Lovec . krysy
jemuž ztuhly rysy
Chce to obrnit se řádnou dávkou apatie jako nejmodernější batmobil a pak teprve otočit první stránku úvodního alba. Zbytek už půjde sám. Již vstupní scéna je příkladnou ukázkou zvrhlostí a nechutností, jimiž je celá série prošpikována jako buřt: dvě podivná individua tu loví kočky a nebohé zvíře končí nabodnuté na vystřelovací harpuně. Chudák čtenář odchází na záchod, aby všemi otvory vyprázdnil své útroby. Jenže se mu to – zdá se – líbí. Proč jinak by série Les eaux de Mortelune (Vody Mortelune) patřila mezi nejprodávanější ve Francii a Belgii, proč jinak by si získala uznání a proč jinak by sloužila jako vzor pro jiné tvůrce?
jemuž ztuhly rysy
Chce to obrnit se řádnou dávkou apatie jako nejmodernější batmobil a pak teprve otočit první stránku úvodního alba. Zbytek už půjde sám. Již vstupní scéna je příkladnou ukázkou zvrhlostí a nechutností, jimiž je celá série prošpikována jako buřt: dvě podivná individua tu loví kočky a nebohé zvíře končí nabodnuté na vystřelovací harpuně. Chudák čtenář odchází na záchod, aby všemi otvory vyprázdnil své útroby. Jenže se mu to – zdá se – líbí. Proč jinak by série Les eaux de Mortelune (Vody Mortelune) patřila mezi nejprodávanější ve Francii a Belgii, proč jinak by si získala uznání a proč jinak by sloužila jako vzor pro jiné tvůrce?
Přístavní . kavárna
to není cukrárna
Daleká budoucnost. Z toho, jak dnes vypadá naše matička Země, už nezůstalo vůbec nic. Katastrofy, přebujelá technizace a zcela zničené životní prostředí zapříčinily totální degradaci lidské komunity, která se pomalu ale jistě vrací na úroveň prvobytně pospolné společnosti. Tedy typického postkatastrofického prostředí, známého např. z filmového Mad Maxe, stejně paradoxního primitivismem spodiny a hi-tech vymoženostmi horních 10 000. Základní veličinou ovlivňující život je voda, o které říci, že jí je zásadní nedostatek, by bylo jako mluvit o Somálcích v souvislosti s řetězci rychlého občerstvení. Voda zkrátka není a kdo ji má, je vládcem.
to není cukrárna
Daleká budoucnost. Z toho, jak dnes vypadá naše matička Země, už nezůstalo vůbec nic. Katastrofy, přebujelá technizace a zcela zničené životní prostředí zapříčinily totální degradaci lidské komunity, která se pomalu ale jistě vrací na úroveň prvobytně pospolné společnosti. Tedy typického postkatastrofického prostředí, známého např. z filmového Mad Maxe, stejně paradoxního primitivismem spodiny a hi-tech vymoženostmi horních 10 000. Základní veličinou ovlivňující život je voda, o které říci, že jí je zásadní nedostatek, by bylo jako mluvit o Somálcích v souvislosti s řetězci rychlého občerstvení. Voda zkrátka není a kdo ji má, je vládcem.
Princ . a panenka
co nachytala holenka
Mortelune a Paříž mají jedno společné. Jde o totéž místo rozdělené propastí času. Pokud dnes známe hlavní francouzské město jako centrum kultury, módy a turistických atrakcí, tak za pár let se stane rozpadlým zbořeništěm ruin, jemuž vévodí vyschlé koryto řeky Seiny. Obyčejní smrtelníci přežívají v zatuchlých dírách, aby vylezli jen v nejnutnějších případech opatřit si potravu. Neriskují tak, že se stanou snadnou kořistí znuděných zbohatlíků, trávících dlouhé, šedivé dny bez slunce lovem lidí. Ti nejbohatší si pak v přepychových útrobách opevněných chrámů (jako např. slavný Sacre Coeur na Montmartru), chránících je před kyselinovými dešti, mohou dopřát nejlibovější pochoutku – lidské maso. Jak jinak tohle nazvat, než PEKLO? Je možné se divit, že se tu rodí stovky deformovaných mutantů, že zvrácené vědecké pokusy přivádí na světlo boží dvouhlavé stvůry a že se tu umírá v šílenství a zoufalství, v poblouznění z lepších vidin zítřka? Ovšem i v pekle se musí žít a tak život v Mortelune plyne dál svým pravidelným rytmem, zachovávaje rozdělení na kasty vyvolených a zatracených, doplněné na první pohled pyšnými, avšak ve skutečnosti posluhovačskými sektami vojenské policie a fanatické církve.
