Dogooglil se poznání, že chybějícím písmenem je C a že Count Allamistakeo je postava ze zmíněné povídky. Pak již bylo hračkou najít ve Schwartzově překladu českou verzi, jež zní „hrabě Raddaskufru“, takže si na českém vydání mohlo 99 % čtenářů nepovšimnout vlevo na přebalu drobného nápisu BĚ RADDASKUFRU. Opravdu dobrý výsledek hodinové pátrací akce. A ještě lepší předznamenání, co překlad Ligy výjimečných přinese: tisíce narážek a vtípků, se kterými bude o to víc dřiny, o co menší je pravděpodobnost, že si jich čtenářstvo až na hrstku fajnšmekrů povšimne. Nicméně „hrsta fajnšmekrů“, toť jen jiný výraz pro fandom, a tak se nám naskýtá skvělá šance tuto práci (především práci Viktorovu a práci Jesse Nevinse, který má na síti vynikající stránky s výklady různých špílců v různých Moorových komiksech) zúročit; koneckonců dobrodružná literatura druhé poloviny devatenáctého století jest stále agar agarem, z něhož vyrůstá naše zaujetí pro onen žánrový škvár, jenž se nám stal osudem.
Nebudu samozřejmě vykládat, kdo je kapitán Nemo, dr. Jekyll a pan Hyde či Neviditelný. Nicméně Liga výjimečných nabízí výjimečnou možnost naše vědomosti o fantastické a dobrodružné literatuře (a nejen o ní) rozšířit a doplnit.
Hned na první straně (první stranou rozumím stranu, kde Bond v Doveru čeká na slečnu Harkerovou; komiks není bohužel stránkován, nuže kdo se chce orientovat, musí si vzít tužtičku a svůj vzácný výtisk si mírně opaginovat sám) prozrazuje kreslíř O‘Neill svou inspiraci slavnými výtvarníky: obraz Harlekýna na cigártašce tlustého pana Bonda je vzat z ilustrace Aubreyho Beardsleyho „Šarlatové pastorále“. Tento výtečný a dodnes vysoce ceněný secesní kreslíř (1872 - 1898) vytvářel neodolatelně erotické či zdobné černobílé ilustrace (například k tragedii Oscara Wilda Salome).
Druhá strana naznačuje, že jsme v alternativní viktoriánské Anglii, protože obří stavbou zde zobrazenou je nedostavěný most přes kanál La Manche. Je tedy jasné, že Ligu lze směle řadit do škatulky „steampunk“.
. Žena s přilbou je alegorická figura Britannia, zosobňující britskou říši.
Na třetí straně se dostáváme k jedné z klíčových postav: ačkoli si toho mnozí možná ani nepovšimli, „Wilhelmina Murrayová“ je vlastně Mina Harkerová z románu Brama Stokera Dracula. „Murrayová“ bylo její dívčí jméno, Mina je zkráceně Wilhelmina. „Zmrhána cizincem“... tato narážka i mnohé další hovoří o tom, že v realitě Ligy výjimečných se slečna Mina po příhodách s Draculou rozvedla s manželem, čímž se dostala na okraj viktoriánské společnosti, což je taky důvod toho, proč do panoptika zrůd k ostatním patří, viz mnohé scény, kde poroučí mužům, hulí cigarety a vůbec podniká řadu věcí, jež se pro viktoriánskou dámu třeskutě nesluší. Průhlednější narážkou je jen její šála, kterou si tak zarputile brání, aby nebyly vidět stopy po upířích zubech.
Mycroft Holmes, zmíněný na straně čtyři, je v dílech A. Conana Doyla starší, tlustší a inteligentnější bratr Sherlocka Holmese. V Doyleových dílech se na řadě míst uvádí, že Mycroft odvádí cenné služby Jejímu Veličenstvu. Ba naznačuje se, že Mycroft Holmes, ač formálně nevysoký úředník, jest hybatelem mnohého a že možná pracuje ve významné pozici pro britskou rozvědnou službu. Bond však svého nadřízeného označuje jen písmenem M. Tvrdí se, že prvním šéfem rozvědky, už za dob alžbětinských, byl známý dramatik Christopher Marlow, přítel Shakespearův, a že právě kvůli němu se vžil zvyk označovat tuto šedou eminenci britského života písmenem M.
.
