. Vyhraněný, značně geometrizovaný a komplikovaný styl, který v černo-šedo-bílých variacích předvádí ve svých comics Miguel Catalayud, má v sobě hodně z dekorativnostim secesních vzorů.
Autoři předloh a jejich scénářů dodnes těží z velmi podivuhodné světonázorové směsi, vybudované z větší částí už ve druhé polovině minulého století, kdy moderní umělci jako první pocítili známky akcelerace vývoje dosavadního myšlení, ústící ve svých mnoha vývodech především v základní otázky po smyslu existence a míře životního determinismu. Odpovědi na ně vedly - jak jinak - k pocitům existenciální úzkosti, marnosti, k přesvědčení o pomíjivosti světa, slávy a nezměnitelností Osudem stanoveného lidského údělu. Tyto myšlenky umělci sdělovali nejčastěji pomocí nejrůznějších symbolů a alegorií, převzatých z mnoha zdrojů, a budovali tak novou, nikdy neuzavřenou synkretickou ideologii, z níž dosud mnozí tvůrci comics čerpají. Jak vystihl Petr Wittlich, umění při hledání odpovědí na všechna mystéria, která se ve vědomí, jakoby ve vyšším stadiu bdění, ozývala stále naléhavěji, "nemělo tolik trpělivostí jako věda", a vytvořilo tak vědeckému racionálnímu přístupu opozici. Značný prostor byl poskytován spekulaci a imaginaci ve spojení se snem, hypnózou, spiritismem a rozličnými náboženstvími a esoterickými učeními. Se zájmem o nadpřirozeno souviselo opět i zaměření na individuální duševní život, v jehož celku byl přisuzován zvláštní význam (zjevně také v souladu s poznatky a názory Sigmunda Freuda) podvědomí, snu, romantickému sentimentu a především erotice, jejíž aspekty byly dekadenty mnohdy ventilovány velmi provokativně.
. Graciéznost a ornamentálnost secesních krásek prosvítá i dílem erotického premiéra Milo Manary.
Na secesních dílech už je ale znát, že za rozkoší stojí bolest, lidské pachtění za požitky často vede k dramatům a katastrofám, a stírá se rozdíl mezi dobrem a zlem. Hojná byla témata, zabývající se přímo smrtí, na obrazech se vyskytovali různí démoni a vzor ženských postav, předjímající comicsové hrdinky, pendloval mezi dvěma krajnostmi hluboce sadisticko-masochistické povahy - buďto měly podobu femme fatale, osudové ženy, kruté, nepřístupné a trestající, nebo bledé, choré květinky, ponechané vůli osudu.
. Reptilii nizozemského výtvarníka M. C. Eschera "přestalo bavit ležet naplocho a nehybně mezií svými druhy, a tak se odpoutává od skicáře a vydává se do volného života". Několikeré postupné zobrazení cesty zvířete v jediném prostředí se uzavírá ve chvíli, kdy se "unavené ale spokojené vrací na papír, kde se poslušně zařadí mezi své druhy a převezme zase funkci prvku, členícího plochu".
Stejně jako velký počet secesních výtvarných umělců dospěl k průměrnému syntetismu, jemuž se sice formálně dalo máloco vytknout, avšak dojmová stránka byla citelně chudší, lze prostým vyřazením všech okrajových forem comics objevit, že existuje určitý formálně ustálený, průměrný typ, „tradiční linie tvorby", v níž se invence mění v konvenci. Je to fenomén snadno doložitelný největším vydávaným množstvím, vyznačujícím se minimálně nutným schematicko-realistickým, secesně-tradicionalistickým pojetím kresby (více či méně uvolněné), umožňujícím většinou nesporné rozlišení důležitých detailů a specifických předmětů, zároveň ale ponechávajícím prostor značné stylizaci, abstrakci, vynecháním, „bílým místům" (to však nejen vyhovuje tvůrci, ale v kultivované podobě i prospívá žánru, jeho čistotě, srozumitelnosti a dynamice). Tento tradicionalistický střední proud se mnohdy vyznačuje anonymitou, ba úplnou zaměnitelností jednotlivých výtvarníků, což se odráží na schematičnosti ustálených typů zobrazení jednotlivých pozic, situací a dějů, jež se tak v zásadě nemění už od počátku století. Především v amerických comics, u nichž se po léta udržují náklady na ohromné výši a produkce je skutečné masová, se lze setkat s velkým množstvím výtvarníků, kteří ke zpracování spousty scénářů přistupují řemeslně, udržujíce zautomatizovanou kresbou tradičních konstrukcí a typů alespoň jakousi vágní hranici přijatelnosti svého výkonu (mění se i několikrát během jednoho seriálu, aniž by to na výsledných obrázcích bylo nějak výrazněji patrné).
Po vyčerpání schémat by však měla stoupat náročnost publika.
Příště: Skok v čase, a bolestivý návrat odloudilého žánru: pop-art jako "umělecká" facka "Umění", comics v pop-artu, pop-art v comicsu; comics a pop-art včera i dnes!
Tento text je převzat z Comics – Kreslené seriály, jejich historie a současnost z hlediska obsahu a formy a jejich didaktické využití: Bohumil Fencl, diplomová práce při PedF UK Praha, červen 1992.
Redakčně upraveno.
Redakčně upraveno.