co nachytala holenka
Mortelune a Paříž mají jedno společné. Jde o totéž místo rozdělené propastí času. Pokud dnes známe hlavní francouzské město jako centrum kultury, módy a turistických atrakcí, tak za pár let se stane rozpadlým zbořeništěm ruin, jemuž vévodí vyschlé koryto řeky Seiny. Obyčejní smrtelníci přežívají v zatuchlých dírách, aby vylezli jen v nejnutnějších případech opatřit si potravu. Neriskují tak, že se stanou snadnou kořistí znuděných zbohatlíků, trávících dlouhé, šedivé dny bez slunce lovem lidí. Ti nejbohatší si pak v přepychových útrobách opevněných chrámů (jako např. slavný Sacre Coeur na Montmartru), chránících je před kyselinovými dešti, mohou dopřát nejlibovější pochoutku – lidské maso. Jak jinak tohle nazvat, než PEKLO? Je možné se divit, že se tu rodí stovky deformovaných mutantů, že zvrácené vědecké pokusy přivádí na světlo boží dvouhlavé stvůry a že se tu umírá v šílenství a zoufalství, v poblouznění z lepších vidin zítřka? Ovšem i v pekle se musí žít a tak život v Mortelune plyne dál svým pravidelným rytmem, zachovávaje rozdělení na kasty vyvolených a zatracených, doplněné na první pohled pyšnými, avšak ve skutečnosti posluhovačskými sektami vojenské policie a fanatické církve.
Nicolasovy . oči
a přece se točí
Jednoho dne se však stane něco, co nadobro změní běh tohoto zvráceného světa. Stačí, aby vládce Mortelunského království, princ Jerome, potkal mladičkou Violhainu a po uši se do ní zamiloval. Dívka se pyšní prvotřídní praxí – pracuje jako děvka v otcově řeznictví. Jenže má také mladšího bratra, klíč k celému příběhu: malý Nicolas oplývá úžasnou představivostí, takovou, že dokáže pohltit celý svět a některé obyvatele utvořit součástí svého snu. Tím snem je moře, symbol toho nejvzácnějšího, co lze v životě mít: vody. A tak se rozvíjí proud fantaskního, až absurdního příběhu, do něhož postupně vstupují další postavy. Kníže Malik – zosobnění veškerého zla a šílenství, (ne)tvor tak odporný, že terminátorovský T-1000, batmanovský Penguin nebo Adolf Hitler jsou proti němu obyčejní Méďové Béďové. Princův sluha Goliath. Čtyři astrounauti z vesmírné lodě, která v době propuknutí katastrofy vyrazila vstříc novým světům, aby se o stovky let později (vlivem rychlosti světla) vrátila do Nicolasova snění. Noví a noví pseudohrdinové zaplňující svět, z jehož hrůz není úniku…
a přece se točí
Jednoho dne se však stane něco, co nadobro změní běh tohoto zvráceného světa. Stačí, aby vládce Mortelunského království, princ Jerome, potkal mladičkou Violhainu a po uši se do ní zamiloval. Dívka se pyšní prvotřídní praxí – pracuje jako děvka v otcově řeznictví. Jenže má také mladšího bratra, klíč k celému příběhu: malý Nicolas oplývá úžasnou představivostí, takovou, že dokáže pohltit celý svět a některé obyvatele utvořit součástí svého snu. Tím snem je moře, symbol toho nejvzácnějšího, co lze v životě mít: vody. A tak se rozvíjí proud fantaskního, až absurdního příběhu, do něhož postupně vstupují další postavy. Kníže Malik – zosobnění veškerého zla a šílenství, (ne)tvor tak odporný, že terminátorovský T-1000, batmanovský Penguin nebo Adolf Hitler jsou proti němu obyčejní Méďové Béďové. Princův sluha Goliath. Čtyři astrounauti z vesmírné lodě, která v době propuknutí katastrofy vyrazila vstříc novým světům, aby se o stovky let později (vlivem rychlosti světla) vrátila do Nicolasova snění. Noví a noví pseudohrdinové zaplňující svět, z jehož hrůz není úniku…
