Je k ní přitahován. Čas… zpomaluje… Pak… stojí... Ona je vše: on se rozpadá v nic… a až po celé věčnosti se zase pomalu vrací zpátky… (Den potkává Kath)
Richard Corben, stejně jako třeba Don Lawrence, náleží k těm autorům, kteří, ač patří do angloamerické comicsové sféry, se podstatně více zapsali do povědomí evropských fanoušků. I to může být důvod, proč je u nás paradoxně skoro neznámý, přestože se právě mimoevropští výtvarníci v ČR těší celkem velké známosti. Ale začněme od úplného počátku. Zrozením.
K USA se už blížila válka, když se 1. října 1940, na jedné farmě v Missouri, Richard narodil. S rodiči se však brzy přestěhoval do . Kansas City (zde žije dodnes), kde absolvoval i svá výtvarná studia na Kansas City Art Institute. Zakončil je roku 1965, načež sedm let pracoval pro jednu reklamní agenturu jako animátor titulků, instruktážních filmů apod. Svůj první comics se mu ovšem podařilo upíchnout už roku 1968 ve fanzinu Voice of Comicdom. O dva roky později pak vlastním nákladem vydal čtyřpovídkovou scifi sbírku Fantagor, díky níž rovnou po hlavě naskočil do undergroundu (časáky Slow Death, Skull, Up from the Deep, Death Rattle), kde se brzy stal jedním z nekorunovaných králů horroru (ani na sexu a násilí moc nešetřil), často adaptujícím předlohy těch nejlepších borců z oboru (Edgar Allan Poe, H. P. Lovecraft, Robert E. Howard, Ray Bradbury).
Přes tyto úspěchy a nasazení (do r. 1978 okolo čtyřiceti dokončených comicsů) se v roce 1971 od undergroundu trhá a publikuje jedno ze svých nejslavnějších děl, Rowlfa, pojednávajícího o věrnosti psa ke své paní (aby nedošlo k nějaké mýlce, ten pes byl proměněn v (napůl)člověka) a zahemženého mimo jiné i spoustou naci-goblinů mluvících esperantem!
Pak už bylo na řadě to, co se musí zmínit i v té sebekratší poznámce o Corbenovi. Až do této doby byla valná většina jeho prací černobílá, ale od počátku 70. let (v průběhu práce pro časopisy Eerie, Creepy a Vampirella) začal experimentovat s barvou a v neuvěřitelně krátké době si vypracoval svůj naprosto specifický styl. A právě hlavně díky němu se mu podařil skutečný průlom mezi ta největší esa comicsové výtvarničiny. Když totiž roku 1975 vyšlo první číslo kultovního francouzského časopisu Métal Hurlant (MH), tak hned v prvním čísle si čtenáři vedle Moebiova Arzacha mohli v barvě přečíst i Corbena: první kousek ságy Den.
Toto své výsadní postavení (jediný Američan v MH) si pak "Gore" (pseudonym z undergroundové éry) udržel i nadále a ještě ho podpořil díly považovanými za jeho největší vypalovačky (Bloodstar – 1976, Mutantworld – 1978/79). Těmi pak plynule přešel přímo do americká mutace Métal Hurlantu, dodnes vycházejícího a uznávaného Heavy Metalu (1977), který mu zpětně vydal i většinu jeho „francouzských“ hitů. Díky tomu se Corben stal kultem i ve své vlasti.
80. léta se odehrála ve znamení dalších a dalších dílů jeho nejoblíbenější a nejúspěšnější série (Den). Kromě toho si Gore, považovaný za krále vlastním nákladem produkovaných comicsů, založil nakladatelství Fantagor Press, které znovu vydalo většinu jeho tvorby. Prodeje ovšem začaly klesat a tak se v polovině 90. let nechal Corben zaměstnat tam, kde ještě nikdy nepracoval - u těch největších vydavatelských domů (Dark Horse – Aliens: Alchemy, DC-Vertigo – Hellblazer: Hard Time, Marvel – Hulk). Přesto se ale ani dnes nedá říct, že je Corben nějakým snadno zařaditelným autorem. Jednou dělá na tomhle, pak zase na něčem úplně jiném; kreslí obálky comicsů i knížek, věnuje se animaci a sem tam ještě občas skousne nějaký ten comics.
