Jejich rozvoj, který před koncem minulého století souvisí s celkovým tehdejším zvýšením zájmu o užitou grafiku, se projevoval hlavně v plakátové a ilustrační tvorbě, oborech, jejichž provádění se dříve nepokládalo téměř nikdy za umění. Secesní umělci, také v souladu se soudobým programem popularizace (v oblíbeném protikladu k typické tvorbě výjimečné a exkluzivní), z velké většiny nepohrdali ilustracemi do časopisů, které často vyznívaly satiricky, využívaly karikatur a bývaly nezřídka rozčleněny do několika fází.
. Kolo Moser, Alfred Roller a Adolf Boehm v roce 1898 ilustrovali úseky básně Arno Holze, výsledkem čehož je nádherná symbióza textu a obrazu, dávající rozkvést mnoha emocím.
V novém umění se dostala do popředí kresba, která se vyznačovala přednostmi, souznějícími s celkovým charakterem doby. Její pohotovost, přizpůsobivá ohebnost a v neposlední řadě i pomíjivá rychlost souvisela se vzrůstajícím prouděním energie - rozvinutí transportu, nové komunikační možnosti, rytmické cykly fungování města přitahovaly pozornost umělců na to, co se pohybuje, a kreslené seriály a kresba vůbec se staly vhodným prostředkem pro záznam nového, neustále se měnícího a unikajícího prostředí.
Nejrychlejších a nejpřesnějších výsledků ovšem dosahovala fotografie, která se také brzy stala výtvarníkům významnou pomůckou v jejich snahách o překonání převládající statičnosti zobrazení reality. Už stafáž Monetových obrazů pařížského bulváru Kapucínů je zachycena rozmazaně, v pohybu, jako na fotografii, pořízené delší expozicí. Baterie fotografických aparátů Eadwearda Muybridge navíc rozfázovala plynulé pohyby zvířat i lidí do sérií, v nichž zůstaly navěky fixovány, dosud obtížně zachytitelné, jednotlivé okamžiky lokomoce, později tolik využívané. Ohromné množství obrázků z historie comics je možno charakterizovat právě jako hledání momentu, kdy tělo dosahuje svého největšího dynamického náboje. A když krátce po Muybridgeovi francouzský fyziolog Etienne Jules Marey ve svých „chronofotografíích" přišel na nápad zachytit všechny fáze pohybu na jednu desku, anticipoval vlastně comicsová rozmáchlá, prudká gesta končetin, někdy obdobně rozložená, jindy jen následovaná akceleračními čárami, opisujícími jejich dráhu.
.
Maryova chronofotografie pohybu kráčejícího muže a obrázek ze Spidermana Stana Leea a Johna Romity.
. Výrazové prostředky comics dodnes ve značné části produkce stále rozvíjejí základní styl, který jim nabídla secese - kresebnou lineárnost a čisté barevné plochy - rozvětvující se primárně do dvou směrů využití. Jeden těží ze zjednodušování, abstrakce linie, stylizace a geometrizace tvarů, zatímco ve druhém převládá komplikovanost a ornamentálnost. Celkově pro tento styl platí ten způsob organizace projevu, při němž bývá duktus založen na nápadných křivkách, jejichž protiváhu tvoří zmíněné plochy barev; kompozice mívá svůj původ už dokonce ve skladbě japonských dřevořezů (v secesi právem vyzdvihovaných), jednotlivé plány jsou na sebe kladeny víceméně plošně, mnoho místa je vyhrazeno frontalitě, při níž figura nebo její část obrazu jednoznačně dominuje (což je u comics samozřejmě ještě podmíněno tradičním neúnavným sledováním hlavní postavy). Opět v souvislosti s rozvojem fotografie se už na obrazech z druhé poloviny 19. století při rozvrhu kompozice dostávají figury do mnohem přirozenějšího vztahu k prostředí a k sobě navzájem, je rušena izolovanost a celistvost předmětů - výtvarníci neváhají „ukrajovat" postavy, obličeje i větší celky rámem obrazu, hojně frekventovány jsou perspektivní zkratky (při nichž zase hrála fotografíe svou roli), a také dekorativnost typických comics je nepochybná (vzkřísil ji pop-art, který ji obohatil tím, že ještě následně comics ovlivnil). Značné idealizaci, jež se týká hlavně obličejů a těl, často více než dokonalých, tvoří kontrast rozšířené ztvárňování všeho obludného, monstrózního - podivných organických forem, přerůstajících z delirantních secesních ornamentů až do daleké budoucnosti fantastických seriálů.
Mnozí autoři při svých "filmových" záběrech redukují figury, především ty v přednímk plánu, na prvky nezbytné k jejich lokazlizaci (John Romita, Jordi Benet - dole); vertikalita jako způsob členění příběhu i perspektivní zkratka (Michael Zulli - vpravo).
.
Příště: Tepající symbolika, krásné ženy a žánrová klišé - v comicsu dodnes růžky vystrkující pohrobci secesního "Umění"...
Tento text je převzat z Comics – Kreslené seriály, jejich historie a současnost z hlediska obsahu a formy a jejich didaktické využití: Bohumil Fencl, diplomová práce při PedF UK Praha, červen 1992.
Redakčně upraveno.
Redakčně upraveno.
