. Komentář: Auťáčkovi rodiče zahynuli při nehodě v domácnosti.
Auťáček: Super. Stejně jsme toho neměli moc společnýho.
Ti, kdo četli Pixyho, ho dost možná považují za to nejlepší, co nakladatelství Mot dosud vydalo a pokud jeho produkci znáte, tak víte, že to už něco znamená. I díky tomu jde dnes o takřka úplně vyprodanou záležitost (v Motu už nemají ani kousek) a chystá se dotisk. Logickým očekáváním tak bylo vydání dalšího anderssonovského comicsu. Otázkou ovšem zněla: nepřeváží tentokrát "komerční kalkul" nad úsudkem o kvalitě vybraného produktu? Jinak: bude Kontejner s Pixym srovnatelný?
Pokud ale znáte Mot dobře (pro jeho pochopení zvláště doporučuji některé rozhovory uveřejněné na jeho stránkách), znáte i odpověď. Kontejner je sice v jistých ohledech jiný než Pixy, ale spolehlivě si zachovává Anderssonův charakteristický rukopis i zdravé "pixyovské" jádro. Teď k těm odlišnostem.
Hlavní změna spočívá v tomto faktu: Pixy je jeden uzavřený příběh, zatímco Kontejner obsahuje comicsů dokonce 20, od krátkých jednostránkových pointovek až po cca 15 stránkové povídky. To má svoje výhody i nevýhody a hlavně… odlišnosti.
. Ztráta jednoho uzavřeného příběhu sice nevedla k zprimitivnění vyprávěných story (Max ostatně ve svých příbězích klade důraz spíš na detail a nápaditost místo příběhových kliček), ale nepřítomnost pouze jednoho zacykleného a do sebe zaklesnutého světa se odrazila v poněkud nižší koncentraci vychytaných bizarních nápadů na čtvereční palec. Krátký samostatný příběh si přeci jen žádá více prostoru pro samotné vyprávění děje než při velkém stránkovém rozsahu, u něhož už jen do známých reálií autor dosazuje jeden nápad za druhým.
Navíc se poněkud celkový emocionální účinek rozmělňuje nutností přeorientovat se vždy znovu na nový příběh a odlišné prostředí; chybí tu tak souvislý a nerušený vyprávěčský "drajv". Tím vším bylo nutno zaplatit za krátké příběhy. Je to daň, které se Max upsal, aby mohl naplno uplatnit svou největší zbraň: na co nejmenším prostoru vyjádřit své pocity ze současného světa.
Max je citlivý člověk. Taky je génius. V jeho povídkách se ještě více než v samotném Pixym před našima očima otevírá pohled do světa, který není na první pohled otevřeně hrůzný jen proto, že je tak absurdní. Jeho struktura i bytosti, jež ho zabydlují, jsou už tak zvrácené a depresivní, že váš mozek si v rámci zachování duševního zdraví vše upravuje do méně nebezpečných forem. I tak je ale čtení pro citlivější povahy dosti depresivním zážitkem. . Neforemné bytosti, složené z technických odpadů civilizace, kostí a tkání s různým stupněm deformací a zhoubného bujení, všudypřítomné neproniknutelné stíny, zdeformované prostředí a perspektiva, "poněkud" šílená stylizace, celková hrubost a rozpadající se karikatury věcí, které nás normálně obklopují - nic, nač byste se chtěli dívat bez růžových brýlí vašich psychických obraných mechanismů. Hnus jako umělecká výpověď. A pořádně silná, nutno oddat.
Ač sám nesouhlasím s názorem o nutnosti ospravedlnění drsných a "nehumánních" prostředků v uměleckých dílech, zde musím přiznat, že v Maxovi stejně není nic bezdůvodně, "hnus pro hnus". Ano, jeho příběhy jsou depresivní, ano, jsou nehezké, ano, jsou drsné, ale jak taky ne, když náš vlastní život je úplně stejný. "Zvýrazněním k jasné zřetelnosti", to je Maxovo heslo. Jen když něco dostatečně zdůrazníte, lidé si toho všimnou, i když jinak se s tou samou věcí potkávají dennodenně v metru. Ten samý přístup používá i sci-fi a Max jen arzenál některých jejích "běžnějších" rekvizit budoucích nepěkných civilizačních konců převzal, upravil podle svého, zahustil surrealistickým viděním a zmnohonásobil.
