Řeky jsou nemocné historie taky.
Z pamětí Sovětského svazu
. 80. léta v belgofrancouzském comicsu byla celkem nudná a monotónní, tedy alespoň co se mainstreamu týče. Comics se uzavřel do zacykleného kruhu neustále omílaných dobrodružných příběhů, westernů, thrillerů, špionážních storek a béčkových scifi. Chyběla nová míza, nápady a náměty, které by mu dovolily vybřednout ze stereotypů pocházejících z minulých desetiletí. Nic, čím by šlo zaujmout nové, modernější a náročnější čtenáře. Nic, čím by šlo prorazit z uzavřeného ghetta. Nic, co by comics rehabilitovalo v očích jeho pohrdačů. A Métal Hurlant byl zase příliš krvavý, brutální a umělecký. Nic pro klasické intelektuály a univerzitní profesory. Chtělo to změnu. Chtělo to politický comics a to dobrý politický comics, který by těm zabedněncům konečně ukázal potenciál v "bublinách" ukrytý. Naštěstí přání se občas plní.
Tím vytouženým přelomovým dílem se tak nakonec stal Partie de Chasse, poslední album šestidílné série Legendy dneška (Légendes d´Aujourd´hui) od tehdy nově nastupující kreslířské hvězdy Enkiho Bilala (Nikopolská trilogie) a již zkušeného a ostříleného scénáristy Pierre Christina, autora proslulého časoprostorového agenta Valeriana. Partie de Chasse se ovšem od předešlých dílů "Legend" dosti zásadně liší.
Narovinu, Christin byl, jak bylo zvláště ve Francii vždy dobrou tradicí, celkem silně levicově orientovaný. Typický intelektuální levičák bez kontaktu s realitou, čemuž první díly "Legend" i dost odpovídají - za všechno špatné mohou zlí velkokapitalisté s tlustými doutníky, a pracující lid je vrchol ctnosti. Jenže komunismus na Východě začal tou dobou už dost zapáchat a Christin náhle prozřel. Tak vzniklo toto dílo - krystalicky čistá esence tohoto "prozření".
. Píše se rok 1983 (rok samotného vydání alba) a příběh je tak zasazen rovnou do tehdejší reality. Do zimního Polska se sjíždějí vedoucí papaláši zemí východního bloku na lov místního nebohého běhajícího i létajícího zvířectva. Nakonec se sice ukáže, že vše nejspíš nebude tak poklidné, jak se původně myslelo, ale na tom v zásadě stejně nezáleží. Stejně jako na příběhu jako takovém. Tento comics je totiž čistou dialogovkou bez nějakých podstatných dějových zákrutů, a akční scény stěží pohledáte. Nosným médiem je většinou místo obrazů text. Přesto se u něj nudit rozhodně nebudete. Story samotná je totiž jen záminkou pro dvě úplně jiné hlavní zbraně. První z nich patří panu scénáristovi.
Nápad soustředit všechny čelní představitele komunistického bloku na jednom jediném místě byl totiž za všechny prachy. Jejich vzájemných rozhovorů a četných vzpomínek na minulost svou a svých zemí totiž Christin naplno využil k hloubkovým sondám do historie světového komunismu, a s jejich pomocí pak s matematickou přesností, důkladností a nemilosrdným citem pro detail analyzuje to hlavní: samotnou podstatu této ideologie. V časovém horizontu takřka sta let nám tak, kromě několika jeho pomíjivých úspěchů, předkládá hlavně všechno to svinstvo v něm. Od zabíjení rolníků odmítajících kolektivizaci, přes Stalinovy čistky v třicátých letech, procesy padesátých let, potlačení maďarského povstání z října 1956 až po pro nás tak osudný srpen 1968. V jeho hledáčku se při sledování osudů samotného Ruska (a většiny po roce 1948 k němu připojených východních "satelitů" včetně Československa) totiž postupně zobrazují všechny charakteristické rysy každého totalitního státu a toho komunistického obzvlášť. Všudypřítomné podezírání, hledání vnitřních nepřátel, bezohledného boje o moc ve jménu "vyšších" ideálů a bezostyšná dvojakost komunismu tak vlastní - to vše z tak bezprostřední blízkosti, že nějaká omluva tu není možná.
. . Všechny vystupující postavy jsou navíc zvrácenou ideologií komunismu prolezlé až na kost a čtenář tak při sledování jejich osudů často dospívá k všepronikajícímu úděsnému pocitu "normálnosti", kdy zlo (jedno s jak velkým počátečním písmenem) je bráno jako cosi naprosto přirozeného. A právě díky této kombinaci všedního lidského chování se zcela nemorálními skutky si čtenář naplno uvědomí, že zrovna něco takového se může stát (a stává) v kterémkoliv státě světa; že se to může stát i jemu. Kyanidovou kapslí na vrcholu téhle hromady hnoje je však zjištění jiného rázu: většině těchto "starých bojovníků" komunismus mnohdy vzal mnohem, víc než jim mohl poskytnout. Mnozí z nich byli v určitých dobách svých kariér jeho vlastními oběťmi - vězni, muži určenými k likvidaci v zájmu mocenského postupu někoho jiného - a jejich životy byly v neustálém ohrožení stoupajících a klesajících vah politického zájmu či jen pouhé smolné náhody panující v této chaotické džungli moci. Přes to všechno ale "svému" systému stále slouží a udržují ho při jeho zkázonosném životě. Jediné, nač jsou přitom schopni se zmoci, jsou sarkastické poznámky a utápění se ve vodce - a nebo fanatická služba do úmoru.
