Origami je označení pro japonské umění . papírových skládanek – vezmete papír a pomocí různých fíglů z něj uděláte prakticky cokoli. Možná pro tu potenciální pestrost si toto slovo vybrali i severomoravští autoři komiksů pro svůj magazín. Skutečně – vezmete komiks a uděláte sci-fi, fantasy, horror, historické dobrodružství, anekdotu…
Tři vyšlá čísla jsou obsahově opravdu pestrá a je nepochybně škoda, že jsou jen tři. Počáteční rozpačitost se pomalu vytrácela, tvůrčí tým se rozrůstal, hostovala („)zahraniční(“) hvězda… A pak – konec. Těžko říct, co bylo hlavní příčinou, ale řekl bych, že distribuce – stálý to problém českého komiksu dodnes (ve stotisícové Olomouci se Origami prodávalo, pokud vím, pouze v jediném knihkupectví, samozřejmě sci-fi speciálce). Od dob Komety až do objevení se Aargh!u a Potu tak jakákoli tribuna českému komiksu opět chyběla.
Co mají všechna čísla Origami společného? Na první pohled zaujme velmi kvalitní polygrafické zpracování, od druhého . čísla dokonce na hlazeném papíře. To u nás nebylo zdaleka obvyklé – mnohé jiné pokusy právě s touto stránkou věci často zápasily.
Další pozitivum bych viděl v ryze českém (v širokém slova smyslu) zpracování nejrůznějších motivů a podnětů, které mají původ spíše za oceánem než v naší kotlině. Ať už jde o přímou práci s nimi či jen o nejrůznější narážky, dochází tu k osobité symbióze, která není příliš obvyklá (většinou se u nás tvoří komiksy buďto ryze české, a nebo stylu ryze řekněme amerického).
Ač samotné náměty tedy většinou nebývají nejhorší, jejich komiksové vyjádření se někdy zadrhává – navrch má zjevně text, což vede ke strnulosti (u většiny komiksů byla předlohou pravděpodobně povídka či jiné literární dílo, nikoli komiksový scénář). Ovšem ani text není bezchybný – některé věty v bublinách působí nejasně, nejrůznějších jazykových zvláštností najdeme také požehnaně (a nemyslím teď . pouze „ostravskost“, kterou tvůrcům asi nemá cenu zazlívat, možná spíše naopak). Náplň bublin by si navíc zasloužila propracovanější lettering a rozvržení textu, aby se nemusela finální slova do prostoru bublin tak vtěsnávat.
Kreslířská stránka mnohdy trpí (pro českou scénu obvyklým) nedostatkem vlastního stylu – u většiny kreslířů je jasně patrný vliv Káji Saudka (koho také jiného), autorské rukopisy však prozrazují i jiné lásky tvůrců. Ale vzhledem k tomu, že šlo převážně o debutanty či začínající kreslíře, nelze se mnoho divit – předtím (a potom opět) chyběl prostor, kde by mohli nacházet vlastní tvář. Dá se najít množství zajímavých momentů, ale častou svízelí jsou tu menší, tu větší prohřešky proti anatomii, skřípe kompozice v rámci jednotlivých políček… To jsou však všechno nedostatky, které by právě samo Origami pravděpodobně změnilo, kdyby vycházelo dál.
Ale více už u konkrétních komiksů v dalších dílech skládačky o Origami.
Tři vyšlá čísla jsou obsahově opravdu pestrá a je nepochybně škoda, že jsou jen tři. Počáteční rozpačitost se pomalu vytrácela, tvůrčí tým se rozrůstal, hostovala („)zahraniční(“) hvězda… A pak – konec. Těžko říct, co bylo hlavní příčinou, ale řekl bych, že distribuce – stálý to problém českého komiksu dodnes (ve stotisícové Olomouci se Origami prodávalo, pokud vím, pouze v jediném knihkupectví, samozřejmě sci-fi speciálce). Od dob Komety až do objevení se Aargh!u a Potu tak jakákoli tribuna českému komiksu opět chyběla.
Co mají všechna čísla Origami společného? Na první pohled zaujme velmi kvalitní polygrafické zpracování, od druhého . čísla dokonce na hlazeném papíře. To u nás nebylo zdaleka obvyklé – mnohé jiné pokusy právě s touto stránkou věci často zápasily.
Další pozitivum bych viděl v ryze českém (v širokém slova smyslu) zpracování nejrůznějších motivů a podnětů, které mají původ spíše za oceánem než v naší kotlině. Ať už jde o přímou práci s nimi či jen o nejrůznější narážky, dochází tu k osobité symbióze, která není příliš obvyklá (většinou se u nás tvoří komiksy buďto ryze české, a nebo stylu ryze řekněme amerického).
Ač samotné náměty tedy většinou nebývají nejhorší, jejich komiksové vyjádření se někdy zadrhává – navrch má zjevně text, což vede ke strnulosti (u většiny komiksů byla předlohou pravděpodobně povídka či jiné literární dílo, nikoli komiksový scénář). Ovšem ani text není bezchybný – některé věty v bublinách působí nejasně, nejrůznějších jazykových zvláštností najdeme také požehnaně (a nemyslím teď . pouze „ostravskost“, kterou tvůrcům asi nemá cenu zazlívat, možná spíše naopak). Náplň bublin by si navíc zasloužila propracovanější lettering a rozvržení textu, aby se nemusela finální slova do prostoru bublin tak vtěsnávat.
Kreslířská stránka mnohdy trpí (pro českou scénu obvyklým) nedostatkem vlastního stylu – u většiny kreslířů je jasně patrný vliv Káji Saudka (koho také jiného), autorské rukopisy však prozrazují i jiné lásky tvůrců. Ale vzhledem k tomu, že šlo převážně o debutanty či začínající kreslíře, nelze se mnoho divit – předtím (a potom opět) chyběl prostor, kde by mohli nacházet vlastní tvář. Dá se najít množství zajímavých momentů, ale častou svízelí jsou tu menší, tu větší prohřešky proti anatomii, skřípe kompozice v rámci jednotlivých políček… To jsou však všechno nedostatky, které by právě samo Origami pravděpodobně změnilo, kdyby vycházelo dál.
Ale více už u konkrétních komiksů v dalších dílech skládačky o Origami.
