Jsou komiksy, na které se prostě n-e-z-a-p-o-m-í-n-á. Ve velké většině září jako stálice, hřejí se na výsluní čtenářského zájmu dlouhá léta, takže jsou postupně dotiskována, znovu vydávána a reeditována. Navíc se nesmí opomíjet ani jejich funkce ovlivňovací a inspirativní, jelikož dnem jejich vydání rodí se nový proud, nový styl, nový fenomén, napodobovaný a kopírovaný masou následovníků. Takové vzácné role dostalo se světoběžníkovi Tintinovi či vychytrálkovi Asterixovi, jež v šedesátých letech smetla vlna dobrodružných postav typu ostrostřelce Blueberryho nebo časově-prostorového agenta Valeriana. O desetiletí později francouzský komiks zoufale hledal zcela nové impulsy a proto se dveře dokořán otevřely magazínu Metal Hurlant (první číslo v roce 1975), jenž zrodil celou armádu netradičních a novátorských hrdinů. Ti byli ovlivněni znovuobjevenými východními filozofiemi (srovnej též se sérií Padoucnice) a revoluční atmosférou předchozí dekády, bez níž by už komiks možná dávno dodýchal. Právě do této kategorie se řadí i sci-fi Salammbo – pozoruhodné o to víc, že je jedním z mála komiksů, jehož scénář byl vytvořen na základě klasického literárního díla. Ale o tom až později.
Tatínkem Salammba je Philippe Druillet (* 1944, dále Lone Sloane, . Vuzz, Yragael, Nosferatu, Gail a spousta jiných scénářů a kreseb), u nás jeden z nejméně známých francouzských autorů. A to i přesto, že náležel ke hvězdné sestavě kreslířů tvořené takovými veličinami, jako Moebius nebo Bilal, tedy k tesařům moderního komiksu, a k zakladatelům Metal Hurlantu. V něm začal roku 1979 publikovat na pokračování rozsáhlou ságu, udivující už jen na zběžný pohled netradičním grafickým zpracováním. Celkem vytvořil 184 stran; proto – a také vzhledem k výjimečnému čtenářskému ohlasu – vyšla posléze tři samostatná alba Salammbo (Humanoides Associés 1980, Dargaud 1982), Cartaghe (Dargaud 1982) a Matho (Dargaud 1986). Dalšího významného vydání se pak komiks dočkal roku 1989, kdy Dargaud vrhl na svět kompletní soubor Salammbo – L´integrale (reeditovaný společností Albin Michel v rámci Druilletova kompletu o devět let později), na jehož základě byla psána tato recenze. Dohromady se komiks dožil už pěti vydání a za čtvrtstoletí své existence se prodaly statisíce exemplářů v několika jazycích. Jen ten překlad do češtiny pořád jaksi chybí…
Tatínkem Salammba je Philippe Druillet (* 1944, dále Lone Sloane, . Vuzz, Yragael, Nosferatu, Gail a spousta jiných scénářů a kreseb), u nás jeden z nejméně známých francouzských autorů. A to i přesto, že náležel ke hvězdné sestavě kreslířů tvořené takovými veličinami, jako Moebius nebo Bilal, tedy k tesařům moderního komiksu, a k zakladatelům Metal Hurlantu. V něm začal roku 1979 publikovat na pokračování rozsáhlou ságu, udivující už jen na zběžný pohled netradičním grafickým zpracováním. Celkem vytvořil 184 stran; proto – a také vzhledem k výjimečnému čtenářskému ohlasu – vyšla posléze tři samostatná alba Salammbo (Humanoides Associés 1980, Dargaud 1982), Cartaghe (Dargaud 1982) a Matho (Dargaud 1986). Dalšího významného vydání se pak komiks dočkal roku 1989, kdy Dargaud vrhl na svět kompletní soubor Salammbo – L´integrale (reeditovaný společností Albin Michel v rámci Druilletova kompletu o devět let později), na jehož základě byla psána tato recenze. Dohromady se komiks dožil už pěti vydání a za čtvrtstoletí své existence se prodaly statisíce exemplářů v několika jazycích. Jen ten překlad do češtiny pořád jaksi chybí…
. . .