Nejasné . vlny
na konci tmy šumí
Les eaux de Mortelune se poprvé objevilo v časopise Circus roku 1985. Formou alb je začala vydávat společnost Glénat o rok později. Celou sérii lze rozdělit na dva cykly: od prvního do pátého dílu sledujeme osudy hrdinů před jejich smrtí, od šestého do desátého pak jejich reinkarnaci prostřednictvím Nicolasovy mysli. Nedá se říci, ze by jeden kvalitou převyšoval druhý, ovšem je patrné, že pátým albem měla celá série původně končit a teprve komerční úspěch donutil tvůrce připravit pokračování. V něm se scénář nenastavuje jako poprsí většiny hollywoodských hereček, nýbrž se rozvíjí zcela nová historie s obohaceným hereckým obsazením i dekoracemi. Již tu nestojí realistické kulisy zničené Paříže, nýbrž nečitelná a nepředvídatelná zákoutí Nicolasovy mysli.
na konci tmy šumí
Les eaux de Mortelune se poprvé objevilo v časopise Circus roku 1985. Formou alb je začala vydávat společnost Glénat o rok později. Celou sérii lze rozdělit na dva cykly: od prvního do pátého dílu sledujeme osudy hrdinů před jejich smrtí, od šestého do desátého pak jejich reinkarnaci prostřednictvím Nicolasovy mysli. Nedá se říci, ze by jeden kvalitou převyšoval druhý, ovšem je patrné, že pátým albem měla celá série původně končit a teprve komerční úspěch donutil tvůrce připravit pokračování. V něm se scénář nenastavuje jako poprsí většiny hollywoodských hereček, nýbrž se rozvíjí zcela nová historie s obohaceným hereckým obsazením i dekoracemi. Již tu nestojí realistické kulisy zničené Paříže, nýbrž nečitelná a nepředvídatelná zákoutí Nicolasovy mysli.
Šifra . zrůdy
nízké pudy
Čím tedy Les eaux de Mortelune okouzlily tisíce fanoušků sci-fi (komiksů) po celé Evropě? Oba dva motivy, degenerující společnost ve zničené Paříži i snová realita jsou velice nosné. Jenže bez odpovídajícího zpracování by zdaleka tolik nevynikly, nebo by přinejmenším čtenářův zážitek nebyl tak silný. Naštěstí scénárista a kreslíř nachystali kvantum drobnůstek a vychytávek. Ukojí hlavně rodilého Pařížana, který může vzpomínat na skutečnou podobu zničených míst nebo porovnávat, jestli zbytky vývěsního štítu nad pekařstvím korespondují s dneškem. Zchátralé plošiny náměstí, zbořeniště činžáků a haldy sutin místo dnešního evropského velkoměsta tvoří sice tristní pohled, ale na druhou stranu čtenář uvěří, že to tak jednou opravdu bude. Možná nejvýstižnější srovnání se nabízí s Mooreovým Top 10: i pro něj je typický hluboký popis atmosféry, reálií, postav a teprve ve druhém plánu nastupuje akce a celkový příběh. Přednost doslova dostává záchodový pisoár před dramatickou honičkou v ulicích ukončenou gigantickým výbuchem.
