Příběh, který světlo světa spatřil už v roce 2001 tato očekávání jistě, alespoň pro skalní fanoušky mangy, splnil. Já osobně se ale hned v úvodu musím přiznat k tomu, že mi Bleach byl spíše inspirací k hlubšímu zamyšlení nad tímto komiksovým směrem jako takovým.
Už samotná zápletka celého příběhu pro mě byla od počátku tak trochu vstupem do neznámého světa, v němž si užívá svých každodenností středoškolák Ičigo Kurosaki, hlavní postava celé mangy. Ten se poctivě představí jako normální, možná trochu drsnější mladík v pojaponsku punkovém stylu. Dle pravidel klasické mangy se kniha čte zprava doleva. A představí se hned v bitce s pouličními zevláky, kteří při skateboardingu rozbijou vázu s kyticí u pomníčku malé dívky.
A sotva bitka na třetí straně příběhu skončí, je čtenář vržen do reality, v níž běžný středoškolák Ičigo vidí duchy zemřelých a navíc s nimi dokáže i mluvit. Tato jedinečná vlastnost a vstřícnost k duchům obecně je mu ale zpočátku spíše na obtíž. Přinejmenším ostře kontrastuje s drsnou výchovou Ičigova otce, který vede soukromou kliniku a od dětí vyžaduje naprostou dochvilnost. „Je mi jedno, co kde děláš, kdo poruší železný pravidlo mýho domu, zaplatí vlastní krví,“ hlásí otec svému synovi krátce po řádně rozmáchlé facce v marné snaze vnutit patnáctiletému dobrodinci jakási pravidla.
„Vidíš je, cejtíš je, mluvíš s nima a ještě seš prvotřídní médium... Máš to čtyřnásobně blbý,“ komnetuje situaci o chvíli později Ičigova mladší sestra. A čtenář je v tu chvíli připraven na to, co vlastně z japonského příběhu vyvstane. V několika strohých dialozích vysvětluje autor Ičigovo rodinné zázemí, kde o děti, syna a dvě dcery, pečuje po smrti maminky jen otec.
A pak už se na scéně objeví sběračka duší, tajemná Rukia Kučiki a příběh dostává vedle akce i trochu hlubší fantazie. Sběrači duší jsou totiž něco mezi bojovníky a magiky. Bojovníci jsou vlastně zachránci dobrých duší, magici mají právo a sílu ke zničení těch zlých, které se v hantýrce Tite Kuba nazývají Hollow. Ičigo, přestože je zvyklý na své nadpřirozené schopnosti, zpočátku vyprávění bojovnice v kimonu s katanou samozřejmě nevěří. Má ji za zlodějku, přesto si ale vyslechne, jak to chodí ve světě duchů, nebo chceme-li duší. „Hodné“ duše putují prostřednictvím obřadu, který ovládají sběrači duší do místa zvaného Soul Society, které je čímsi na způsob ráje. Zlé duše, tedy hollow naopak musí sběrači zneškodnit, což se záhy poštěstí i zaskočenému Ičigovi.
Ten je následně vržen do situace, kdy musí na postu sběrače duší zastoupit Rukiu, jež z nějakého neznámého důvodu ztratila svou magickou sílu. Rázný středoškolák se tak dostává do situace, kdy bojuje de facto na dvou frontách. V reálném světě, kde mu pomáhají polidštěná Rukia a další dívka jménem Inoue, která jej tajně miluje. A samozřejmě ve světě zlých duchů, kteří útočí co chvíli na pokojné obyvatele bez ohledu na věk či pohlaví. Bizarní monstra často překvapivých tvarů i schopností kosí Ičigo v soubojích obřím mečem. Situace se ale postupně komplikuje a na světlo vychází stále více z podstaty Hollow, kteří jsou tak zlí, že terorizují i své dříve milované příbuzné. Jako tomu je právě v případě Ičigovy kamarádky Inoue, která je sirotkem a stále se jí děje něco zlého.
V tomto duchu pokračuje i druhý díl Bleach, kde se od začátku do téměř poloviny knížky odehrává boj s velmi silným monstrem. V jeho průběhu se čtenář dozvídá další střípky z imaginárního světa hodných a zlých duší a také se v příběhu objevuí další postavy, zejména silák Chad a jeho papoušek. Ten se v závěru první série představil jako Júiči Šibata. Právě po duši uvězněné v jeho těle totiž pase zatím nejsilnější hollow Shrieker, s nímž musí Ičigo a jeho přátelé bojovat. Ve druhé polovině druhé části se příběh ještě zkomplikuje, když se hlavní hrdina nechá ve svém těle ovládat náhradní duší, aby si na radu Rukie odpočinul. Univerzální duše totiž pochází z vadné série a tak musí hlavní hrdina nahánět své fyzické já, než napáchá strašné škody ve skutečném světě.
A jak tedy zhodnotit začátek mangy Bleach, která dnes slaví úspěch v anime stylu i na televizních obazovkách? Přiznám se bez mučení, že nejsem zrovna vyznavačem tohoto komiksového odvětví, přesto mě v několika ohledech Bleach příjemně překvapila. Ze zdánlivě nesouvisejících dialogů se totiž autorovi daří vybudovat poměrně kvalitní kulisu, která vedle prostředí zajímavým způsobem popisuje i sociální souvislosti v něm. Přesto je příběh poměrně fádní, snad až na neotřelou teorii posmrtného života z níž vychází. Věřím, že autorovi šlo především o akci, jíž je podřízen styl kresby i rozvržení komiksu. Přes to, kdesi pod hlavními dialogy, nebo možná tak trochu mezi nimi, lze snadno poznat charaktery jednotlivých postav, což rozhodně stojí za pochvalu.
Osobně mi i přes nápady a jakýsi vývoj příběhu od prvního ke druhému přijde pointa Bleach spíše nulová. Bleach na pozadí krvavých scén s monstry ukazuje v zásadě klasický souboj mezi dobrem a zlem.