Na páté straně se setkáváme s další klíčovou postavou, Allanem Quatermainem, hrdinou mnoha románů Henryho Ridera Haggarda, z nichž nejslavnější jsou Doly krále Šalamouna. Quatermain je pravzor bílého dobrodruha v Africe. Haggardovy knihy u nás velice hojně vycházely mezi válkami, po válce však upadly v zapomnění; nicméně alespoň fandomoví sběratelé je dobře znají a milují. Kdo chce pochopit Ligu výjimečných, měl by si pár Haggardů přečíst. Allan Quatermain měl obrovský vliv na dobrodružnou literaturu a například Tarzanova dobrodružství v městě Oparu opsal Edgar Rice Burroughs přímo z něj. Rovněž Howard by si na řadu scén z Conana měl platit u Haggarda frančízu. Ostatně Haggardův vliv je silně cítit ještě i v příhodách Indiana Jonese.
. Na straně sedm nacházíme další doklad vražedné důkladnosti autorů. Zbraň, kterou použije Quatermain, není jen tak nějaká vymyšlená a nakreslená bouchačka. Je to revolver LeMat's, velice nezvyklá zbraň z dob války Severu proti Jihu. Měl devět komor pro náboje ráže .36. Unikátní je druhá, brokovnicová hlaveň na spodku. Střelec mohl v krajní nouzi zatáhnout za páku na boku zbraně, úderník dopadl jinam než obvykle a na protivníka letěla dávka sekaného olova.
Na straně deset si můžeme povšimnout, že Nautilus kapitána Nema se výrazně liší od popisu tohoto stroje v románech, například chybí kloun, jímž potápěl lodě, zato přibyla chapadla (patrně od živočicha loděnky, latinsky Nautilus). Více už se autoři drží popisu původu kapitána Nema a Tajuplného ostrova, kde se uvádí, že je Ind. (Původně z něj chtěl Verne udělat Poláka, ale nakladatel mu to rozmluvil.)
Quatermainovo blouznění o diamantových dolech je narážkou na román Doly krále Šalamouna. Umslopogaas byl Quatermainův odvážný zuluský přítel a více se o něm můžete dozvědět v románu Allan Quatermain, z jehož prvorepublikového českého vydání jsme ostatně poctivě vzali i citát „Umírám, ale byla to půtka královská“ v závěrečné povídce „Allan a roztržený závoj“.
Na kormidelním kole Nautila je stylizovaný Šiva, indický bůh tance a zkázy.
Futuristická Paříž na straně 16 jako by vypadla z Verneova díla Paříž ve dvacátém století, anebo z knihy Dvacáté století od Alberta Robidy, nicméně další význačná postava, se kterou se tu setkáváme, pochází z pera Poeova. Auguste Dupin je geniální francouzský detektiv, který vystupuje ve Vraždách v ulici Morgue, v Záhadě Marie Rogetové a v Odcizeném dopise. Předlohou pro něj byl Francois Eugene Vidocq, někdejší zločinec, pak policejní donašeč a nakonec ředitel Sureté. . Odpovídá i stáří; v době konání Ligy by Dupinovi opravdu mohlo být kolem osmdesáti let. O Dupinovi je zmínka i v Doylovi, ve Studii v šarlatu, ovšem Holmes se tu o něm vyjadřuje poněkud neuctivě.
Ďábel z Whitchapelu zmíněný na straně 18 je jen jiné jméno Jacka Rozparovače. Do vyšších literárních pater se zatouláme hned vedle, protože Anna Coupeauová je postava z děl Emila Zoly Zabiják a Nana.
Obludnou zálibu autorů v detailech dokazuje strana 23, kde mohli z okna vyhodit cokoli, ale vyhodili originální dobovou starožitnost, držák na deštníky vyrobený ze sloní nohy.
Povšimněte si nápisu na rozvodné skříni: „Edison/Teslaton“. Je to zřejmě ukázka, odkud se bere pokročilost alternativního viktoriánského světa Ligy: Tesla se střídavým proudem proti Edisonovi neuspěl (oba pánové se upřímně nenáviděli a intrikovali proti sobě), zde se asi spojili a elektrotechnika pokročila více.
2. sešit
. Dupin pálí ze stařičkého revolveru, známého pod přezdívkou „pepřenka“, který pochází někdy z roku 1800 a psal o něm už Mark Twain. „Pepřenka je velice roztomilý instrument. Když jeden zajde tak daleko, že stiskne spoušť, dá se čekat ledaco. Může vypálit jedna komora, nebo obě, nebo také všechny. Jisté je jediné: bezpečné místo je pouze přímo za touto zbraní.“ Tento typ upadl v zapomnění s vynálezy Samuela Colta a naprosto zmizel už v době války Severu proti Jihu. Pro postavu z Poea je nicméně zcela vhodný. Další příklad toho, jak důkladný je Moore rešeršér.
