prosinec 1998
Otvírákem celého časopisu se stala Poslední žena na zemi - postkatastrofická balada o poslední Evě s klasickým sci-fi námětem "lidskosti" androidů... Kdo by čekal robotické orgie, nedočká se - strohou a tlumeně kolorovanou kresbou zkušeného Paula Gillona (Les Naufragés du Temps) prosvítá jen tu a tam několik lechtivějších scén a veškerá touha spíš než z čehokoli jiného pramení z osamělosti…
Prvním ze tří dílů Pinocchii se představuje další Francouz, Jean Pierre Gibrat; jak název napovídá, je Pinocchia (velmi) volnou interpretací provařené pohádky o zlobivém dřevěném, leč zasloužile polidštěném chlapci. Jen místo lišáka s vlkem je tu dvojice vilných podvodníků a místo nosu roste Pinocchie objem podprdy; jak asi Galipetto svou dřevěnou dcerunku oživuje, to už si jistě domyslíte sami… Gibratova nezaměnitelná ruka se XXX comicsu dotkla ještě několikrát, většinou už spíše v krátkých příbězích - ale o tom až dále.
Ukázkově nezvládnutou redakční práci můžeme snadno předvést na Manciniho Célii, scénář jejíchž "prvních zážitků" je v popiskách stejně detailní, jako kreslíř v obrázcích - to jen primitivně netaktní komentáře v doprovodných políčkách ostře neladí s Manciniho až dívčensky hezounkovskou pérovkou, i když ani ta zdaleka nešetří výpadky z kalokagathie. Během prvních tří čísel (tedy časopisu, samozřejmě) se seznámíme s celkem šesti postavami, mezi nimiž i ta nejbanálnější každodenní záminka vede k několikastránkovému koitu, nejlépe hromadnému. Čtenářskému zážitku poněkud překáží jak hrubky a amatérština, tak políčka zcela prázdná či nepřeložená; o tom, že s jedním fontem si celý časopis vystačil od prvního do posledního výtisku, ani nemluvě.
Gulliveriana
Téměř paralelně s prvním číslem měsíční řady vychází první, slibný speciál - Gulliveriana Milo Manary, jehož Click! spustil v Evropě erotickou komikovou revoluci. Nakolik je výběr druhé pohádkové adaptace náhodný, těžko říci; Manarova jemná linka a decentní barvy, dávající vpravdě vyniknout elegantním křivkám ženského těla, každopádně - alespoň po kresebné stránce - patří k tomu nejlepšímu, co XXX comix nabídl - z příběhu je však bohužel cítit přílišná svázanost s originálem, a tak se potácí více méně od ničeho k ničemu…
leden 1999
Lednové pokračování odhaluje krom lepých tvarů i leccos ze zákulisí - například dvacetitisícový náklad časopisu a soutěž "o českého Manaru", která se s časopisem následně potáhne jako zápach romadúru, aniž se kdy dočká svého uzavření. To je ovšem více méně všechno - od dalšího čísla nás už čekají úvodníky toliko neslané nemastné, za pomoci otřepaných frází glosující obsah toho kterého vydání. V tomto čísle se Pinocchia dočká svého definitivního polidštění a nalezne svou opravdovou lásku, a Poslední žena na zemi se před uzavřením příběhu setká se zombiemi a možným Adamem nového lidstva; dva příběhy uzavřené, a rozjíždějící se čtverylka Céliiny kamarádky a jejich matek tak znamenají spíše příslib do dalšího měsíce…
únor 1999
Celkem moudře nasadila redakce do třetího čísla i několik kratších příběhů. Zatímco Célie a pětice dalších hrdinů souloží v různém složení a na mnoha dostupných místech, mezi jinými se představuje především Luca Tarlazzi s Bílým mračnem. Ve svém westernu o příchodu mladičké Indiánky do "civilizace" si pro podobný druh comicsu vybral námětově bohaté prostředí vykřičeného domu - budiž mu ale přičteno ke cti, že skrze peripetie dívčina "zaučování" prosvítá příběh, a v prostředí Divokého Západu, jak jinak, divoký: nechybí vražda, zrada a pomsta… Ale to až v příštím čísle; Tarlazziho s něžnou péčí konturovaný realistický pastel si získal srdce (a další orgány, pochopitelně) čtenářů natolik, že kromě zároveň vydaného speciálu Hard sex v Itálii se v XXX comixu stal pravidelným hostem - tu v pokračování italské pornoselanky o Luce Caponegře, tu s nějakým tím kraťasem.
Z kratších příběhů tohoto čísla stojí za zmínku alespoň vypointované Dvojí tajemství, jehož scénář má na svědomí Alexandro Jodorowsky, a halucinační Le Thang Thong Horacia Altuny, kde se letadlová loď mění v nahou ženu s jednoznačně určeným místem pro přistávání tryskáče - ostatně o "mocných hračkách" jako falických symbolech by mohl lecjaký freudista navyprávět…
Hard sex v Itálii
Na nic si nehrající "speciál" - námětem není nic jiného, než sekvence několika souloží: na párty, na pláži, doma… Hlavním tahákem je ovšem Tarlazziho kresba: realistický, do detailů se ženoucí pastel, vychutnávající si téměř každý příraz. Ačkoliv je ale slečna Caponegra bezpochyby kostí par excellence, v Tarlazziho kresbě ale tentokrát chybí gesce a šmnrc, tak půvabně kořenící zároveň vycházející Bílé mračno, a anatomická podrobnost upadá zejména při extrémních perspektivách do nedotažených disproporcí; přesto se (zejména právě v sérii Sex v Itálii) zřejmě čtenářstvu zalíbila natolik, že se s ní - byť mnohdy v ještě méně vyzrálé podobě - setkáváme až do posledního vydání.
březen 1999
Březnové číslo magazínu přináší především pokračování Céliiných (ale nejen jejích) milostných eskapád (inu, nečekali byste, jak moc se třeba v takové obyčejné kůlně šikne držadlo od palice) a dokončení příběhu Bílého mračna - po menší peripetii s osamělým krejčím a jeho synem se blíží dramatické vyvrcholení (no tak, celého příběhu jsem myslel!), kde se z bývalé přítelkyně stává největší zrádkyně, a kde dojde i na krev, ale největší tajemství o zmizení Biančiny sestry zůstane skryto…
Kromě hříčky Zastávka na čůrání, soudničkové ministory Útok na mravopočestnost a Kamenného srdce (jehož scénář o koitálně trestajícím Santa Klausovi pochází z pera Thierry Smolderena) se v tomto čísle se ovšem poprvé seznámíme s Dodo dospívající. Spolu s Perlami lásky (viz příště) a právě Bílým mračnem tvoří Dodo v záplavě obscénních vulgarit příjemná zákoutí neprvoplánovitého (respektive "alespoň nějakého") scénáře a soběstačného příběhu, jemuž je erotično kořením nebo katalyzátorem, nikoli však leitmotivem - spíš než bezuzdnou comicsovou peep-show je Dodo panoptikem staromládeneckých choutek z pařížského high-society bordýlku za druhé světové války, neméně než svérázným dokumentem o tehdejších poměrech…
Už v tomto šestibloku jsou ale cítit náznaky jisté nevyrovnanosti - haprujícím (pravděpodobně) pseudonymem šéfredaktora počínaje a experimenty s kvalitou papíru konče. Ostatně pod úvodníkem čísla následujícího už se objevilo jméno zcela jiné - ale o tom zase až za týden…