K USA se už blížila válka, když se 1. října 1940, na jedné farmě v Missouri, Richard narodil. S rodiči se však brzy přestěhoval do . Kansas City (zde žije dodnes), kde absolvoval i svá výtvarná studia na Kansas City Art Institute. Zakončil je roku 1965, načež sedm let pracoval pro jednu reklamní agenturu jako animátor titulků, instruktážních filmů apod. Svůj první comics se mu ovšem podařilo upíchnout už roku 1968 ve fanzinu Voice of Comicdom. O dva roky později pak vlastním nákladem vydal čtyřpovídkovou scifi sbírku Fantagor, díky níž rovnou po hlavě naskočil do undergroundu (časáky Slow Death, Skull, Up from the Deep, Death Rattle), kde se brzy stal jedním z nekorunovaných králů horroru (ani na sexu a násilí moc nešetřil), často adaptujícím předlohy těch nejlepších borců z oboru (Edgar Allan Poe, H. P. Lovecraft, Robert E. Howard, Ray Bradbury).
Přes tyto úspěchy a nasazení (do r. 1978 okolo čtyřiceti dokončených comicsů) se v roce 1971 od undergroundu trhá a publikuje jedno ze svých nejslavnějších děl, Rowlfa, pojednávajícího o věrnosti psa ke své paní (aby nedošlo k nějaké mýlce, ten pes byl proměněn v (napůl)člověka) a zahemženého mimo jiné i spoustou naci-goblinů mluvících esperantem!
Pak už bylo na řadě to, co se musí zmínit i v té sebekratší poznámce o Corbenovi. Až do této doby byla valná většina jeho prací černobílá, ale od počátku 70. let (v průběhu práce pro časopisy Eerie, Creepy a Vampirella) začal experimentovat s barvou a v neuvěřitelně krátké době si vypracoval svůj naprosto specifický styl. A právě hlavně díky němu se mu podařil skutečný průlom mezi ta největší esa comicsové výtvarničiny. Když totiž roku 1975 vyšlo první číslo kultovního francouzského časopisu Métal Hurlant (MH), tak hned v prvním čísle si čtenáři vedle Moebiova Arzacha mohli v barvě přečíst i Corbena: první kousek ságy Den.
Toto své výsadní postavení (jediný Američan v MH) si pak "Gore" (pseudonym z undergroundové éry) udržel i nadále a ještě ho podpořil díly považovanými za jeho největší vypalovačky (Bloodstar – 1976, Mutantworld – 1978/79). Těmi pak plynule přešel přímo do americká mutace Métal Hurlantu, dodnes vycházejícího a uznávaného Heavy Metalu (1977), který mu zpětně vydal i většinu jeho „francouzských“ hitů. Díky tomu se Corben stal kultem i ve své vlasti.
80. léta se odehrála ve znamení dalších a dalších dílů jeho nejoblíbenější a nejúspěšnější série (Den). Kromě toho si Gore, považovaný za krále vlastním nákladem produkovaných comicsů, založil nakladatelství Fantagor Press, které znovu vydalo většinu jeho tvorby. Prodeje ovšem začaly klesat a tak se v polovině 90. let nechal Corben zaměstnat tam, kde ještě nikdy nepracoval - u těch největších vydavatelských domů (Dark Horse – Aliens: Alchemy, DC-Vertigo – Hellblazer: Hard Time, Marvel – Hulk). Přesto se ale ani dnes nedá říct, že je Corben nějakým snadno zařaditelným autorem. Jednou dělá na tomhle, pak zase na něčem úplně jiném; kreslí obálky comicsů i knížek, věnuje se animaci a sem tam ještě občas skousne nějaký ten comics.
. . .