Strana 30 nabízí další literární postavu u nás zcela neznámou. Inspektor Donovan je jeden z nejvýznamnějších literárních předchůdců Sherlocka Holemese. Řadu knih s jeho příběhy napsal Joyce Emmerson Preston Muddock právě pod pseudonymem „Dick Donovan“ a v ichformě. Donovanova dobrodružství vyšla celkem v 15 knihách mezi lety 1888 a 1899.
„Velký detektiv zemřel před sedmi lety“ (str. 30). Tím je přirozeně myšlen sám Sherlock Holmes. Ten „zemřel“ rukou profesora Moriartyho v povídce z roku 1891, tedy opravdu sedm let před dobou, kdy se odehrává Liga. To je ovšem další místo, kde se literární realita a realita paralelního světa Ligy rozbíhají, protože Doyle Holmese oživil v roce 1894.
Kdo je Robur Dobyvatel, o tom se snad nemusím šířit, o kousek dál se ale mluví o „premiéru Plantagenetu Palliserovi“. Ten pochází z románů u nás nepříliš známého, ale významného autora Anthonyho Trollopa (čtyři husté strany ve slovníku anglicky píšících spisovatelů). Ten v několika rozsáhlých dílech nechal svého hrdinu, dědice významné šlechtické rodiny, projít celým viktoriánským systémem moci až na post premiéra, a tak poskytl obsáhlý obraz doby. Je to další doklad toho, jak důkladně a vážně bere Moore svou metodu prolínání literární reality do „reálné reality“.
.
Astronom Lavelle pochází z románu H. G. Wellse Válka světů. Je to předzvěst druhého dílu Ligy: Marťané už jsou na cestě.
„Slečna Cootová“ je hlavní hrdinkou svěžího dílka Žlutý pokoj, klenotu to viktoriánské erotiky. Sloveso „to coot“ má řadu významů, mezi mnoha jinými i „souložiti“. I celý roztomile nemravný děj odehrávající se následně v akademii slečny Cootové je jako vystřižený z jejích příběhů na stránkách dobového pornografického periodika Perla (The Pearl). Motto této akademie, vyvedené nad vchodem, zní Schadenfreude. Toto zvučné německé slovo znamená „radost nad neštěstím druhého“ a je vhodným svědectvím o tom, že erotické příběhy slečny Cootové měly silný sadomasochistický šmak.
Temná narážka dole na straně 31, kde Minu rozruší pohled na vývěsní štít hospody Prospect of Whitby, se objasní jen díky znalosti Draculy. Whitby je dějištěm valné části tohoto románu a místem, kde hrabě dorazí na lodi Demeter do Anglie.
„Olive Chancellorová“, která dostává přes zadek lískovkou na straně 34, je americká feministka s pevnou vůlí (a podle některých kritiků lesbička) z románu Henryho Jamese Bostoňané (1886). I další jména schovanek penzionátu jsou zlomyslně vzata ze starších dívčích postav anglické a americké klasiky. Jde hlavně o Polly Whittierovou, lépe známou jako „Pollyanna“: ta je hrdinkou stejnojmenného románu od Eleanor H. Porterové z roku 1913.
Pravé žně narážek najdeme na scénách v britském muzeu od strany 41.
„Kult Ayeshy,“ nápis na podstavci sarkofágu, upomíná na nejslavnější postavu nesmrtelné krásky z románů H. Rider Haggarda, která vládla v africkém městě Kor.
„Lebka dospělého Jahua“ ve skleněné vitríně pochází, jak jinak, ze Swiftova románu Gulliverovy cesty. Dá se tedy předpokládat, že ve vedlejších vitrínách jsou jednak upomínky na maličké obyvatele Liliputu, jednak též lebka obra z Brobdigngnagianu.
.
Na protější straně zase muzeum vystavuje upomínky na Vernovu Cestu do středu Země: značku Arneho Saknussemma a ichtyosaura uloveného v Lidenbrockově moři.
Na straně 43 na nás čeká profesor Selwyn Cavor z Wellsova románu První lidé na měsíci (1901). Vynálezce cavoritu, kovu, jenž ruší gravitaci, je v románu popsán přesně takhle, i s tou idiotskou cyklistickou čapkou, knírkem a licousy; Moore se Wellsova popisu držel jako klíště.
