Způsob jejich tvorby, odpovídající novému, obrovskému rozmachu jejich konzumace v poválečných letech k tomu byl předurčen. Záhy se totiž stávaly, v souvislosti s překotným rozvojem průmyslu, mechanizace, automatizace a vůbec s všeobecnou akcelerací lidské aktivity, vedoucí k nenápadné (o to vsak děsivější) ztrátě kontaktu člověka se skutečností - navíc v prostředí tehdejší politické a morální krize - čím dál výstižnějším symptomem stavu společnosti i individua.
. Značně neutěšené prostředí provází tragikomického detektiva T. B. celým příběhem, a přestože se posiluje zpěvem populární písně, nakonec podléhá jak stavu okolí, tak svému vnitřnímu.
Začínaly naplňovat znaky své nové, univerzální podoby, ztrácely svou prostotu, smysl zachovávání svých tradičních obsahových hodnot, ale alespoň se nedostaly do stagnace, v jaké se ocitlo malířství, neschopné vyjádřit nové dojmy z moderní skutečnosti; je logické domnívat se, že právě někde tady nastal zlom, ten náhlý pohled do zrcadla, únik potlačené frustrace. Zatímco umění, „od Cézanna nesmírně romantické a nereálné" (R. Lichtenstein), se obnovovalo jen ve svém uzavřeném kruhu, dívalo se jen dovnitř a se světem mělo čím dál tím méně společného, comics byly vždycky „venku" a, zvlášť novinové stripy, v bezprostředním styku s každodenní realitou, styl jejíhož pozorování od nich převzal i pop-art. A jak ještě řekl Lichtenstein, sílu tohoto proudu vytváří právě „napětí mezi vnější podobou předmětu a způsobem, jak je přetvořen do plošných rozměrů".
. Pop-artové ženské postavy, nejsou-li to fotografie ze zábavných časopisů a reklam, pocházejí výhradně z comics. Žena z děl Toma Wesselmanna, „nový člověk", oděná do svojí nahoty, s hladkou pokožkou bez vrásek, barvy růžových bonbónů, je jen dalším účelným spotřebním předmětem, který se svým zpracováním a esteticku úrovní téměř vyrovná krásným tvarům plastikového telefonu nebo popelníku, a jehož přehlednou funkčnost ještě vyzdvihují zpravidla výrazně červené detaily. Právě tento způsob prezentace a vyznění ženského principu byl už před pop-artem vlastní také mnoha kresleným seriálům. Comics také nejen akceptovaly, ale v roli průkopnického žánru satirizovaly odosobněné městské prostředí dříve, než jej demonstroval pop-art.
. Čím jiným však už tehdy byly, nežli pop-artem, populárním uměním? A kde jinde lze v současné době zase najít pop-art (pakliže by neměl být pojímán jako časově ohraničený sloh, uzavřená kapitola dějin umění), než v comics, ironizujících prefabrikovanou skutečnost s atmosférou banality, v nichž se typická ikonografie pop-artové mytologie zabydlela a v přirozené symbióze v nich trvá?
Příště: Nejproslavenějším z pop-artních umělců a tvůrcem, k jehož odkazu se comics i "Umění" stále vracejí, byl bezpochyby Roy Lichtenstein - jaká vedla cesta od kubistických Indiánů přes obaly od žvýkaček až na zdi nejslavnějších galerií, se můžete dočíst v příštím díle seriálu.
Tento text je převzat z Comics – Kreslené seriály, jejich historie a současnost z hlediska obsahu a formy a jejich didaktické využití: Bohumil Fencl, diplomová práce při PedF UK Praha, červen 1992.
Redakčně upraveno.
Redakčně upraveno.
