Po dlouhém čekání, které se zdálo takřka nekonečné, ulepené pracky českých čtenářů konečně spočinuly na čtvrtém pokračování příběhů o sympatickém vraždícím sociopatovi Franku Castlovi vulgo Punisherovi. Scenárista Garth Ennis tentokrát zcela resignoval na tvorbu delšího příběhu a vybalil na čtenáře pětici takřka na sobě nezávislých povídek. Sice tentokráte neprožívá scenáristickou krizi jako v případě Ghost Ridera, ale je vidět, že jednotlivé kraťasy trpí až patologickou jednoduchostí. Nebýt Ennisovy zvrhlé nápaditosti, povídky by zůstaly jen ubohou omáčkou vyživující nanejvýš objem knihy.
Co tam je
Úvodní příběh rozčleněný na díly Čistá práce a Svět je místo k zabíjení je patrně nejvíc podobný předchozím svazkům. Destruktivní záchrana mafiánského bosse je proložena roztomile úchylným dobrodružstvíčkem věčného zkrachovalce Martina Soapa. Jak je Ennisovým zvykem, obě dějové linie se navzájem vůbec neovlivňují, a Soapova epizodka zůstává jenom milým zpestřením. Mimo jiné Ennis recykluje použití hada jako zbraně a zacykluje tak celou sérii (to dělá mj. i v několika dalších případech, viz dále). Jak bylo řečeno – klasika.
Krátká Reportáž, odehrávající se během jediné noci s jedním novinářským čmuchalem připoutaným k Frankově zápěstí, patří ke slabším místům knihy. „Já chci příběh!“ vykřikuje otravný pisálek Chuck Self, a spolu s ním unisono i zuřící čtenář. Kdyby nebylo několika pohledných brutalitek a scén s nimi spojených, spadla by tato povídka až na samé dno. Jen jízda autem a střelba, příběh žádný, atraktivity poskrovnu. Nelze se bohužel ubránit dojmu, že dané téma šlo zpracovat mnohem lépe.
Třetí v řadě je až extrémně akční crossover sestávající z dílů Výškový handicap a Miř nízko. Kdo by vyhrál souboj mezi Wolverinem a Punisherem? Že to je jasné, říkáte? Jak porazit někoho, kdo je takřka nezranitelný a kostru má z nepřekonatelného adamantia? Inu, jde to. Stačí mít trochu fantazie. Nebohý Wolverine (zdůrazněme slovo „nebohý“) tu dostává přes držku tak strašným způsobem, že je to až k neuvěření. Ennis se doslova utrhl z řetězu, a jelikož bizarní postavu obrovitého Rusáka nenávratně pohřbil v gejzíru atomových par, vytasil se s jinou, až antonymní úchylnou libůstkou – gangem liliputánů. A mluvíme-li o crossoverech, mimo Wolverina si v knize opětovně zahostoval i spektakulární Spider-Man. Ten, kdo ho najde jako první, u mě má jednu Colu.
V jednosešitovém Centru se Ennis navrací do svého rodného Irska, a seznamuje čtenáře s absurdními a krutými boji místních extrémistických skupin. Paradoxní na tom je, že ač nám zobrazuje prostředí, které je mu důvěrně známé, a povídka sama má jisté poselství, jedná se patrně o nejslabší příběh svazku. Stejně jako Reportáž je příliš přímočarý a jednoduchý, smysluplných zůstává jenom několik Frankových vět v samotném závěru.
O myši a lidech je příběhem posledním, a v kontrastu s Centrem i nejsilnějším v knize, logicky uzavírajícím celou sérii. Pokud vás při čtení prvních dvou Punisherů napadlo, jak to vlastně nakonec dopadlo s panem Bumpem, Ksichtem Davem nebo až přespříliš přátelskou Joan, tady máte odpověď. A jak to dopadlo s Frankem? Uvidíte.
Jak to tam je
Co se týče návaznosti na předešlé tři díly, je očividné, že poslední Punisher oproti svým předchůdcům prošel, krom absence delšího příběhu, i několika dalšími změnami:
Zaprvé – Jde o nejdelší díl série. Plus. Ale zároveň, navíc s přispěním rostoucí spotřebitelské daně, je i dílem nejdražším.
Zadruhé – Změna fontu dialogů. Drobné, pro někoho zanedbatelné mínus. Oproti typickému punisherovskému fontu využívajícímu jen písma tiskacího byl použit font jiný, používající jak verzálky tak minusky. Čtenář tohle samozřejmě může přejít mávnutím ruky, ale otázkou zůstává, jaký byl ke změně písma a odchylce od standardu celé série vůbec důvod. Další drobná odlišnost je např. jiná barva nápisu na deskách.