„Luftkapitan Mors“, vzdušný pirát (44), je další u nás neznámá postava. Autora hrdiny šestákových německých dobrodružství Der Luftpirat und Sein Lenkbares Luftschiff neznáme, jen se předpokládá, že šlo o některého ze známých německých fantastických autorů oné doby, snad Oskara Hoffmana nebo Franka Astora. Mors se podobá Nemovi, ovšem vede válku se zločinci a padouchy a na svém létajícím stroji se kromě Země dostává i na Venuši, Mars a do zbytku sluneční soustavy.
Strana 44 přináší pozoruhodný doklad toho, že tato Liga není první podobnou účelovou skupinou hrdinů, kterou dala britská tajná služba dohromady. Ostatně Moore přiznal v rozhovorech, že má v plánu vytvořit další Ligy, a to z dřívějších dob. Rytina na stěně muzea pravděpodobně jednu takovou údernou jednotku zachycuje. Proberme si zleva doprava, kdo tu je: 1. Lemuel Gulliver, hrdina Gulliverových cest. 2. Pán a paní Blakeneyovi, tedy sir Percy Blakeney and Marguerite Blakeneyová, hrdina a hrdinka Červeného bedrníku od baronky Emmusky Orczyové (1905) a jeho deseti pokračování. 3. Reverend dr. Syn, hrdina románu Doktor Syn od Russella Thorndika (1915) a jeho šesti pokračování. Syn, vikář z Dymchurche, vedl druhý život jako slavný pirát a pašerák kapitán Clegg alias Strašák. 4. Slečna Hillová. Známá to hrdinka pornografického románu Johna Clelanda Fanny Hillová (1749). 5. Natty Bumppo, též Kožená punčocha, z mnoha románů Jamese Fennimora Coopera, z nichž nejslavnější je Poslední Mohykán (1826). Nezbývá než se těšit/děsit, co Moore možná jednou s podobnou sestavou provede.
.
Orientální zločinec, o němž se tajemně a v narážkách mluví o něco níž, není nikdo jiný než doktor Fu Manchu. Geniálního čínského zločince s jeho světovládnými choutkami stvořil spisovatel Sax Rohmer a jde o jeden z prvních vzorů stereotypu „žlutého nebezpečí“.
3. sešit
Na prknech stolu (47) jsou dva nápisy. „Hispaniola 1760“ a „Ostrov kostlivců“. Jsou to odkazy na Ostrov pokladů od R. L. Stevensona.
„Erupce na Marsu“: další narážka na Válku světů. I tady se „známý astronom“ domnívá, že jsou sopečného původu, ale pak přiletí Marťané.
Od str. 50 dále nacházíme spoustu nápisů v čínštině. Ujišťuji publikum, že všechny jsou zcela správné (včetně básničky psané kyselinou na tělo provinilce), psané mandarínskou čínštinou, a že kdyby toužili po překladu, lze jej najít na webových stránkách Jesse Nevinse s anotacemi k Lize. Jedinou chybou je, že Moore použil zjednodušený pravopis, který existuje až od roku 1954.
I majitel čajovny, pan Čchiung Li, je reálná literární postava, ba v dílech svého duchovního otce, Thomase Burkeho, žil ve čtvrti Limehouse jako v Lize.
. Pro další atrakci se přesuneme až na str. 64, kde je nad Quatermainem na zdi útulku seznam bydlících, který je plný jmen autorů fantastické literatury. Podle uříznutých počátků příjmení se do chudobince uchýlili: Haggard, E. A. Poe, R. L. Stevenson, Bram Stoker, Jules Verne a Wells.
Sešit 4.
Z literatury pocházejí i dva členové posádky Nautila, kteří na str. 70 debatují s Nemem. „Říkejte mi Izmael“ je jedna z nejslavnějších prvních vět románu, začíná tak Bílá velryba od Hermana Melvilla (1851). Izmael byl v době, kdy se tento slavný román odehrává, mladým plavčíkem, a tak si do doby konání Ligy, přežil-li, klidně mohl opatřit i to bříško a vrásky. Jeho kolegou je „Jack Široký šíp“, hrdina šestákových sešitů z roku 1866 od E. Harcourta Burrage, známého jako „klukovský Dickens“. Dobrodružství Jacka, který se protlouká jako psanec v Autrálii, končí jeho návratem do Británie, svatbou s aristokratkou a pokojným životem na zámku Rockholme.
