ten řetěz či ohnivou kouli, bohužel ani to nezvýší jeho atraktivitu natolik, aby se s ním čtenář doslova sžil takovým způsobem, na jaký je zvyklý u jiných Ennisových postav.
Dalším slabým místem díla je překvapivě scénář. Stručně řečeno – pokud by kdokoli toužil shlédnout příběh, kde se hlavní hrdina vydá někoho zničit, potom se bojuje a na konci se zjistí, že to celé bylo tak trochu jinak, může shlédnout takřka kterýkoli film se Stevenem Seagalem. To, že Nebe a Peklo jsou stejné svině, nám bylo sděleno už v Preacherovi, a mnohem lépe. Tradiční omšelá závěrečná vysvětlovačka všemu nasazuje korunu, a tak tím, v čem je možno alespoň letmo shlédnout odraz zmiňovaného Pana scenáristy, zůstává jenom několik samoúčelných brutalitek, což je na dobré dílo setsakra málo.
Když kresba táhne
Jediným pozitivem je úchvatná počítačová malba Claytona Craina, jejíž „drobný“ nedostatek popisuje již samotný jeho medailónek na chlopni knihy: „Clayton Crain je malíř, který miluje zrůdy. I když dokáže namalovat i normálního člověka, tak je vidět, že ho to zrovna moc netankuje, a že ve své kůži je teprve ve chvíli, kdy kreslí něco, co má spoustu chapadel, zubů a očí.“ Autorova záliba v nestvůrné chaotičnosti je patrná už od pohledu, což se bohužel podepisuje na přehlednosti mnoha scén. Na druhé straně je celková kompozice vyvážena mnoha malbami, které jsou jasné, stručné, a které by v plakátovém formátu ozdobily mnohou výstavu.
Na závěr tak zůstává zamyšlení, co donutilo tolik oslavovaného Gartha Ennise vyplodit příběh s nemastnou neslanou hlavní postavou, který je ani ne tak nedotažený, jako opravdu blbý. Jestli to byl časový tlak, požadavek nakladatele, či jen pouhopouhý nedostatek inspirace, zůstává tajemstvím. Každopádně Ghost Rider – Cesta do zatracení je prostoduchá akční řežba, kterou lze doporučit jenom těm, kterým v knihovničce nesmí chybět jediný hřbet s nápisem ENNIS. Ostatním akci milujícím čtenářům nezbývá než navrhnout, aby své úspory investovali do jiných děl, nejlépe zmiňovaného Punishera či Hitmana, kteří sice neoplývají rozměrovou plasticitou grafiky Claytona Craina, ale pobaví určitě více.
Když scénář vázne
Johnny Blaze (hostitel démonického Ghost Ridera) je oproti ostatním výše jmenovaným postava jednoznačně kladná, a ani pekelné utrpení se překvapivě nijak nedotklo její povahy. Je poměrně očividné, že moralistické, až bolestínské výroky nebudou znít od muže s hořící lebkou místo hlavy zrovna přesvědčivě, a tak jedinými postavami, vůči kterým nebude čtenář šetřit sympatiemi, se nejspíše stanou vedlejší charaktery démona Hosse a archanděla Ruth. Sám Ghost Rider sice čas od času vydáví ze svých útrob nějaký ten řetěz či ohnivou kouli, bohužel ani to nezvýší jeho atraktivitu natolik, aby se s ním čtenář doslova sžil takovým způsobem, na jaký je zvyklý u jiných Ennisových postav. Dalším slabým místem díla je překvapivě scénář. Stručně řečeno – pokud by kdokoli toužil shlédnout příběh, kde se hlavní hrdina vydá někoho zničit, potom se bojuje a na konci se zjistí, že to celé bylo tak trochu jinak, může shlédnout takřka kterýkoli film se Stevenem Seagalem. To, že Nebe a Peklo jsou stejné svině, nám bylo sděleno už v Preacherovi, a mnohem lépe. Tradiční omšelá závěrečná vysvětlovačka všemu nasazuje korunu, a tak tím, v čem je možno alespoň letmo shlédnout odraz zmiňovaného Pana scenáristy, zůstává jenom několik samoúčelných brutalitek, což je na dobré dílo setsakra málo.
Když kresba táhne
Jediným pozitivem je úchvatná počítačová malba Claytona Craina, jejíž „drobný“ nedostatek popisuje již samotný jeho medailónek na chlopni knihy: „Clayton Crain je malíř, který miluje zrůdy. I když dokáže namalovat i normálního člověka, tak je vidět, že ho to zrovna moc netankuje, a že ve své kůži je teprve ve chvíli, kdy kreslí něco, co má spoustu chapadel, zubů a očí.“ Autorova záliba v nestvůrné chaotičnosti je patrná už od pohledu, což se bohužel podepisuje na přehlednosti mnoha scén. Na druhé straně je celková kompozice vyvážena mnoha malbami, které jsou jasné, stručné, a které by v plakátovém formátu ozdobily mnohou výstavu. Na závěr tak zůstává zamyšlení, co donutilo tolik oslavovaného Gartha Ennise vyplodit příběh s nemastnou neslanou hlavní postavou, který je ani ne tak nedotažený, jako opravdu blbý. Jestli to byl časový tlak, požadavek nakladatele, či jen pouhopouhý nedostatek inspirace, zůstává tajemstvím. Každopádně Ghost Rider – Cesta do zatracení je prostoduchá akční řežba, kterou lze doporučit jenom těm, kterým v knihovničce nesmí chybět jediný hřbet s nápisem ENNIS. Ostatním akci milujícím čtenářům nezbývá než navrhnout, aby své úspory investovali do jiných děl, nejlépe zmiňovaného Punishera či Hitmana, kteří sice neoplývají rozměrovou plasticitou grafiky Claytona Craina, ale pobaví určitě více.