Samotný Den má velmi neočekávaný původ. Koncem 60. let totiž vznikl jako krátký animovaný film (!), k němuž až v r. 1973 přibyl 15 stránkový comicsový sequel. Po jeho úspěchu v Métal Hurlantu přišla další pokračování, která nakonec vyšla jako jeden book v roce 1978 (Den 1: Neverwhere). Den 2: Muvovum ho po hostování v Métal Hurlantu č. 75 – 89 (a poté Heavy Metalu 54 – 72) následoval r. 1991. Po odmlce se Corben k celému cyklu vrátil nejdříve v třídílné minisérii Children of fire (1987 - 88) a následné pravidelné dvouměsíční řadě (1988 – 89). Ta nakonec dosáhla celkem 10 čísel, která později vyšla souhrnně jako Den 3: Children of Fire (1991), Den 4: Dreams (1992) a Den 5: Elements (1992). Prozatím posledním dostupným čtivem je pak čtyřsešitová minisérie DenSaga (1992 – 94), kde si kromě historických flashbacků užijete i několika Corbenem adaptovaných horrorových povídek od Clarka Ashtona Smithe.
A teď klíčová otázka: kdo nebo co je k čertu ten Den? Tak tedy. Původně to byl šprt, protože u těch to vždycky začíná. U nich a u tajemných odkazů. Tentokrát to byl konkrétně strýček Dan, kdo našemu hrdinovi odkázal elektronické schéma, s jehož pomocí se mu podařilo zkonstruovat přístroj, který ho úplně pohltil. Doslova. Vcucnul ho totiž do jiného světa v jiné dimenzi. Ovšem, aby se mu v tomhle drsném prostředí dařilo, byl při průchodu opatřen zcela novým tělem, které by mu i Mistr Universe záviděl. Takhle osvaleného chlapíka byste ani u Saudka nehledali lehce. Jenomže zatímco náš mistr comicsu vnímal (a kreslil) své hrdiny s nadsázkou, tak Corben to bere zcela vážně. Představte si Arnala, jak by vypadal v reálu. A to není všechno; Den se se svým vzezřením totiž celkem snadno mezi ostatními obyvateli tohoto světa ztratí. Tohle je totiž klasická země Nikdy-Nikdy (dokonce je tak i nazývána: Neverwhere – Nikdykde); ba co víc, ona je dokonce esencí všech fantasy světů, odehrávajících se mimo čas a prostor, o kterých jste kdy slyšeli. Všichni její obyvatelé (včetně Dena) jsou totiž skutečné prazáklady – archetypy všech hrdinů a nestvůr, o nichž kdy lidstvo snilo. Den není žádná další tuctová fantasy, ale krystalicky čistý prazáklad všeho hrdinství a imaginace člověčího podvědomí.
Pak nejen, že (podobně jako je Arzach) je Den fyzicky i mentálně hrdinou všech hrdinů, ale i všichni jeho protivníci jsou podobně disponovaní. Vítejte v Neverwhere, v zemi, kde drápaté zrůdy, bestie, hnusáci a insektoidi se (skoro)lidskou inteligencí bojují v zuřivých bitvách, ženy jsou vždy až přehnaně extrémně vnadné a stejně tak zrádné (a nebo věrné); v zemi, kde žijí draci, létající ještěři a pterodaktylové i množství nejrůznějších ras (včetně bílých andělů bez křídel jejichž maso je tak lahodné až oči přecházejí). Kromě toho je to ovšem i svět, kde se kromě mečů a kopí bojuje plně automatickými palnými zbraněmi a kde nejlepším přítelem hrdiny je setsakravýkonný samopal nejmodernějšího designu s pořádně dlouhým zásobníkem. A to ještě není všechno: ve výzbroji zdejších armád jsou i steampunkové ponorky, letadla a obří létající pevnosti a města; to vše bez obav smíšeno v jeden kontrastní, ale přesto zcela funkční a reálný svět. Svět, v němž Den zažívá ta nejdobrodružnější dobrodružství, pátrá po odkazu a historii strýčka Dana, potkává lásku svého života jménem Kath i její temnou dvojnici Královnu, bojuje o ďábelské kameny Loc-nar (na této zápletce byl postaven i celý kultovní animáč Heavy Metal v němž Den ostatně odehraje i jednu epizodu) a objevuje a objevuje a objevuje…
... tedy pokud zrovna neprožívá milostná dobrodružství. Corbenovy hrdinky (ale zvláště hrdinové!) se totiž navzdory ultraprudérnímu americkém comicsu potulují dějem povětšinou zcela nazí (zřejmé dědictví undergroundu) a zcela otevřeně provozují sex. Holt archetypy, a to i pokud jde o Denovo „vybavení“ – všem čtenářkám mohu jen doporučit…
Na druhou stranu, pokud něco neobjevuje nebo nesouloží, tak tu máme ještě permanentní bitky, souboje a bitvy, a ač je taková kulka z pětačtyřicítky moc pěkná věc, většina bojů se tu odehrává zcela beze zbraní. Ovšem kdo myslí, že to nemůže být nic moc nebezpečného, tak ať si představí hordu steroidů, každého blížícího se hranici dvou metráků, jak si za pomoci Corbenova oblíbeného kickboxu vrážejí lokty, chodidla a pěsti o rozměru menší kovadliny přímo do těch nejměkčích částí těl (což při jejich síle znamená i lebku). Není se pak co divit, že je to povětšinou dost krvavá - s patřičnou dávkou pohybu a akce podaná - záležitost. Shrnutí: bitky jsou nářez.