Zatřetí – Ke Stevu Dillonovi přibyl nový ilustrátor, Darick Robertson (na jehož Furyho či Transmetropolitan se již můžeme těšit, viz ediční plán Crwe a BB Artu). Ten ilustroval celkem tři sešity tohoto svazku, konkrétně Reportáž a dvojdílný crossover s Wolverinem. Nelze říct, že by Robertsonovy ilustrace byly na škodu, ale v několika okamžicích mu ruka vyloženě ujíždí a starého dobrého Franka je setsakra těžké byť jen poznat. Zejména se tento nedostatek projevuje na druhé a třetí stránce příběhu Reportáž, kde Punisherův obličej vypadá pokaždé jinak. Další drobnou, ale tentokrát patrně už redakční chybou nakladatelství je, že pod zmiňovanými příběhy je jako ilustrátor napsaný Dillon.
Začtvrté – Absence bonusů. Krásné obálky od Tima Bradstreeta jsou tytam. Žádná předmluva. Žádné kecy o Dillonově příběhu v obrazech (viz. Punisher 3). Alespoň o zmiňovaném Daricku Robertsonovi by se hodilo víc informací, než jen kratičký medailónek na chlopni knihy, sestávající ze strohé bibliografie. Ze čtvrtého dílu nám tak zůstává kromě samotných příběhů jenom předsádka a tiráž. Mínus.
Naštěstí většina tradičních hodnot, ať už ze stran českého vydání (jako výborný překlad, který tentokrát místo Štěpána Kopřivy obstaral Šimon Španihel) či originálu ve většině případů zůstávají. Snad není ani třeba zmiňovat, že Punishera je třeba brát s určitou dávkou nadsázky a v zájmu zážitku alespoň zapomenout např. na to, že Wolverinovy oči, narozdíl od obličeje, odolají zásahu z brokovnice. Protože, ačkoli to zní jako poměrně sebevražedný náběh na kudlu, je nutno se zeptat – jak by si čtenář asi užil se slepým Loganem?
A co dál? Konec. Všehovšudy, sakumprásk. Tentokrát, nepochybně ke zklamání bouřících se davů, totiž jde o poslední Castlova dobrodružství před Ennisovým přestupem k sérii MAX od Vertiga (tohoto roku by měla začít vycházet pod záštitou Crwe a BB Artu), která je o poznání realističtější, temnější a dospělejší. Frank mladší navěky odchází a nám zůstávají jen jeho slova: „Možná je to tím městem. Možná je to tím vzduchem. Ale cítím se unavenej. Někdo vypnul zvuk. A co nevidět zhasne.“ Teď.
Co tam je
Úvodní příběh rozčleněný na díly Čistá práce a Svět je místo k zabíjení je patrně nejvíc podobný předchozím svazkům. Destruktivní záchrana mafiánského bosse je proložena roztomile úchylným dobrodružstvíčkem věčného zkrachovalce Martina Soapa. Jak je Ennisovým zvykem, obě dějové linie se navzájem vůbec neovlivňují, a Soapova epizodka zůstává jenom milým zpestřením. Mimo jiné Ennis recykluje použití hada jako zbraně a zacykluje tak celou sérii (to dělá mj. i v několika dalších případech, viz dále). Jak bylo řečeno – klasika. Krátká Reportáž, odehrávající se během jediné noci s jedním novinářským čmuchalem připoutaným k Frankově zápěstí, patří ke slabším místům knihy. „Já chci příběh!“ vykřikuje otravný pisálek Chuck Self, a spolu s ním unisono i zuřící čtenář. Kdyby nebylo několika pohledných brutalitek a scén s nimi spojených, spadla by tato povídka až na samé dno. Jen jízda autem a střelba, příběh žádný, atraktivity poskrovnu. Nelze se bohužel ubránit dojmu, že dané téma šlo zpracovat mnohem lépe.
Třetí v řadě je až extrémně akční crossover sestávající z dílů Výškový handicap a Miř nízko. Kdo by vyhrál souboj mezi Wolverinem a Punisherem? Že to je jasné, říkáte? Jak porazit někoho, kdo je takřka nezranitelný a kostru má z nepřekonatelného adamantia? Inu, jde to. Stačí mít trochu fantazie. Nebohý Wolverine (zdůrazněme slovo „nebohý“) tu dostává přes držku tak strašným způsobem, že je to až k neuvěření. Ennis se doslova utrhl z řetězu, a jelikož bizarní postavu obrovitého Rusáka nenávratně pohřbil v gejzíru atomových par, vytasil se s jinou, až antonymní úchylnou libůstkou – gangem liliputánů. A mluvíme-li o crossoverech, mimo Wolverina si v knize opětovně zahostoval i spektakulární Spider-Man. Ten, kdo ho najde jako první, u mě má jednu Colu.