nízké pudy
Čím tedy Les eaux de Mortelune okouzlily tisíce fanoušků sci-fi (komiksů) po celé Evropě? Oba dva motivy, degenerující společnost ve zničené Paříži i snová realita jsou velice nosné. Jenže bez odpovídajícího zpracování by zdaleka tolik nevynikly, nebo by přinejmenším čtenářův zážitek nebyl tak silný. Naštěstí scénárista a kreslíř nachystali kvantum drobnůstek a vychytávek. Ukojí hlavně rodilého Pařížana, který může vzpomínat na skutečnou podobu zničených míst nebo porovnávat, jestli zbytky vývěsního štítu nad pekařstvím korespondují s dneškem. Zchátralé plošiny náměstí, zbořeniště činžáků a haldy sutin místo dnešního evropského velkoměsta tvoří sice tristní pohled, ale na druhou stranu čtenář uvěří, že to tak jednou opravdu bude. Možná nejvýstižnější srovnání se nabízí s Mooreovým Top 10: i pro něj je typický hluboký popis atmosféry, reálií, postav a teprve ve druhém plánu nastupuje akce a celkový příběh. Přednost doslova dostává záchodový pisoár před dramatickou honičkou v ulicích ukončenou gigantickým výbuchem.
Válka . bohů
k té má vlohu
Scénáristou série je Francouz Patrick Cothias (narozen 1940, dále např. Les sept vies de l´épervier, Le vent des dieux). V Les eaux de Mortelune se mu podařilo výstižně vyjádřit zoufalství a morální pád člověka v absurdních podmínkách a dokonale popsat zvrácený či převrácený svět totálního absurdna, odhození všech lidských zásad a zákonů. Dokázal mistrně navodit černou atmosféru destrukce, nihilismu a apatie. Zajímá ho nitro lidské duše a byť se komiks tváří jako akční sci-fi, je především ukázkovým rozborem lidské zvrhlosti a odpovědí, kam až se jedinec ve svém úpadku může dostat: na samé dno. Ve svém popisu se pak Cothias nezastaví – a ani nemůže – před ničím. Jestli chce ukázat kruťáka jako kruťáka, nechá ho klidně useknout hlavu nemluvněti nebo rozstřílet těhotnou ženu. Postavy autor rozebírá velmi podrobně a nedá se říci, že by je napevno škatulkoval – pod vlivem událostí se jejich charakter nezřídka mění. Výtečné jsou i jednotlivé drobné nápady jako přerostlý, zmutovaný hmyz nebo obrněná lokomotiva na benzínový pohon nepotřebující koleje… Přes všechnu chválu se objevuje i pár nedostatků: značná upovídanost, občasná ztráta drivu vyprávění, evidentně hodně uměle nastavený díl 10. (převrácená časová posloupnost opakující děj předchozích alb) a také absence překvapujících motivů.
k té má vlohu
Scénáristou série je Francouz Patrick Cothias (narozen 1940, dále např. Les sept vies de l´épervier, Le vent des dieux). V Les eaux de Mortelune se mu podařilo výstižně vyjádřit zoufalství a morální pád člověka v absurdních podmínkách a dokonale popsat zvrácený či převrácený svět totálního absurdna, odhození všech lidských zásad a zákonů. Dokázal mistrně navodit černou atmosféru destrukce, nihilismu a apatie. Zajímá ho nitro lidské duše a byť se komiks tváří jako akční sci-fi, je především ukázkovým rozborem lidské zvrhlosti a odpovědí, kam až se jedinec ve svém úpadku může dostat: na samé dno. Ve svém popisu se pak Cothias nezastaví – a ani nemůže – před ničím. Jestli chce ukázat kruťáka jako kruťáka, nechá ho klidně useknout hlavu nemluvněti nebo rozstřílet těhotnou ženu. Postavy autor rozebírá velmi podrobně a nedá se říci, že by je napevno škatulkoval – pod vlivem událostí se jejich charakter nezřídka mění. Výtečné jsou i jednotlivé drobné nápady jako přerostlý, zmutovaný hmyz nebo obrněná lokomotiva na benzínový pohon nepotřebující koleje… Přes všechnu chválu se objevuje i pár nedostatků: značná upovídanost, občasná ztráta drivu vyprávění, evidentně hodně uměle nastavený díl 10. (převrácená časová posloupnost opakující děj předchozích alb) a také absence překvapujících motivů.