Dohromady vše tvoří příběhy, které sice ze samé své podstaty ani nemohou být nějak třeskutě originální či komplikované, ale přesto i zmlsaný čtenář třetího tisíciletí musí s údivem konstatovat, že to nijak nevadí. Vše, jak hrdinové, tak i zápletky a rozuzlení, jsou totiž tak archetypálně podané a zároveň jsou takovou esencí toho nejzákladnějšího a zvířecího, co dříme hluboko skryto pod tenkou slupkou civilizovaného člověka, že z toho ani nemůže pramenit nic jiného, než síla před níž vyblednou a zmizí všechny ozdobné jemnůstky, jaké jsme si zvykli v příbězích hledat. Až zůstane jen to nejzákladnější. To, před čím musí veškerá postmoderna ve vaší duši jednoduše kapitulovat.
A teď klíčová otázka: kdo nebo co je k čertu ten Den? Tak tedy. Původně to byl šprt, protože u těch to vždycky začíná. U nich a u tajemných odkazů. Tentokrát to byl konkrétně strýček Dan, kdo našemu hrdinovi odkázal elektronické schéma, s jehož pomocí se mu podařilo zkonstruovat přístroj, který ho úplně pohltil. Doslova. Vcucnul ho totiž do jiného světa v jiné dimenzi. Ovšem, aby se mu v tomhle drsném prostředí dařilo, byl při průchodu opatřen zcela novým tělem, které by mu i Mistr Universe záviděl. Takhle osvaleného chlapíka byste ani u Saudka nehledali lehce. Jenomže zatímco náš mistr comicsu vnímal (a kreslil) své hrdiny s nadsázkou, tak Corben to bere zcela vážně. Představte si Arnala, jak by vypadal v reálu. A to není všechno; Den se se svým vzezřením totiž celkem snadno mezi ostatními obyvateli tohoto světa ztratí. Tohle je totiž klasická země Nikdy-Nikdy (dokonce je tak i nazývána: Neverwhere – Nikdykde); ba co víc, ona je dokonce esencí všech fantasy světů, odehrávajících se mimo čas a prostor, o kterých jste kdy slyšeli. Všichni její obyvatelé (včetně Dena) jsou totiž skutečné prazáklady – archetypy všech hrdinů a nestvůr, o nichž kdy lidstvo snilo. Den není žádná další tuctová fantasy, ale krystalicky čistý prazáklad všeho hrdinství a imaginace člověčího podvědomí.
