. Na výjevu z knihy mrtvých pro zemřelou Makere diktuje Anubis, vážící její srdce na vahách spravedlnosti, výsledky Thovtovi, bohovi písma, který je zapisuje.
Texty Knihy mrtvých byly kodifikovány podle představ Usírovy doktríny v době Nové říše (1850-1085 před n. l.), a protože v této době už téměř každý Egypťan chtěl mít ve své hrobce svou vlastní Knihu mrtvých, vyráběly se opisováním ve velkém (jméno zemřelého se připsalo na příslušná místa dodatečně) a jako při každé masové produkci docházelo pak k pronikavému snížení kvality textů a obrázků (což zřejmě kupující stejně neprohlížel, pokud vůbec uměl číst). Připomíná to část současné produkce comicsových sešitů velmi ubohé úrovně, která leckdy čtenáře také přímo opomíjí.
Vysokou výtvarnou hodnotu má vše, co se zachovalo z malířství koptského a již jen z těchto zbytků je zřejmé, že zvláštní význam hornoegyptští mniši přisuzovali seriálům se superanděly, obránci věřících, v neustálém zápase, který je nutno svádět s ďábly, znázorňovanými v podobách kentaurů, nymf, satyrů i žen. Těmto pekelným bytostem a různým přeludům se věnovali se zjevným zanícením. Svými dějovými strukturami často s překvapivou podobností anticipovali osnovy comicsových nekonečných soubojů nesmiřitelných protivníků nebo celých nepřátelských skupin, charakterizovaných pouze jejich černobílým vztahem, kde o konkrétní postavy vůbec nejde a důležité je jen dobrodružství, eventuálně i (právě jako v koptském umění) určitá nosná myšlenka.
I slavný Hieronymus Bosch začínal jako iluminátor. I když vytvořil pouze jediný obraz, který je možno nazvat malovaným vyprávěním, Příběh pašijí s pelikánem (na němž se děj odvíjí v kruhu, bez grafického oddělování, v jednom prostředí jako ve vídeňské Genezi), obohatil svým dílem podstatně vývoj umění, a obrázkového seriálu zvlášť, o prvky do té doby velice řídké - humor, satiru, ironii, grotesknost, pitoresknost - spojené v jeho případě ještě s podivuhodnou fantazií a invencí. Jeho tak originální, jakémukoli vlivu se vymykající styl měl však základ ve velice vážném pesimismu, plynoucím ze stavu tehdejší společnosti. Jeho přístup velice úzce souvisí s podobnými tendencemi k sociální diagnóze v comics moderní doby.
. Humor George Herrimana se uchovává výhradně v prostoru kresleného seriálu - figurky z jeho obrázků by nikdy nevynikly v animovaných filmech jako třeba zvířátka Walta Disneye, která mohla žít v obou světech současně. Žánrem comics Krazy Kat získává zvláštní, klidnou a otevřenou symboliku, která by se v plynulém pohybu zřejmě vytratila.
Herriman programově zavrhl tradiční způsoby zobrazování, udržující se ještě z minulých století, a při své stylizaci se inspiroval soudobými výtvarnými směry - kubismem, expresionismem a surrealismem (kritik Seldes prý později nazval seriál Krazy Kat dokonce vrcholným projevem amerického surrealismu). Jisté je, že sledování příběhů si vyžaduje soustředěnou pozornost, rychlý postřeh a smysl pro neobvyklou, jemnou poezii. Znalci navíc označili rytmus Herrimanova vyprávění za jazzový a hlavní hrdinka, kočka Krazy, bývá svojí melancholií a "vnitřní noblesou" přirovnávána k filmovým postavám Charlie Chaplina.
Lidé si odedávna vytvářeli hrdiny, zveličovali jejich skutky a úspěchy, přeháněli při jejich popisu a přisuzovali jim nadpřirozené schopnosti; množství vlastností a činů populárních heroických postav se další a další reprodukcí, už od dob ústního podání, stále více rozšiřovalo. První hrdinové měli svůj předobraz ve skutečných postavách, historických nebo žijících, které nějakým způsobe vynikaly nad společenský průměr; postupem doby však přibývalo těch, kteří vznikli pouze v pohádkové fantazii jako výraz snahy svých autorů po stvoření postavy s ještě komplexnějšími, eventuálně specializovanými schopnostmi. … Takoví hrdinové už mohli být s klidným svědomím obdaření parametry, jichž ti reci, mající základ ve skutečných osobách, nikdy nemohli dosáhnout. A jestliže veřejnost u reálných postav neskutečné vlastnosti málokdy toleruje, u jejich fiktivních kolegů je naopak přímo vyžaduje - a hned ty nejnemožnější, jako by lidé chtěli konečně nějak popřít svou zkušenost, že na všem absurdním mívá daleko větší podíl skutečnost než klam.
. Odhlédne-li se od masového způsobu šíření, jsou tyto (superhrdinské - pozn. red.) comics jednou velkou oslavou individua. Z vysokých hald sešitů a alb společně zní monumentální, unikátní óda na jednotlivce, obracejícího se k vlastním hodnotám, oproštěného od autorit, oceňujícího instinkt; nadčlověka, jemuž byla dána možnost kdykoliv uniknout z vězení ordinérní existence, a který může konečně prohlásit: "Já jsem osud!" ve světě, jež se místo náboženských a jiných omezení a určování jiného, ideálního prostředí, rozšiřuje o oblast bezprostřední a přítomné nadskutečnosti.
Publikum si libuje v určitých druzích labyrintu, směsi, chaosu, aby se pak mohlo s větší úlevou obracet k "nízkým", prostým způsobům sdělování. Dnešní člověk se tudíž, osvícen (nebo oslepen) postmodernistickými bláboly, ocitá na křižovatce hodnot, ideí, vkusů, směrů, významů a zdrojů v každém případě s comicsovými sešity v podpaží, a ty dnes ve své variabilitě vycházejí vstříc jak masám, tak elitě.
. Barbarella se na svých komiksových výpravaách vzdala tradiční "komiksové" morálky a bez váhání se odevzdala svým pocitům. Francouzští censoři se pokusili její comics zakázat; na to podepsalo devadesát spisovatelů, režisérů, kritiků a výtvarníků protestní manifest a vynořily se desítky dalších Barbarell.
Určitým mezníkem v dějinách tohoto druhu kreslených seriálů se stal rok 1962 (i když poválečné americké erotické comics - předmět šíleného sběratelského zájmu - dodnes šokují svou otevřeností), kdy vyšla první vesmírná dobrodružství Barbarelly Jeana-Clauda Foresta, "duchaplné, ba provokativní a vyzývavé odpovědi na frigiditu tradičních hrdinů comics", které rozpoutala diskusi, v níž bylo konstatováno, že "výsledkem dosavadní morálky jsou comics, příběhy jejichž postav jsou historií dlouhé a bolestné frustrace, odříkání, chladu, věčně panenských snoubenců a notorické imunity". S nepatrnou nadsázkou to skutečně platí o Tarzanovi, Supermanovi, Phantomovi a i Batmanovi a dalších věčných panicích, byť ideálech mužné síly.