V jednosešitovém Centru se Ennis navrací do svého rodného Irska, a seznamuje čtenáře s absurdními a krutými boji místních extrémistických skupin. Paradoxní na tom je, že ač nám zobrazuje prostředí, které je mu důvěrně známé, a povídka sama má jisté poselství, jedná se patrně o nejslabší příběh svazku. Stejně jako Reportáž je příliš přímočarý a jednoduchý, smysluplných zůstává jenom několik Frankových vět v samotném závěru.
O myši a lidech je příběhem posledním, a v kontrastu s Centrem i nejsilnějším v knize, logicky uzavírajícím celou sérii. Pokud vás při čtení prvních dvou Punisherů napadlo, jak to vlastně nakonec dopadlo s panem Bumpem, Ksichtem Davem nebo až přespříliš přátelskou Joan, tady máte odpověď. A jak to dopadlo s Frankem? Uvidíte.
Jak to tam je
Co se týče návaznosti na předešlé tři díly, je očividné, že poslední Punisher oproti svým předchůdcům prošel, krom absence delšího příběhu, i několika dalšími změnami: Zaprvé – Jde o nejdelší díl série. Plus. Ale zároveň, navíc s přispěním rostoucí spotřebitelské daně, je i dílem nejdražším.
Zadruhé – Změna fontu dialogů. Drobné, pro někoho zanedbatelné mínus. Oproti typickému punisherovskému fontu využívajícímu jen písma tiskacího byl použit font jiný, používající jak verzálky tak minusky. Čtenář tohle samozřejmě může přejít mávnutím ruky, ale otázkou zůstává, jaký byl ke změně písma a odchylce od standardu celé série vůbec důvod. Další drobná odlišnost je např. jiná barva nápisu na deskách.
Zatřetí – Ke Stevu Dillonovi přibyl nový ilustrátor, Darick Robertson (na jehož Furyho či Transmetropolitan se již můžeme těšit, viz ediční plán Crwe a BB Artu). Ten ilustroval celkem tři sešity tohoto svazku, konkrétně Reportáž a dvojdílný crossover s Wolverinem. Nelze říct, že by Robertsonovy ilustrace byly na škodu, ale v několika okamžicích mu ruka vyloženě ujíždí a starého dobrého Franka je setsakra těžké byť jen poznat. Zejména se tento nedostatek projevuje na druhé a třetí stránce příběhu Reportáž, kde Punisherův obličej vypadá pokaždé jinak. Další drobnou, ale tentokrát patrně už redakční chybou nakladatelství je, že pod zmiňovanými příběhy je jako ilustrátor napsaný Dillon.
Začtvrté – Absence bonusů. Krásné obálky od Tima Bradstreeta jsou tytam. Žádná předmluva. Žádné kecy o Dillonově příběhu v obrazech (viz. Punisher 3). Alespoň o zmiňovaném Daricku Robertsonovi by se hodilo víc informací, než jen kratičký medailónek na chlopni knihy, sestávající ze strohé bibliografie. Ze čtvrtého dílu nám tak zůstává kromě samotných příběhů jenom předsádka a tiráž. Mínus.
Naštěstí většina tradičních hodnot, ať už ze stran českého vydání (jako výborný překlad, který tentokrát místo Štěpána Kopřivy obstaral Šimon Španihel) či originálu ve většině případů zůstávají. Snad není ani třeba zmiňovat, že Punishera je třeba brát s určitou dávkou nadsázky a v zájmu zážitku alespoň zapomenout např. na to, že Wolverinovy oči, narozdíl od obličeje, odolají zásahu z brokovnice. Protože, ačkoli to zní jako poměrně sebevražedný náběh na kudlu, je nutno se zeptat – jak by si čtenář asi užil se slepým Loganem?
A co dál? Konec. Všehovšudy, sakumprásk. Tentokrát, nepochybně ke zklamání bouřících se davů, totiž jde o poslední Castlova dobrodružství před Ennisovým přestupem k sérii MAX od Vertiga (tohoto roku by měla začít vycházet pod záštitou Crwe a BB Artu), která je o poznání realističtější, temnější a dospělejší. Frank mladší navěky odchází a nám zůstávají jen jeho slova: „Možná je to tím městem. Možná je to tím vzduchem. Ale cítím se unavenej. Někdo vypnul zvuk. A co nevidět zhasne.“ Teď.
