Odin: Práva? Loki, otec Fenrise a Bůh zla, že má nějaká práva? Mám sto chutí vyhlásit Ragnarök a ukončit tento zkažený vesmír!
Jeff Smax: Tak a mám toho tak akorát dost, vy šašci. Zkuste si udělat konec světa a hned vás všechny seberu!
Už jsem tu kdysi jednou říkal, že Alan Moore je poslední dobou u nás dost v kurzu a skutečně: kromě Ligy výjimečných a právě Top 10 má BB Art a CREW s.r.o. v plánu tento rok vydat ještě Z pekla (From Hell) a Swamp Thinga, a dá se předpokládat, že v budoucnu budou chtít českému čtenáři představit i všechny jeho ostatní pecky jako V for Vendetta či Watchmen. Každopádně na začátek zalovili v podstatně časově bližším úseku, protože "Liga" stejně jako Top 10 pocházejí z Moorova posledního tvůrčího období, odstartovaného vznikem nakladatelství ABC (America´s Best Comics) pod hlavičkou vydavatelského giganta DC Comics. Samotný Top 10 se rozjel (spolu s "Ligou") už v prvním roce jeho existence (1999) a má zatím celkem 12 sešitů první uzavřené série. U nás vydaný souborný book obsahuje prvních sedm, a pokud půjde vše dobře, tak se zbytkem se v druhém svazku shledáme příští rok.
. . .
Top 10 je familiérní označení pro Desátý (policejní) okrsek v městě Neopolis ve světě, který je (snad) jakousi paralelou k naší Zemi. No, každopádně se jim tam, počínaje 40. léty, pořádně přemnožili různí "vědečtí hrdinové". Na rozdíl od amerických comicsových sešitů si jich místní obyvatelé zase až tak moc nepovažovali, a raději se všech zbavili tím, že je sestěhovali do jednoho (nacistickými superpadouchy) vyprojektovaného města. Do Neopolis. Masivní koncentrace těchto "supertentonců" ovšem nebyla zvládnutelná klasickými policejními prostředky - město se proto zapojilo do policejní sítě paralelních alternativních Zemí, řízené z té s číslem 54; v jejím rámci pak zároveň vznikla i nově zřízená speciální divize pro Neopolis, a všichni její policisté museli být pochopitelně také superhrdiny. Tato divize nesla označení Desátý okrsek - Top 10.
. Východisko to není nezajímavé a neoriginální, a u originality vždycky počítá, kdo vám ji předvede první. Pro české čtenáře to už provždy bude Top 10. Schopnosti a převleky místních obyvatel jsou mnohotvárné a dobře vymyšlené; za všechny: už ten profláknutý zenový, jinak totálně slepý, taxikář! (Mimochodem, nemám ho rád: "Když potkáš Buddhu na cestě…" "Já si tipnu: přejedeš ho. Uhodla?" "Týjo! Skoro přesně! Začínáte chápat, co je to zen!") A to jsem ještě nemluvil o ne-lidských bytostech: bozích, inteligentních zvířatech ve stylu ultramyší a atomkoček (a jednoho psího seržanta) plus sem tam nějakých těch mimozemšťanech. Přese všechno nejvýš boduji výslednou reálnost a skutečnost Mooreovy super-vize - i když si, pravda, budete muset chvilku zvykat, že strejcové z hospody vypadají jako homelessdědeček Supermana.
Čím se ale tato série zvláště odlišuje od svých bublinoidních bratří, je celkový styl vyprávění. Alan Moore se zjevně nechal inspirovat v některých kvalitních policejních seriálech (prameny zmiňují hlavně Hill Street Blues), a pokud si vzpomínáte, jakou přitažlivost takový dobře udělaný seriál má, tak jste doma. V příběhu se objevuje a zase mizí, je vyřešeno či jen dál pokračuje několik příběhových linií (kriminálních případů), s nimiž se zrovna osazenstvo Top 10 potýká; k tomu ještě nějaké ty osobní problémy, konflikty, sympatie, antipatie a trable jednotlivých policistů. Situace odpozorované ze života, včetně běžných lidských slabostí a předsudků (vztahy mezi stejným pohlavím atd.), velmi dobře plní úkol přiblížit čtenáře co nejvíc jednajícím postavám, ztotožnit ho s nimi, až se jejich problémy stanou jeho vlastními, a on bude definitivně vtažen do očekávání, jak to nakonec dopadne. (No - prostě seriál…)
. Skutečně převratným je ovšem samotný způsob podání celého příběhu. Nejen že se jednotlivé příběhové linie navzájem různě proplétají a kloubí, ale samo "vyprávění" je často realizováno principem kontinuální, bezestřihové kamery. Jede bez přerušení, chvíli sleduje jednu dějovou linku, najednou se v jejím zorném rohu objeví jiná postava, řešící svůj vlastní případ - kamera plynule přejede na ní a začne snímat její vlastní příběh; pak zase přeplyne jinam, a znovu a znovu, až se vrátí k původní lince a… tak se to stále opakuje. Pokud stavba příběhu tento přístup přímo neumožňuje, provazuje Moore děje a události alespoň pomocí slovních odkazů: "Kde je Duan?" "U svojí mámy." - a najednou už sledujeme Duana. Ve výsledku tak "utužuje" soudržnost celého příběhu, rytmizuje a proplétá zápletky a v čtenáři tím ještě zesiluje pocit vtažení do děje.