Pak nejen, že (podobně jako je Arzach) je Den fyzicky i mentálně hrdinou všech hrdinů, ale i všichni jeho protivníci jsou podobně disponovaní. Vítejte v Neverwhere, v zemi, kde drápaté zrůdy, bestie, hnusáci a insektoidi se (skoro)lidskou inteligencí bojují v zuřivých bitvách, ženy jsou vždy až přehnaně extrémně vnadné a stejně tak zrádné (a nebo věrné); v zemi, kde žijí draci, létající ještěři a pterodaktylové i množství nejrůznějších ras (včetně bílých andělů bez křídel jejichž maso je tak lahodné až oči přecházejí). Kromě toho je to ovšem i svět, kde se kromě mečů a kopí bojuje plně automatickými palnými zbraněmi a kde nejlepším přítelem hrdiny je setsakravýkonný samopal nejmodernějšího designu s pořádně dlouhým zásobníkem. A to ještě není všechno: ve výzbroji zdejších armád jsou i steampunkové ponorky, letadla a obří létající pevnosti a města; to vše bez obav smíšeno v jeden kontrastní, ale přesto zcela funkční a reálný svět. Svět, v němž Den zažívá ta nejdobrodružnější dobrodružství, pátrá po odkazu a historii strýčka Dana, potkává lásku svého života jménem Kath i její temnou dvojnici Královnu, bojuje o ďábelské kameny Loc-nar (na této zápletce byl postaven i celý kultovní animáč Heavy Metal v němž Den ostatně odehraje i jednu epizodu) a objevuje a objevuje a objevuje…
... tedy pokud zrovna neprožívá milostná dobrodružství. Corbenovy hrdinky (ale zvláště hrdinové!) se totiž navzdory ultraprudérnímu americkém comicsu potulují dějem povětšinou zcela nazí (zřejmé dědictví undergroundu) a zcela otevřeně provozují sex. Holt archetypy, a to i pokud jde o Denovo „vybavení“ – všem čtenářkám mohu jen doporučit…
Na druhou stranu, pokud něco neobjevuje nebo nesouloží, tak tu máme ještě permanentní bitky, souboje a bitvy, a ač je taková kulka z pětačtyřicítky moc pěkná věc, většina bojů se tu odehrává zcela beze zbraní. Ovšem kdo myslí, že to nemůže být nic moc nebezpečného, tak ať si představí hordu steroidů, každého blížícího se hranici dvou metráků, jak si za pomoci Corbenova oblíbeného kickboxu vrážejí lokty, chodidla a pěsti o rozměru menší kovadliny přímo do těch nejměkčích částí těl (což při jejich síle znamená i lebku). Není se pak co divit, že je to povětšinou dost krvavá - s patřičnou dávkou pohybu a akce podaná - záležitost. Shrnutí: bitky jsou nářez.
Dohromady vše tvoří příběhy, které sice ze samé své podstaty ani nemohou být nějak třeskutě originální či komplikované, ale přesto i zmlsaný čtenář třetího tisíciletí musí s údivem konstatovat, že to nijak nevadí. Vše, jak hrdinové, tak i zápletky a rozuzlení, jsou totiž tak archetypálně podané a zároveň jsou takovou esencí toho nejzákladnějšího a zvířecího, co dříme hluboko skryto pod tenkou slupkou civilizovaného člověka, že z toho ani nemůže pramenit nic jiného, než síla před níž vyblednou a zmizí všechny ozdobné jemnůstky, jaké jsme si zvykli v příbězích hledat. Až zůstane jen to nejzákladnější. To, před čím musí veškerá postmoderna ve vaší duši jednoduše kapitulovat.
. . .
Jestliže Corbenův mozek je touto prazákladní živočišností přímo nasáklý, tak tím, čím své příběhy totálně jistí, je kresba, respektive malba, protože ta je pro něj vším. Někteří kreslíři dokáží stvořit obrazy, které napodobují realitu tak, až zobrazené předměty vypadají jako vyfocené. Corben ale maluje tak, že jeho obrazy vypadají jako by je stvořil počítač (nemohu než prohlásit, že za to mohou především ty roky dřiny na filmových animacích). Pokud by se vám jeho vrcholné kousky dostaly do rukou jen tak, asi byste nejspíš prohlásili, že tohle není dílo lidských rukou - jeho postavy vypadají jako z nějaké kvalitní počítačové hry, jako by je někdo vymodeloval v nějakém tom 3D studiu. Od tohoto úsudku by vás mohlo odradit jen zjištění, že inkriminované obrazy jsou třeba ze 70. let, kdy lidi ještě (k jejich velké radosti) ani netušili, co je to Microsoft. Corben totiž zvládl to, co bylo až do nástupu výkonných počítačů (tedy 90. léta a vydavatelství Image) pro ruční koloring a vůbec použití barev tím nejtěžším oříškem. Dokáže nanášet barvy v tak jemně tónovaných odstínech a hladkých přechodech, až tím dokáže navodit pocit té nelidsky dokonalé (až nereálné) reality, tak známé ze všeho, čeho se dotkne kompjůtr. Odlišností je tu ovšem ta nepopiratelná životnost a živočišnost sálající z každé stránky. A pokud se ptáte po technice, tak by vás většina výtvarníků po zdlouhavém dohadování nejspíš odkázala na hodně, ale opravdu hodně, velké plátno (A1, A0), hodně, ale opravdu hodně, časově náročné práce a… airbrush. Ano, jen americká retuš dokáže dosáhnout něčeho takového. A že to musí být pekelná práce. Všechnu úctu vám, Mistře!
