Při tom opět sázejí na divákovu zkušenost nikoli s realitou, nýbrž s jejím zprostředkováním fotografií, zvláště ještě reprodukovanou, při níž dochází k různým druhům rozostření, slévání blízko sebe položených ploch podobných tónů, rozpadu obrysů v prudkém světle, rozkladu forem, skrývání pomocí stínů, sytějším barevným reflexům apod., a očekávají, že tyto jevy přijme i v kreslené, často velmi úsporně naznačené podobě.
. Luis García ve svých psychologicko-filosofických meditativních seriálech při černobílé kresbě používá fotografických předloh.
Dnešní comics také bezpochyby ústí do zářivě barevného, nezvykle tónovaného, nebo účelně „prostého", černobílého světa okamžikových, ve zlomcích sekundy se střídajících, pomíjivých, ale dlouho chystaných filmových záběrů, ze kterých jsou sestříhány frenetické (akční i neakční) videoklipy, tyto „obrazy nového člověka", v nichž přichází na řadu objev významu pouhého vnějšího efektu, bez obsahu a smyslu (v tradičním, „starém" významu těchto pojmů), přehlídka všeho čistě spektakulárního, odlišného, podivného, prezentující výrazně exaltované, individualizované typy postav, „ideální anomálie" v náznacích výstředních dějů, směřujících odnikud nikam, postrádajících jiné opodstatnění, než pouhý účel intenzifikace barevného nebo kompozičního dojmu.
Chybí prvek divákova obohacení, vkrádá se naopak spíše pocit, že o něco přichází, snad o další část vlastní osobnosti, neboť místo jeho představivosti pracuje jiná. Tato říše rychlého „zviditelnění krásy nové prázdnoty", „zhodnocení vakua", s níž se některé comics nové doby prolínají, je stejně jako ony prostředkem nové, dokonalejší, brutálnější a otevřenější vlny téže vizuální agrese, jíž kdysi odhalil v zobrazování pop-art. Je to jistě rovněž nástroj ekonomických zájmů; současná estetika na něj nestačí, a při všem svém eklektismu, v atmosféře všeobecné kulturní krize, za absence vyčerpaného Umění, se stává zcela jistě znakem, ba esencí dneška, jako byly ve své době pop-artové comicsové obrazy.
Zatímco García se spíše snaží fotografickému obrazu přiblížit, jinak s ním ve svých pracech zachází Enric Sió, povoláním kameraman. Maximalizuje kontrast bílé a černé a rozrušuje nebo spojuje hranice a plochy jednotlivých elementů.
.
S naším sedmidílným výsekem Fenclovy diplomové práce se rozloučíme, stejně jako on se svými čtenáři, posledními dvěma odstavci:
Stálé návraty k comics jsou také podmíněny změnou vnímání, k níž lidstvo dovedly masové sdělovací prostředky, kultura a její prezentace. Každých několik měsíců je tu nová série módních věcí, výrazů, nových lidí a senzačních témat, a jiná série slov, témat a mód odpadá jako přehnaná, vyčpělá, pasé; jedna souvislost je izolována od druhé, jeden prvek překrývá další, mnohé věci se náhodně seskupují, čas a místo jsou roztříštěny, dají se vrátit zpět a posunout dopředu, lidé cestují a přitom zůstávají v jediném bodě, dostávají se na několik míst současně; prožitek je nepřiměřený, pozornost nesoustředěná, podněty rychlé a mnohorozměrné (kresba už nestačí na záznam skutečnosti jako v secesi), výraz převládá nad myšlenkou - to všechno comics překlenou dějem „jiným", z doby „jiné", srozumitelnou hodnotnou řečí, jistotou; nejde v nich už jen o podání příběhu, jde o vytvoření „jiného" světa v celém jeho komplexu. Osvojí-li si člověk způsob jejich vidění, styl nazírání jaksi zevnitř, může pak prožívat nová, průzračná dobrodružství objevů, a zkoumat ten nový svět vyhraněných, neobyčejných charakterů a fantastických dekorací, který dokáže znovu provokovat zemdlelou obraznost mimo jiné také svým papírovým a tušovým minimalismem; světa, který vrací slovům hodnotu potlačením kvantity a jejich jednoznačnými významy v úžasně geniálních „charakteristických bublinách, vycházejících z úst postav, graficky jasně označujících jazykový projev, zachycený ve chvíli, kdy postava promluvila" - myšlenka v nich ožívá!; který, když sděluje totéž, co jiné médium, sděluje už něco jiného. Ten jiný svět poskytuje nové odstíny pocitů, vracejících se k instinktům, a člověk se v něm pevně zachytí určitých nekomplikovaných, zřetelných a poznatelných Věcí, které znovu dětsky „poznává", prožívá (falešná) překvapení a je rád, potvrdí-li se mu vhodnost a správnost jeho tužeb a snah tím, že je sdílejí i ostatní. Je to jistě také svět dekadentní, svět nálady „fin de millenium", exotický, umělý a omamný, podobný drogovému výletu.
Stýská-li se tak často člověku po „vysokém" Umění, neznamená to, že ho nemůže nalézt tam, kde ho nečeká; potřebuje-li k němu Kult - dostane se mu ho; chce-li Rituál - má ho mít, a stejně tak se může opájet tím slastným pocitem příslušnosti k Elitě; porozuměl Chaosu, našel v něm Řád a vyšel z Labyrintu...
Příště: Pokud ovšem někomu chyběly odpovědi na otázky položené hned v prvním dílu seriálu, nepřijde o ně: za týden přineseme malý bonus, v němž budou některé z kardinálních citátů této práce explicitně vypíchnuty - neboť stojí za to...
A po prázdninách? Z výšin Umění klesněmež do hlubin Pudu: můžete se těšit na miniseriál z dějin comicsu erotického!
Tento text je převzat z Comics – Kreslené seriály, jejich historie a současnost z hlediska obsahu a formy a jejich didaktické využití: Bohumil Fencl, diplomová práce při PedF UK Praha, červen 1992.
Redakčně upraveno.
Redakčně upraveno.