. .
Než přistoupím ke stručnému nástinu děje, odehrávajícího se ve třetím století před Kristem v době punských válek, musím ujasnit jednu věc, od začátku možná trošku matoucí. Není to totiž ten ani to, nýbrž ta Salammbo. Krásná a zdánlivě panensky nevinná dívka je jablkem sváru mezi jejím otcem, vojevůdcem Hamilcarem, a hlavním hrdinou, vesmírným p(r)outníkem, dobrodruhem Lone Sloanem, na Zemi zvaným Matho. Spor přerůstá v nepřátelství a nepřátelství v krvavou válku mezi pyšným městem Kartágo na jedné straně a armádou barbarů na straně druhé.
Hlavním hrdinou komiksu je Lone Sloane, nový typ mýtického a démonického HRDINY, stvořený Druilletem v roce 1966, kdy zároveň vyšlo první album jeho příhod (Mystere des abimes nebo také Lone Sloane ´66). Nová dobrodružství se objevovala o čtyři roky později v týdeníku Pilote, roku 1972 vyšlo album Šest cest Lone Sloana a rok poté (dle scénáře Jacquese Loba) kniha Delirius. V roce 1978 se vyloupl titul Gail, načež se po účinkování v Salammbu rek na dlouhou dobu odmlčel. Znovu dal o sobě vědět před nedávnem v albu Chaos (Albin Michel, 2000).
Hlavním hrdinou komiksu je Lone Sloane, nový typ mýtického a démonického HRDINY, stvořený Druilletem v roce 1966, kdy zároveň vyšlo první album jeho příhod (Mystere des abimes nebo také Lone Sloane ´66). Nová dobrodružství se objevovala o čtyři roky později v týdeníku Pilote, roku 1972 vyšlo album Šest cest Lone Sloana a rok poté (dle scénáře Jacquese Loba) kniha Delirius. V roce 1978 se vyloupl titul Gail, načež se po účinkování v Salammbu rek na dlouhou dobu odmlčel. Znovu dal o sobě vědět před nedávnem v albu Chaos (Albin Michel, 2000).
. .
. .
Teď teprve se však dostávám ke vnitřnostem pudla. Námět komiksu si totiž Druillet vypůjčil od francouzského romanopisce 19. století, významného představitele realismu Gustava Flauberta (1821 – 1880, autor knih jako Paní Bovaryová či Citová výchova). Flaubert ve svém díle rozvíjel balzakovské téma citové a morální deziluze násobené svým ironickým a skeptickým pojímáním života, vedoucí až k nihilistické prázdnotě. V roce 1857 byl dokonce obžalován za ohrožení veřejné mravnosti. V Salammbu (1862), jediném románu, kde popustil . uzdu svému skrytému romantismu, údajně respektoval nejen prostředí (Tunisko osobně navštívil) a historické události, ale i myšlení hrdinů. Kniha patří ve Francii ke komiksově poměrně často zpracovávaným dílům, chopili se ho takoví autoři jako např. Poivet (1950, vydav. Vaillant), Novi (1954, vydav. Mondial aventures SPE) a Fusco (strip v 60. letech v Paris-Jour). Ovlivnila i řadu umělců z jiných oborů (filmaře, hudebníky, malíře a v neposlední řadě dokonce tvůrce games – více viz. ZDE).
Druillet ho však pochopitelně přetvořil k obrazu svému, takže paní učitelka by se asi nestačila divit. Jednoduše řečeno – děj ponechal, ovšem vyměnil kulisy. Nejprve za Matha dosadil svého oblíbeného Sloana a dále umně utkal tři různé kompiláty, které chci nyní podrobněji rozebrat. Byť se tedy zdá, že scénář nenabízí nějak příliš zamotanou zápletku či složitý příběh – vypráví „jen“ o gigantické bitvě vzplanuté kvůli jedné ženě – přesto je dost zajímavý, aby čtenáře k sobě připoutal.