Pokud chcete sáhnout po tom výtvarně nejlepším z Dena, tak v booku prvním se „teprve“ rozehříval (ovšem ke konci je to už skoro on), ve dvojce podal svůj vrcholný výkon, který zachoval ještě v první třetině Dena 3, ale pak už se na to trochu, z časových důvodů, vyflákl, a tak jde jeho „realističnost“ rychle pryč; ve čtyřce se ještě částečně drží, ale Den 5, to už je hodně rychle uděláno. Při pozorování tohoto „úpadku“ se vám tak mimochodem rychle odhalí, že Corben je stejný jako někteří jiní opravdu kvalitní výtvarníci (za všechny jmenujme Simona „Rohatého boha“ Bisleyho): jeho nejjednodušší kresba totiž mnohdy vypadá jako kresbičky žáka základní školy. Stylizace, „volná“ anatomie a rozevlátá linka. Proč se taky nějak snažit, když pár linkami lze říct mnohdy to samé co týdny práce? Mno, každému co jeho jest. Ovšem na rovinu: náš Richard má i ve své vrcholné formě sklony k jisté dětskosti až parodizaci (a to zvláště obličejů). Kdo jednou uviděl, ten už si nikdy nesplete. Je to Corbenovo rozpoznávací znamení, které nepřekryje ani ta naprosto geniální barva. A na úplný závěr: v DenSaga se Mistr vrátil (tedy alespoň v prvním sešitu) ke své vrcholné formě, a i když vzhledem k času vzniku (1992 – 94), a sem tam použitému počítačovému pozadí, fotomontáži či compem dodanému zvukovému efektu, by se mohlo zdát, že vše je tentokrát už opravdu dílem počítače, je nutno říct: není. Tohle je Corbenova ruční práce.
Žádný comicsový fanoušek s opravdovým zájmem o svého miláška (na prsteny moci a vaše fousaté sestry/bratry zapomeňte) by, pokud chce mít přehled o tom, odkud a kam milášek (teda comics, aby bylo jasno) kráčí, neměl Corbena opomenout. Jeho kresební styl a příběhy sice nemusí sednout každému (jak už to tak u špičkových, a tudíž ostře vyhraněných, tvůrců chodí), ale i tak je Corben jedním z nejzákladnějších stavebních bloků, na nichž stojí naše comicsová současnost, a Den je jeho vrcholným dílem v té nejlepší formě! Síla, nářez a palba; čisté a silné fantasticko-archetypální příběhy a kresba, s jakou vytáhne jen jeden výtvarník za několik generací. Dílo, co hýbe světem. Dílo, k němuž můžete přistoupit jen dvěma způsoby. Buď mu úplně uhnout z cesty a zcela ho ignorovat, a nebo se nalodit na jeho palubu a odsvištět s ním do končin Nikdykde. Já osobně radím to druhé. Je to totiž daleko větší zábava. Tak JEST!
