Po prvním díle Plačícího draka, ve kterém byly představeny všechny nejdůležitější postavy série, je tady další 400stránkový špalek. Dvojka Plačícího draka začíná tam, co jednička skončila a to tak, že doslova a do písmene. Freeman se vrací pro svou vyvolenou Emu Hino, jejíž úkryt byl prozrazen a tak na něj čeká spousta slz. To je ovšem docela všední epizodka ve Freemanově životě, to hlavní je, že se Hino podrobila zkoušce Draků. Zkoušce, díky které se může stát Freemanovou nevěstou. Dostala také nové jméno Chu Čching Lan – Tygří orchidej.
Z Freemana už také není žádné ořezávátko, byl vybrán jako nástupce vůdce klanu Sto osmi draků. A pro ostatní klany už představuje vážnou hrozbu. Není se čemu divit, že ho chtějí mrtvého, dokonce i někdo uvnitř vlastní organizace. Vypadá to, že se někomu nelíbí, aby se vlády nad klanem ujal Japonec. A Freeman se má, jakožto vůdce klanu, co ohánět. Zvláště pak, když se jeho milovaná Tygří orchidej stane obětí únosu a to jen kvůli tomu, aby někdo Freemana vylákal…
Rjóči Ikegame se má tentokrát taky co ohánět. Protože akce od minulého dílu razantně přibylo. Postavy jsou, jeho rukou, zmrazeny v úžasných pózách, boj probíhá většinou tělo na tělo chladnými zbraněmi a tak se můžete kochat nádhernými obrazy. Musím říct, že tentokrát kresba zachraňuje příběh. Nemám nic proti mafiánským, krvavým příběhům, jenže ve druhém dílu Plačícího draka dochází k opakování již viděného. Je pravda, že se objevuje poměrně dost nových postav, jenže ty se mihnou, jen aby skončily v tratolišti krve u Freemanových nohou. Nedá se čekat, že se bude dít něco jiného, žádný překvapení, žádný „ty vole tak tohle jsem nečekal“.
Kazuo Koike asi hodně čerpal z bondovek, protože příběh, to je jedna velká akce rámovaná nebezpečnými ženskými, podivnými protivníky a krví. A podobně jako Bond, je Freeman neskutečně neodolatelný pro opačné pohlaví. Možná tohle je důvod pro neustálé odhazování oděvů, což mi přijde někdy už hodně úchylné. Skoro to až vypadá, jakoby chtěl Freeman své ženské protivníky něčím hypnotizovat. Tentokrát nejsem z Freemana – Plačícího draka tak odvařeném, jako u prvního dílu, kvůli výše zmiňovanému opakování a absenci nových věcí, ale protože se na konci této knihy schyluje k něčemu zajímavýmu, těším se na pokračování. Snad nebudu zklamaný…
Scénář: Kazuo Koike
Kresba: Rjóiči Ikegami
Překlad: Ľudovít Plata
Vydalo nakladatelství Crew v roce 2011