Bohužel (teď tu máme ta negativa), samotnému příběhu přesto něco chybí. Jeho tah v některých částech povoluje a čtenáře tak, i díky celkové ukecanosti (celá kniha se na comics čte opravdu dlouho), občas zanechá na mělčině ztráty soustředění a zájmu. Důvody je třeba hledat pravděpodobně ve zmiňované všednosti tohoto, i když supermanského, světa, o níž se Moore celou dobu (tak úspěšně) snaží. Jednotlivé zápletky jsou si příliš rovnocenné, žádná z nich z příběhu nějak zjevně nevystupuje, netáhne ho dál. . Navíc jsou až příliš reálné (nebo nereálné?), nenajdete tu žádné vyhrocené okamžiky skutečného vypětí a boje o život. Čtenáři je brzy jasné, že nebezpečí, která naše hrdiny čekají, nejspíš půjdou nějakým vhodným způsobem vždy uspokojivě a pokud možno bezbolestně urovnat (spousta krizových situací je tu najednou takřka vyřešena ve stylu deux ex machina). I samotné akce je tu celkem poskrovnu a není ztvárněna nijak očirvoucně.
Celá série tak možná dojíždí na paradox (současného?) přístupu k příběhům a vyprávění. Valná většina čtenářů je už jednoduše navyklá na to, že v příbězích, které jsou mu ve filmech, comicsech a knihách předkládány, nutně musí vidět něco, co mu v reálu nejspíš nikdy nebude dopřáno (i když často k jeho štěstí). Čeká vypjaté situace, výbuchy, bezvýchodná rozuzlení či naopak zázračná řešení. Ovšem tohle mu Top 10 nikdy dát nemůže; Top 10 je zaměřen na jiného čtenáře - na čtenáře, který chce pozorovat svět jaký je, svět s jeho všedností i komplikovaností, běžnými vztahy a běžnými příběhy. Čtenáře, kterému nevadí číst si o tom, co se zrovna děje okolo něj, ale naopak se rád podívá, jak to chodí v životě "obyčejných" policistů.
Osobně mi vadilo, že vše v Top 10 je nezemská pohoda - zmínky o "kruté realitě" byste spočítali na prstech jedné ruky i po pořádné nehodě s motorovkou. Na druhou stranu asi přeci jen žádný policejní (ani superhrdinský) sbor nemůže mít nějaké velké ztráty během pouhých tří běžných pracovních dnů, v nichž se příběh odehrává… Přesto si musím rýpnout; stejně tam mají ale selanku, to vám řeknu.
. Příběhu popravdě řečeno moc nepomáhá ani kresba (Gene Ha), která patří klasickému americkému mainstreamu. Je v zásadě realistická, konvenční a popisná. Nesnaží se vás nějak ohromit výtvarným zpracováním ani nadsázkou v podání postav (tj. hrdinové nevypadají jako z módního časáku kombinovaného s pornem), jak se v poslední době, zejména díky nakladatelství Image, stává standardem. Je jednoduše taková, jak se u příběhů hodně kvalitních scénáristů často stává (viz. Gaiman, Ennis): je doplňkem. Jejím jediným účelem je podat příběh v čtenářsky snesitelné kvalitě, odvyprávět ho. Gene Ha jakožto kreslíř tyto nároky spolehlivě splňuje (není tak špatný, ale dost ho sráží inker Zander Cannon a jeho nudně tradiční počítačový koloring); kresba je jasně čitelná a příběh sune vpřed bez formálních zádrhelů. Jen občas jsou postavy ošklivější, než by musely, a akční scény postrádají napětí; naštěstí na nich tenhle příběh opravdu nestojí.
Technické zpracování se "drží" na úrovni nastavené Ligou výjimečných: je perfektní. Originální americký formát v pevných deskách se v našich krajích objevuje teprve podruhé; k tomu kvalitní křídový papír i tisk, galerie hlavních postav, skvělý překlad Richarda Podaného (dohlížel Viktor Janiš; oproti "Lize" byly tedy role otočeny), zlepšení v oblasti korektur a ohlídání letteringu (nejen, že je tentokrát bez zbytečných chyb, ale navíc se mi nepodařilo najít jediný překlep či hrubku!). A někdo si opravdu pohrál s SFX, tudíž všechny nápisy, popisky, reklamní tabule apod. mimo bubliny (a že jich nebylo málo) jsou přeloženy a velmi profesionálně zakomponovány do obrazu; některé z nich jsou občas poněkud rozostřené a tak hůř čitelné, ale každopádně se jedná o jeden z nejlépe vydaných comicsů u nás. Už se těším, až budu mít všechny Moory v tomhle provedení vedle sebe v knihovničce!
. Samotný Top 10 je určen poměrně jasně ohraničenému čtenářstvu. Kromě příznivců kvalitního dospělého comicsu (či samotného Moora) ještě pro ty, kterým se už omrzely akční story, vypjaté emoce, špatné konce či analýza zla v člověku, a rádi by si teď oddáchli u něčeho "obyčejného", normálního a lidského. U kompaktního, provázaného a propracovaného světa, v němž "lidé" prožívají své obyčejné každodenní problémy a starosti, i když jsou to zrovna superhrdinové a jejich zaměstnáním je udržovat pořádek. Ostatně, je to jenom normální facha, jakou zná každý z nás; život tak blízký tomu našemu. Život, o němž si můžete číst.
Budete?