Pokud chcete sáhnout po tom výtvarně nejlepším z Dena, tak v booku prvním se „teprve“ rozehříval (ovšem ke konci je to už skoro on), ve dvojce podal svůj vrcholný výkon, který zachoval ještě v první třetině Dena 3, ale pak už se na to trochu, z časových důvodů, vyflákl, a tak jde jeho „realističnost“ rychle pryč; ve čtyřce se ještě částečně drží, ale Den 5, to už je hodně rychle uděláno. Při pozorování tohoto „úpadku“ se vám tak mimochodem rychle odhalí, že Corben je stejný jako někteří jiní opravdu kvalitní výtvarníci (za všechny jmenujme Simona „Rohatého boha“ Bisleyho): jeho nejjednodušší kresba totiž mnohdy vypadá jako kresbičky žáka základní školy. Stylizace, „volná“ anatomie a rozevlátá linka. Proč se taky nějak snažit, když pár linkami lze říct mnohdy to samé co týdny práce? Mno, každému co jeho jest. Ovšem na rovinu: náš Richard má i ve své vrcholné formě sklony k jisté dětskosti až parodizaci (a to zvláště obličejů). Kdo jednou uviděl, ten už si nikdy nesplete. Je to Corbenovo rozpoznávací znamení, které nepřekryje ani ta naprosto geniální barva. A na úplný závěr: v DenSaga se Mistr vrátil (tedy alespoň v prvním sešitu) ke své vrcholné formě, a i když vzhledem k času vzniku (1992 – 94), a sem tam použitému počítačovému pozadí, fotomontáži či compem dodanému zvukovému efektu, by se mohlo zdát, že vše je tentokrát už opravdu dílem počítače, je nutno říct: není. Tohle je Corbenova ruční práce.
Žádný comicsový fanoušek s opravdovým zájmem o svého miláška (na prsteny moci a vaše fousaté sestry/bratry zapomeňte) by, pokud chce mít přehled o tom, odkud a kam milášek (teda comics, aby bylo jasno) kráčí, neměl Corbena opomenout. Jeho kresební styl a příběhy sice nemusí sednout každému (jak už to tak u špičkových, a tudíž ostře vyhraněných, tvůrců chodí), ale i tak je Corben jedním z nejzákladnějších stavebních bloků, na nichž stojí naše comicsová současnost, a Den je jeho vrcholným dílem v té nejlepší formě! Síla, nářez a palba; čisté a silné fantasticko-archetypální příběhy a kresba, s jakou vytáhne jen jeden výtvarník za několik generací. Dílo, co hýbe světem. Dílo, k němuž můžete přistoupit jen dvěma způsoby. Buď mu úplně uhnout z cesty a zcela ho ignorovat, a nebo se nalodit na jeho palubu a odsvištět s ním do končin Nikdykde. Já osobně radím to druhé. Je to totiž daleko větší zábava. Tak JEST!
. . .
. . .
Příště: Comicsy, kvůli nimž bylo svoláno slyšení amerického Kongresu. Comicsy, které měly být vymazány z paměti a historie amerického comicsu. Slizké, nechutné zrůdy kazící mládež USA. To jsou ony, comicsy, co, ač pocházejí z počátku 50. let, se dají číst v pohodě i dnes. První dospělé comicsy vůbec! Gejzír invence a inovací na nichž vyrostl US underground a k nimž se pomalu vrací až současný americký mainstream. Prvních pět sešitů Shock SuspenStories vám to naznačí víc než dostatečně. Takže v pátek.
Stránky o Corbenovi co rozhodně stojí za nahlédnutí:
www.muuta.net/Corben/Comix.html (nejkomplexnější bibliografie – v angličtině)
http://perso.wanadoo.fr/integristebd/corbendream (a něco pro franštináře)
www.muuta.net/Corben/Comix.html (nejkomplexnější bibliografie – v angličtině)
http://perso.wanadoo.fr/integristebd/corbendream (a něco pro franštináře)
Základní údaje:
Scénář: Richard Corben, Simon Revelstroke (spolupráce na Den 4 a 5)
Kresba: Richard Corben
Vydavatel: Fantagor Press
Rok originálního vydání: 1973 – 1994
Počet alb celkem: 5 alb + 4 sešity
Formát: A4
Scénář: Richard Corben, Simon Revelstroke (spolupráce na Den 4 a 5)
Kresba: Richard Corben
Vydavatel: Fantagor Press
Rok originálního vydání: 1973 – 1994
Počet alb celkem: 5 alb + 4 sešity
Formát: A4