Čeho si to tedy Max všímá? Odlidštěného světa honby za naplněním svých okamžitých potřeb? Konzumu pro konzum? Zblbnutí v mlýnku masmédií a pohodlného života? Jistě, tohohle všeho. Max je totiž citlivý člověk a proto ho takovéhle věci děsí. Ostatně vás by měly taky, realita toho, na co poukazuje je totiž nepochybná.
. Tato deprese ze společnosti zde má dvě různé formy. První je těžce pochmurná. Některé příběhy proti "standartu" nastaveném v Pixym ještě podstatně přitvrzují, a pár se dá označit za nefalšované horrory (zvláště Dejmita a Santa Klaus dobrý, Santa Klaus zlý). Zde deprese dosahuje vrcholu a nezbývá už žádná naděje; "tohle nemůže dobře skončit" - nezpochybnitelný znak horroru.
Ovšem i většina ostatních příběhů nenahlíží na svět zrovna růžově a horrorové prvky jsou v nich všudypřítomné. Často jsou hlavními hrdiny "děti" a tím (respektive jejich vzájemnými vztahy s dospělými) je odcizení a ztráta životního smyslu ještě více zřetelná. Co taky říct na příběhy, v nichž vystupují zombokrálíčci, kde sperma smísené s beďary tvoří klonované potomky, kde hmyzoidní bezdomovci žijí ve zdech a kde děti robotují v hračkových dolech na jižním pólu?
Druhá strana mince je o něco optimističtější. Je jí humor. Pravda, že řádně černý, a spíše než v prvém plánu na nás pokukuje zpoza pochmurné "reality", ale je tu. Všude. Jen v málokterém příběhu alespoň trochu neodlehčuje depresivní atmosféru. Tudíž máme být optimisté? Je Max optimistou, který se drží té malé naděje, že všechno ještě není úplně v hajzlu?
Jde je o to, co bylo jako první. A jestli to byl humor poté překrytý beznadějí… Smutné, řekl by doktor Frankenstein. Ještě štěstí, že ty nejtemnější příběhy vnikly už před Pixym…
Přístup k tématu je zde tedy stejný jako u Pixyho, ovšem jeho podání je dosti odlišné. Mnohem temnější, spíše sázející na atmosféru než pixyovskou "akci". Je to trochu jiná stránka Maxovy duše. Nejvíc se tak snad k poetice Pixyho blíží úvodní povídka Smrt, kde si opět můžete užít postmortálního sexu, střelby z dvouhlavňových brokovnic a šílené roadmovie. Ale teď už od mé sexuální orientace zamiřme k závěrečným titulkům:
. Tohle není Pixy. Tohle je Pixy. Obě tato tvrzení jsou správná. Obě tato tvrzení jsou falešná. Kontejner je holt jiný. Jedna věc je ovšem jistá. Je to Max Andersson ve své ryzí podobě a pokud máte jeho poetiku rádi, nemůžete sáhnout špatně. Jestli vám to totiž ještě nedošlo, tohle je koncentrovaná kvalita; comics, jakých je málo. Otázkou zůstává, jestli na něj máte. On na vás určitě.
Obě alba jsou natolik odlišná, že nějaké kvalitativní vzájemné poměřování nepřichází příliš v úvahu. Každému sedne něco jiného. Co tedy říci závěrem? Místo pixyovského suverénního a soustavného tahu na komoru zde najdete extrémně vytemnělý obraz našeho světa; výsledný pocit, který ve vás album zanechá, rozhodně nebude fádní. Anderssonovská temnota je všude kolem vás. A takhle máte aspoň možnost uvědomit si ji dřív, než vás pohltí. Tedy, ne že by vám to bylo k něčemu dobré. To víte, bohové každému dají jen jednu šanci. Over.
PS: Technické zpracování, jak je u Motu běžným standartem, je opět vynikající. Kvalitní tisk na tlustém křídovém papíře s povrchovou úpravou. Překlad, korektury a velmi povedený ruční lettering dvojice Jakub Němeček-Lenka Smetanová jsou bezchybné. A navrch pak obálka se stříbrnou ražbou, tři comicsy dokonce v barvě, rozhovor s Maxem, jeho bio- a bibliografická data, překladatelská soutěž a vložený aršík samolepek s hrdiny Kontejneru. Nemám co bych dodal. Jdu nalepovat.