74: černé hábity se žlutou skvrnou se podobají skutečným oděvům, jaké nosí příslušníci čínských mafií, triád.
Str. 92 a dále nabízí další rozmarnou legrácku v podobě pojetí budovy britské tajné služby. Jde o karikaturu sídla MI 6 ve Vauxhallu. Navíc o karikaturu skrz naskrz prolezlou zednářskou symbolikou – kružítka a kladívka jsou i na kování dveří.
. .
Následující strana odhaluje totožnost „M“: je to profesor James Moriarty, Napoleon zločinu. Úhlavní nepřítel Sherlocka Holmese měl zemřít s ním u Reichenbašských vodopádů, ale když to přežil Holmes, proč ne i Moriarty?
Sešit 5.
Reichenbašské vodopády existují, najdeme je v Bernském kantonu ve Švýcarsku. Ke střetnutí Holmese s Moriartym tu mělo dojít 4. května 1891. Scéna je v komiksu přehrána velice věrně podle Doylovy předlohy, přirozeně až na konec. Co se týče Moriartyho nadávek na Holmesovu adresu na str. 99, „narkomane“ sedí; Sherlockova závislost je známa. Nicméně „buzerante“, zřejmě narážka na jeho nechuť k ženám a trvalé přátelství s Watsonem, je holá spekulace. V Doylovi pro to nenajdeme žádné doklady, i když pozdější autoři se touto domněnkou zabývali hojně.
. Další důkaz Moorova „puntičkářství“ se nachází na straně 101. Na Moriartyho psacím stole leží odvráceny od čtenáře drobné papírky se třemi čitelnými jmény. Prvním je Blake: zřejmě jde o detektiva Sextona Blakea, o kterém psal Harry Blyth od roku 1893. O téhle kopii Sherlocka Holmese se příběhy vydávají od tohoto roku víceméně dodnes; jde snad o nejpoužívanější postavu všech dob, i když u nás ho nikdo nezná. Druhé jméno zní Klimo. To je zase geniální detektiv z románu Guye Boothbyho Diamanty vévodkyně z Wiltshiru (1897). Třetí jméno zní Nikola. I dr. Nikolu vytvořil Guy Boothby. Použil jej v pěti románech a šlo o geniálního zločince ve stylu Moriartyho, který chce ovládnout svět. A teď mrkejte, jak závratnou dedukci lze z těchto faktů učinit: Moriartymu došlo, že Holmes souboj u vodopádů přežil, a seznam těch jmen si pořizuje proto, aby zjistil, jestli Bake nebo Klimo nejsou vlastně Holmesovy pseudonymy! Alan Moore in excelsis!
Na str. 115, kde se Nemo hrabe v krámech, hledaje balon Viktoria (který pochází z nám známé verneovky Pět neděl v baloně), se povaluje i „Nový Lincolnský Hlasatel“, což jsou noviny, které vydávali osadníci v románu Julese Vernea Tajuplný ostrov. Dokonce i šifra vedle je přesně opsaná z Verneovky: Jangada vyšla česky jak pod tímto názvem, tak jako Tajemství pralesa. Šifra je zcela funkční a je možno si ji rozluštit.
Dav na následující straně tvoří samé postavičky z viktoriánské literatury, především postavy spodiny z Dickense.
Sešit 6.
„Twinkle, twinkle, little star“, tedy „Blikej, blikej, hvězdičko má“, je velice stará dětská říkanka, „nursery rhyme“, jejíž parodované verze se nacházejí i v Alence v říši divů od Lewise Carrolla.
.
Uniformy vojáků na Moriartyho létajícím stroji jsou opět, jako v budově tajné služby, plné zednářských symbolů: kompasů, kružítek, olovnic a vševidoucích očí na hrotu pyramidy (tento symbol najdeme mimochodem i na aversu jednodolarovky).
Na str. 120 nacházíme další, teď už konkrétněji určitelné postavičky vyvrhelů z Dickensových románů. Starý zloděj se smečkou mladistvých učedníků je pan Dodger z románu Oliver Twist. Dva uvedení chlapci, Mitchell a Watts, však zase pocházejí z britského nekonečného seriálu Eastenders, což se hodí, neboť scéna bombardování se opravdu v East Endu odehrává.