Autor především úspěšně mísí několik žánrů a proto chutná jak milovníkům sci-fi (tím se komiks tváří být na první pohled), akce (o střílení a zabíjení tu . opravdu není nouze), růžové knihovny (ovšem s poněkud černým koncem), tak velkovýpravných válečných snímků (na množství nehleďte, nepřátel se nelekejte) a historických románů.
Poslední uvedený pak automaticky navádí k vypíchnutí další míchanice – nejrůznějších období dějin. V prvním plánu, při úvodu do situace, je jasné, že se jedná o silně futuristickou záležitost, ve druhém se dostavuje pocit přenosu o dva tisíce let zpět – svědčí o tom názvy jako Kartágo, Numibie, Tunis… Zde se nejsilněji projevuje Flaubertův originál.
Konečně do třetice je čtenář zmaten antickou zbrojí barbarů a zároveň přilétajícími koráby z kosmu, tedy prvky symbolizujícími technologicko naprosto odlišné epochy. A to už se dostáváme ke třetímu typu autorových směsí – civilizačnímu. V něm je vše dovoleno a proto je možné se tu setkat s nejroztodivnějšími živočichy, s mnohasettunovými slony, s vyspělými mimozemskými světy, s podivnými rasami, jež snad nikdy neobývaly naši planetu, s probuzenými dinosaury mísícími se s lidskými zrůdami a la Star Wars a s antickým architektonickým stylem splývajícím s funkcionalismem 20. století.
Druillet ho však pochopitelně přetvořil k obrazu svému, takže paní učitelka by se asi nestačila divit. Jednoduše řečeno – děj ponechal, ovšem vyměnil kulisy. Nejprve za Matha dosadil svého oblíbeného Sloana a dále umně utkal tři různé kompiláty, které chci nyní podrobněji rozebrat. Byť se tedy zdá, že scénář nenabízí nějak příliš zamotanou zápletku či složitý příběh – vypráví „jen“ o gigantické bitvě vzplanuté kvůli jedné ženě – přesto je dost zajímavý, aby čtenáře k sobě připoutal.
Autor především úspěšně mísí několik žánrů a proto chutná jak milovníkům sci-fi (tím se komiks tváří být na první pohled), akce (o střílení a zabíjení tu . opravdu není nouze), růžové knihovny (ovšem s poněkud černým koncem), tak velkovýpravných válečných snímků (na množství nehleďte, nepřátel se nelekejte) a historických románů.
Poslední uvedený pak automaticky navádí k vypíchnutí další míchanice – nejrůznějších období dějin. V prvním plánu, při úvodu do situace, je jasné, že se jedná o silně futuristickou záležitost, ve druhém se dostavuje pocit přenosu o dva tisíce let zpět – svědčí o tom názvy jako Kartágo, Numibie, Tunis… Zde se nejsilněji projevuje Flaubertův originál.
Konečně do třetice je čtenář zmaten antickou zbrojí barbarů a zároveň přilétajícími koráby z kosmu, tedy prvky symbolizujícími technologicko naprosto odlišné epochy. A to už se dostáváme ke třetímu typu autorových směsí – civilizačnímu. V něm je vše dovoleno a proto je možné se tu setkat s nejroztodivnějšími živočichy, s mnohasettunovými slony, s vyspělými mimozemskými světy, s podivnými rasami, jež snad nikdy neobývaly naši planetu, s probuzenými dinosaury mísícími se s lidskými zrůdami a la Star Wars a s antickým architektonickým stylem splývajícím s funkcionalismem 20. století.
