Danglár je někdy nazýván králem . slovenského komiksu. A řekl bych, že to zdaleka není titul přehnaný. Poprvé se tento nadaný výtvarník, civilním jménem Jozef Giertli, představil na poli komiksu krátce po Listopadu satirickým politickým seriálem Klaushaus v bratislavském studentském časopise Echo (šlo o jakéhosi ideového předchůdce Zeleného Raoula a později ho souborně otiskly Lidové noviny). I když v komiksových časopisech se s jeho díly nesetkáme, jeho rukopis není ani v českých zemích neznámý – můžeme ho znát například z nedávné komiksové reklamní kampaně Gambrinusu, pravidelně přispívá do „časopisu pro muže s jiskrou“ Quo, ilustroval mimo jiné knihu Egona Bondyho Cybercomics. Vzhledem ke komiksové situaci na Slovensku se mu širší plochy pro comicsovou tvorbu příliš nedostává (věčná škoda), a tak zůstává zásluhou Origami, že tohoto výjimečného kreslíře na naší komiksové půdě představilo.
Komiks Déjà vu (podle scénáře Dittmara Chmelaře) silně převyšuje vše, co v Origami vyšlo, a to nejen ve třetím . čísle. Samotný příběh o hrdinově až mystické cestě, na níž se v jednotlivých vlakových kupé, během dvou „objektivních“ minut, rekapituluje celý jeho život, od početí přes školní léta, svatbu a vojnu až po hibernační komoru, je velmi zajímavý. Jeho výtvarné zpracování však vyráží dech.
Je vidět, že Danglár má komiks v krvi, že disponuje silně rozvinutým komiksovým viděním světa. Dokazuje to nejen promyšlená kompozice a brilantní práce se střihem, ale zejména celkové zachycení atmosféry, jemuž je vše podřízeno. Z jednotlivých políček přímo sálají měnící se emoce, dokonalý je rytmus vyprávění. Je to jeden z mála těch komiksů, které snesou konfrontaci se zahraniční produkcí a je jistě ztrátou pro československý komiks, že se Danglárovi nedostává většího prostoru – je to tvůrce silně nedoceněný, ač jeho styl je na (nejen) naše poměry přímo špičkový.
Historický dobrodružný příběh D’Artagnan a dvanáct . diamantových sponek je komiksovým zpracováním notoricky známého příběhu ze Tří mušketýrů Alexandra Dumase. Scenárista Antonín Matějka si s rozsáhlou předlohou poradil dobře, příběh je konzistentní a napínavý – dobře se sleduje. Kreslíř Ivan Kubát je nesporně nadaný tvůrce se smyslem pro zkratku, nadsázku a komiku. Někdy lehce skřípe kompozice v rámci políček, ale s montáží stránek si dovede pěkně vyhrát.
V Apokalypse se tři ženy-zabijáci utkají se třemi mutanty-zabijáky, které po krátkém souboji zabijí a poté zlikvidují i zbylé hrdiny seriálu. Nenáročný příběh, kterému navíc podle mého uškodil výběr barev. Autor (Petr Kopl) dokázal již ve Vlčích tvářích ve druhém čísle, že kreslit umí – černobílá mu však, zdá se, sedne víc.
Závěr třetího a bohužel i posledního sešitu Origami tvoří povedená sci-fi hříčka Velký třesk, plná nejrůznějších odkazů (Monty Python, Hvězdné války, Leonardo da Vinci a Mona Lisa, renesanční chápání umělce jako boha). A vzhledem k tomu, že končí kosmickým milováním, jen potvrzuje co jsem o autorech (tandem Chmelař/LUPO) napsal dříve (viz Origami komiks číslo 2)…
Déjà vu (Dittmar Chmelař – Danglár) – 16 stran
D’Artagnan a dvanáct diamantových sponek (Antonín Matějka – Ivan Kubát) – 24 stran
Apokalypsa (Petr Kopl) – 15 stran
Velký třesk (Dittmar Chmelař - LUPO) – 8 stran