. Okázalá podívaná na bizarní tvary čínských letounů, jež se podobají spíš draků, se možná odkazuje na román H.G. Wellse Válka ve vzduchu. Pro zajímavost uvádím citaci z meziválečného českého vydání u J. R. Vilímka:
Asijské létající stroje byly „vynálezem japonského umělce a lišily se typem úplně od krabicového draka, jak vypadal německý Drachenflieger. Měly hybná postranní křídla, podivně zakřivená, více podobná křídlům motýlím (...) měly též dlouhý ocas jako kolibřík. Na předním rohu křídla byly háčky asi jako drápy netopýra (...) Jezdec seděl mezi křídly nad příčným výbušným motorem (...) obkročmo v sedle a měl veliký dvojostrý meč kromě pušky s třaskavými koulemi.“
Vzdušný útok na Londýn byl britskou obsesí po celou ranou fázi průmyslové revoluce a často se o něm diskutovalo. Otázka slečny Miny na str. 124 „Může tohle Londýn přežít?“ odráží nejen to, ale i pozdější reálnou situaci ve druhé světové válce.
Na str. 139, opět v Britském muzeu, najdeme vpravo vystavenu gondolu, v níž se dostal na Měsíc Cyrano de Bergerac ve svém slavném satirickém románu (1657).
Prapodivný kovový muž pod tím je „Huge Hunter“, parou poháněný robot, který se objevil v románu Edwarda S. Ellise „The Huge Hunter, or the Steam Man of the Prairies“.
Zcela dole vlevo se pak nachází okřídlená bytůstka ve skleněné láhvi. Jde o jednu z „vil z Cottingley“. A. Conan Doyle ke stáru propadl různým výstředním duchařským naukám včetně fotografování duchů. Roku 1917 si z něj vystřelily dvě dívky z Yorkshiru, z města Cottingley, a nakukaly mu, že vyfotografovaly pět vil a skřítků. Doyle na falzifikáty naletěl a udělal si otřesnou ostudu, ovšem až tak veselé to nebylo, protože k šílenství spiritismu a k ochotě věřit čemukoli jej dohnaly psychické poruchy nad tím, že v první světové válce padl jeho syn.
. Dostáváme se ke konci, kde přilétají jako upoutávka na pokračování Marťané, takže věru je nač se těšit, nicméně my si ještě ukážeme, že pán, který sedí na pařezu, je John Bull, symbol Anglie.
Už nám zbývá jen rozklíčovat spleť narážek v povídce „Allan a roztržený závoj“. Ta totiž poskytuje nejen pohled na minulé události, jež předcházely tomu, že se z Quatermaina stala troska závislá na opiu, ale i výhled do budoucích dobrodružství Ligy, jež budou pro změnu více americká a lovecraftovská.
V povídce je řada postav z Haggarda, například lady Ragnallová pochází z románu Dítě ze slonoviny (1916). Listy drogy taduki se vyskytují nejméně ve dvou románech s Alanem Q.
Dále se Allan Quatermain setkává s Randolphem Carterem, Johnem Carterem a s mužem, který cestuje časem. Randolph Carter pochází z povídky H. P. Lovecrafta „Výpověď Randolpha Cartera.“ Tatáž postava se vyskytuje i ve „Snovém putování k neznámém Kadathu“ z roku 1926 a ve „Stříbrném klíči“ (1926). John Carter je zase postava z marťanské série od Edgara Rice Burroughse. Příbuzenský vztah mezi těmito dvěma hrdiny je ovšem Moorovým výmyslem. A Cestovatel časem přirozeně pochází z Wellsova Stroje času (1895) a odsud pocházejí i Morlokové.
.
Naproti tomu název „Mi-Go“ používá zase H. P. Lovecraft; jde prý o bytosti obývající vrcholky Himálaje. Objevují se v díle V horách šílenství (1931) a v „Šepotu v temnotách“ (1930). Jsou to u Lovecrafta pochopové Prastarých bohů, což dodržel i Moore, když jeho Cestovatel časem praví, že jsou to služebníci „nepochopitelných mimozemských groteskností“, které ohrožují vesmír – pěkné shrnutí lovecraftovského mýtu. Mi-Go je ovšem též nepálské označení pro sněžné muže.
Co se týče všech halucinačních výhledů do budoucna, které v povídce najdeme, můžeme je zřejmě brát jako možnost nahlédnout do toho, co má Alan Moore v pácu pro další díly Ligy výjimečných. Na něž se nám nezbývá než těšiti.