Zásadní otázka zní: jak asi takový scénář vypadá v nakreslené podobě? Druillet se jejím pojetím přibližuje spíše ke grafickému románu než ke komiksu. Svědčí o tom sama kompozice, obsahující celé stránky objasňujícího textu (nebo . alespoň jeho samostatné panely), jindy zase naopak dvojstránkové imageové ilustrace. Poměr textu a kresby je vyrovnán, bublin v obrázcích poletuje poskrovnu a ideální je číst nejprve objasňující text a pak teprve dlouze prohlížet obrázek. Proč dlouho? Inu, ono to ani jinak dost dobře nejde. Druillet totiž pojal kresbu jako umělecké dílo se vším všudy: jde maximálně do detailů, každá bublina, každý rám je jiný, používá různé typy panelů (na výšku, na šířku, naležato, našišato), různé kompozice, barevné ladění, techniky kresby a dokonce i fotografii. Je nezaměnitelný svým uvolněným, expresivně dravým, ornamentálně výtvarným rukopisem taženým k nezastíranému patosu. Není mistrem obličejů, ale jinak všeho ostatního – kompozice, barev, nálady a fantazie, zejména když mu styl a dynamika kresby umožňuje naturalistickému zobrazování se vyhnout. Jeho kresba je jedním slovem úžasná, do detailů propracovaná (kreslí na velké archy, které potom zmenšuje na výsledný formát). Mimořádně silně vystupuje autorovo okouzlení Tolkienovým dílem a vůbec celým žánrem fantasy.
Jeho hlavní doménou je ovšem schopnost bravurního ztvárnění obřích masových scén (pojímané v každém obrázku jako komiksy samy o sobě) se složitými architektonickými komplexy a labyrinty, plnými nečekaných . perspektiv, často končících ve fantasmagorickém transuuuuu a celkové katarzi. Pro lepší pochopení je třeba nejprve přivřít oči, trochu se zasnít a poté se nechat dějem unášet jako ve snu. Vsadit na okamžitý prožitek z každého obrázku a nikoliv na strukturovaný scénář – výsledkem může být jedině pocit naprostého uchvácení a úžasu a ukojení. Tento komiks je básnickým, halucinogenně delirijním řetězcem asociací směřujících do stále hlubších rovin nevědomí, přičemž jsou obnažovány neuvěřitelně bizarní démonické síly a světy.
Jeho hlavní doménou je ovšem schopnost bravurního ztvárnění obřích masových scén (pojímané v každém obrázku jako komiksy samy o sobě) se složitými architektonickými komplexy a labyrinty, plnými nečekaných . perspektiv, často končících ve fantasmagorickém transuuuuu a celkové katarzi. Pro lepší pochopení je třeba nejprve přivřít oči, trochu se zasnít a poté se nechat dějem unášet jako ve snu. Vsadit na okamžitý prožitek z každého obrázku a nikoliv na strukturovaný scénář – výsledkem může být jedině pocit naprostého uchvácení a úžasu a ukojení. Tento komiks je básnickým, halucinogenně delirijním řetězcem asociací směřujících do stále hlubších rovin nevědomí, přičemž jsou obnažovány neuvěřitelně bizarní démonické síly a světy.
Salammbo je naprosto výjimečný komiks, jehož vznik a realizace plně spadá do dob rozkvětu Metal Hurlantu. Dnešek přeje prvoplánovitým sériím na pokračování (jak na běžícím pásu produkovaným tvůrčími teamy) a příběhům, které čtenáře nezneklidní. A ani jedno se o Salammbo naštěstí rozhodně říci nedá.
Příště: Dáme si něco hodně ostrého, takže což takhle Hellblazer – Dangerous Habits Gartha Ennise a Boba Kahana??
Mé poděkování za odbornou konzultaci při tvorbě této recenze patří Janu Patriku Krásnému.
Základní údaje
Námět: Gustave Flaubert
Scénář: Philippe Druillet
Kresba: Philippe Druillet
Coloring: Philippe Druillet
Počet stran: 184
Formát: A4
Vydavatel: Albin Michel
Rok vydání: 1998
Námět: Gustave Flaubert
Scénář: Philippe Druillet
Kresba: Philippe Druillet
Coloring: Philippe Druillet
Počet stran: 184
Formát: A4
Vydavatel: Albin Michel
Rok vydání: 1998