Nicolasova . smrt
stojí za prd
Les eaux de Mortelune jsou vrcholným dílem dalšího Francouze Philippa Adamova (narozen 1945, Le vent des dieux). Zhruba od třetího dílu se vykreslil tak, že více se neobjevují žádné změny. Jeho projevu je kromě jasné a pevné linky, propracovaných pozadí, naprosté autentičnosti a nižádného šrafování typická určitá prvotní naivita, navíc koloring jedovatými anilinkami jen dotváří pocit, že sledujeme nějaká nová Neználkova dobrodružství. Teprve při podrobnějším prozkoumání odhalíme, že ten malý, hodný chlapec trošku zvlčel: dominuje krev, utržené, ulomené či usekané údy, vyhřezlé vnitřnosti, rozmašírované hlavy a … sex, nemající daleko k otevřené pornografii. Především úvodní alba mohou z tohoto pohledu méně otrlého čtenáře poněkud šokovat – a jako přirovnání bych zde opět uvedl jednu známou věc Alana Moorea: Hard Boiled.
stojí za prd
Les eaux de Mortelune jsou vrcholným dílem dalšího Francouze Philippa Adamova (narozen 1945, Le vent des dieux). Zhruba od třetího dílu se vykreslil tak, že více se neobjevují žádné změny. Jeho projevu je kromě jasné a pevné linky, propracovaných pozadí, naprosté autentičnosti a nižádného šrafování typická určitá prvotní naivita, navíc koloring jedovatými anilinkami jen dotváří pocit, že sledujeme nějaká nová Neználkova dobrodružství. Teprve při podrobnějším prozkoumání odhalíme, že ten malý, hodný chlapec trošku zvlčel: dominuje krev, utržené, ulomené či usekané údy, vyhřezlé vnitřnosti, rozmašírované hlavy a … sex, nemající daleko k otevřené pornografii. Především úvodní alba mohou z tohoto pohledu méně otrlého čtenáře poněkud šokovat – a jako přirovnání bych zde opět uvedl jednu známou věc Alana Moorea: Hard Boiled.
Z . hlubin
stoupá stín
Les eaux de Mortelune jsou jako celek mimořádně zajímavou, i když občas na čtení poněkud složitou, sérií. Neklouže tak lehce jako některé akční sci-fi nářezy, ale na druhou stranu svými neotřelými postupy, náměty a kresbou přináší spoustu nových myšlenek k zamyšlení. I když část nepříliš příjemných a na jejich konci stojí smutné zjištění, že lidstvo míří do záhuby… Na druhou stranu je to jen komiks, neztrácejme tedy naději a společnými silami věřme, že vše dobře skončí…
stoupá stín
Les eaux de Mortelune jsou jako celek mimořádně zajímavou, i když občas na čtení poněkud složitou, sérií. Neklouže tak lehce jako některé akční sci-fi nářezy, ale na druhou stranu svými neotřelými postupy, náměty a kresbou přináší spoustu nových myšlenek k zamyšlení. I když část nepříliš příjemných a na jejich konci stojí smutné zjištění, že lidstvo míří do záhuby… Na druhou stranu je to jen komiks, neztrácejme tedy naději a společnými silami věřme, že vše dobře skončí…
Hledání . ztraceného času
zavede tě jenom k ďasu
„…současnost je zkrátka ztracená.“
„Můžete nás vzít do své budoucnosti?“
„To není potřeba, už tam jste.“
„Ale když je náš současný čas ztracený a jestli je naše budoucnost už zabraná, co nám zůstává?“
„Minulost…“
zavede tě jenom k ďasu
„…současnost je zkrátka ztracená.“
„Můžete nás vzít do své budoucnosti?“
„To není potřeba, už tam jste.“
„Ale když je náš současný čas ztracený a jestli je naše budoucnost už zabraná, co nám zůstává?“
„Minulost…“
. . . . . .
ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Scénář: Patrick Cothias
Kresba: Philippe Adamov
Coloring: Philippe Adamov – Jean-Jacques Chagnaud
Lettering: Digibox
Vydavatel: Glénat
Formát: A4
Počet stran: 460
Rok vydání: alba 1986 - 2000
Scénář: Patrick Cothias
Kresba: Philippe Adamov
Coloring: Philippe Adamov – Jean-Jacques Chagnaud
Lettering: Digibox
Vydavatel: Glénat
Formát: A4
Počet stran: 460
Rok vydání: alba 1986 - 2000