V celkovém součtu pak Christin dochází k jednoznačnému závěru: komunismus jakožto společenský systém je za současného stavu lidského ducha vždy již od samého počátku odsouzen k degeneraci a těm nejhorším možným koncům; ba co víc, ukazuje se jako zcela neživotaschopným, "revolucí, která požírá své děti". Ostatně právě tohle je velmi pěkně prezentováno na 12 stranách doprovodných textů, ilustrací, novinových článků a profilů zúčastněných osob popisujících jejich osudy až do pádu východního bloku (přibyly roku 1990). Právě zde je komunistické myšlení a záměry trefně přirovnáno ke snaze obracet toky řek kolem Kaspického moře, což ve svém konečném výsledku vedlo místo proklamovaných žírných plání jen k mrtvým prosoleným pustinám…
. Druhá ze zmiňovaných hlavních zbraní pak patří mistru kreslíři. Jeho nadání je zde sice většinou využíváno "jen" k obrazovému doprovodu vzpomínkových textů a dialogů, a po formální stránce mu chybí volnost k manévrování, ale Bilal si místo toho vypomohl něčím jiným. Podobně jako u Padoucnice totiž - což se zvláště u takto realisticky podaného comicsu takřka nevidí - staví na kontrastu, doplňování významů a údernému emocionálnímu kontrapunktu obrazu a textu. Běžné, třebaže krutě reálné, texty tak jsou kresebně doplňovány ne realitou, kterou popisují, ale tím, co leží za ní: emocemi, skrytými významy a jejich skutečnou podstatou. Nalezneme tu surreálné vize všedních scenérií, kontrastně zahlcených rudou krví, která v hyperbolickém významu pokrývá veškeré kruté skutky, jichž se jednající osoby nějakým způsobem účastní. Zhmotňují se zde personifikace citů i povahových rysů, a reálné scény se naprosto přirozeně prolínají s dávno mrtvými postavami a jejich příběhy. Lidská torza trčí ze zdí, a sníh, krev a půda pohlcují celé místnosti včetně jejich obyvatel…
. . .
Technicky je Bilal přesně na půl cesty mezi Jarmarkem nesmrtelných a Volavkou. Základem při modelování obrysů (a obličejů zvlášť), je tak sice ještě stále tuš, ale kde je to vhodné a přínosné, objevují se hojně užívané přímo nanášené barvy. Tudíž už zde nalezneme ty typicky bilalovské, zvolna se přelévající závoje bílých a šedavých odstínů, které tak dobře domalovávají pochmurně poetickou, fantaskní atmosféru celého alba. K tomu ještě připočtěte tímto stylem ztvárněné výstřední i zcela obyčejné dopravní prostředky a stavby nesoucí tu neopakovatelnou patinu zašlosti a stáří, která patří jen jeho malbám. I vystupující postavy tu vypadají jako duchové z jiného, rozpadajícího se a mizejícího světa - dojem dokonale doplňující samotný scénář, dojem s jediným poselstvím: komunismus nemá budoucnost!
. Partie de Chasse je v každém ohledu výjimečným a všemu se vymykajícím dílem. Ať už se jedná o neobvyklý počet osmdesáti dvou stran, do češtiny těžko přeložitelný název (něco jako Parta lovu; u nás, a nejen u nás, proto překládáno jako Hon), nebo - a to hlavně - o spojení famózní kresby a scénáře, který vám zcela věrohodně a naprosto sugestivně představí tehdejší realitu tak, až sami pochopíte, že to vše se skutečně teď někde děje! (Tedy dělo, když to budeme brát z našeho o 20 let posunutého hlediska.)
I když… tohle svinstvo je nejspíš nesmrtelné.
Každopádně Hon svého času vzbudil obrovské nadšení, a to nejen mezi francouzskou mládeží, pro níž byla tato komunistická realita fantastičtější než všechny ošoupané dobrodružné a scifi zápletky, ale i mezi lidmi, kteří si do té doby mysleli, že comics je něco nevhodného; a tím opět přispěl k jeho dalšímu "uměleckému" zrovnoprávnění. Hlavně ale Hon comicsovým autorům dokázal, že politika už pro ně nemusí být tabu, a odstartoval tím vznik zcela nové tématické vývojové větve politického comicsu, čímž ho jako celek posunul o další pořádný kus kupředu.
Pro tohle všechno si stojí Partii de Chasse přečíst; pro to, ale hlavně pro to nejdůležitější: pamatovat, vědět a díky tomu poznat a znát, co je správné a co ne. To totiž bylo hlavním záměrem obou autorů a proto tento comics vlastně vznikl. Pro budoucnost. Proto, abyste mohli žít ve světě, který za to stojí. Pamatujte na to…
Příště: Evropský scifi comics ve své nejlepší formě. Klasické dílo, které si svého času našlo cestu i do Métal Hurlantu. Kvalita, na které se vzdor jejímu názvu nepodepsalo ani stáří - 1964: Les Naufragés du Temps, Trosečníci času.
http://digilander.libero.it/nonsolomanga/bilal/bilal_caccia.htm - pro ty, kdo mají hodně rychlý internet spousta pěkných ukázek (v italštině)
Základní údaje:
Scénář: Pierre Christin
Kresba: Enki Bilal
Vydavatel: Les Humanoides Associés
Rok originálního vydání: 1983
Počet stran: 82 + 12 stran doplňků z roku 1990
Formát: A4
Scénář: Pierre Christin
Kresba: Enki Bilal
Vydavatel: Les Humanoides Associés
Rok originálního vydání: 1983
Počet stran: 82 + 12 stran doplňků z roku 1990
Formát: A4
