. Narkomani, plánovaná vražda, ruská armáda, úchylná dvojčata v roli psychiatrů, elektrošoky, vlak do Osvětimi, … a také jeden obyčejný člověk s neobyčejným osudem, výpravčí Alois Nebel. Tak jako jeho rodina a nejbližší příbuzní, i on prožil celý život na dráze. Láska a vášeň, které ho k dráze poutaly, se mu však staly osudnými. Malé nádraží ve slezských horách, nablýskané vlaky a tajemství snad nikde nekončících kolejí se projevovaly nejen na Nebelově skutečném životě a představách, ale i v jeho snech. Snad právě vnitřní svět a podivné vize ho nakonec oddělily od ostatních (normálních?) lidí a prostředí, jež mu bylo bytostně vlastní.
Ústřední dějová linka, odehrávající se v 80. letech, je zasazena do psychiatrické léčebny v Bílém potoce a je retrospektivně doplňována o kratší epizody, prostřednictvím kterých promlouvá výpravčí Alois Nebel k muži, o němž víme jen to, že mu říkají Němý (nepromluví ani jsou-li mu do těla pouštěny elektrošoky). Nebel mu vypráví o svém dětství, o životě, jenž obětoval malému nádraží v Sudetech a především o vizích, které ho přivedly až za brány léčebny…
. Komiks je poutavý, čtivý, … neposkytuje nám sebemenší šanci nudit se nebo ho dokonce odložit. Čtenář je svými dotěrnými myšlenkami nucen neustále předbíhat děj, zmítá se v domněnkách a úvahách o možném konci. I nadále je však ponecháván v tajemném očekávání. Teprve v druhé polovině se skládačka osudů a příběhů pospojuje v jeden celek, vyjasní se totožnost Němého a uzavírá se kruh Nebelovy zpovědi…
Příběh vyznívá civilně a "opravdově", ačkoli se místy neubráníte lehkému pousmání nad tragikomickým lidským osudem. Malou výtku bych uštědřila snad jen způsobu rozřešení případu Němého. Detektivova dedukce o tom, proč se onen muž ocitnul v léčebně, mi připadá příliš jasná, přímočará a lehce naivní. Kdysi jsem četla v jednom hudebním magazínu rozhovor s kreslířem Potoku, Jaromírem 99 alias Jaromírem Švejdíkem. Jeho postoj k umělecké tvorbě mě zaujal. Zdůrazňoval "jednoduchost" a "srozumitelnost" v umění, protože právě ony činí umění přístupnější. Má být určeno všem lidem a nejenom elitám.
. Výtvarné provedení Bílého Potoku (černobílá kresba, ostré kontury a protiklady světla a stínu), ale i některé konkrétní motivy připomínají styl Franka Millera nebo tvorbu Mika Mignoly; kresba není příliš složitá, spíš naopak - je přehledná a orientace v ní by neměla činit potíže. Kreslíř komiksu si dokáže vkusně pohrávat s rytmem děje. Nahuštěním rozfázovaných záběrů zvolní tempo příběhu, a zvýší tak jeho napětí. Kresba proto může někdy působit nepřehledně, ale naopak sugestivní a osobitě mystickou atmosféru příběhu dodávají i jedno a dvoustránkové kompozice, které jsou často odrazovým můstkem pro další dějovou linii. Opomenout nelze ani monotematické série obrázků, v nichž autor "pouze" sleduje určité místo a pohyb postav v něm. Nechává tak čas, aby vyprávěl za něj.…
(V komiksu si přišel na své i kreslířský šotek, který přehazoval Nebelovi tužku z pravé ruky do levé, těsně před začátkem první vidiny.)
Neméně zajímavý je způsob užití jazyka: autor často v jedné větě kombinuje spisovnou češtinu s hovorovými výrazy a nádražáckým slangem, který všemu dodává správný říz. I přesto, že se pohybujeme v česko-německém pohraničí, autor v textu hojně využívá kromě německých slov také vsuvky ruské či polské.
. . Autorské duo pro čtenáře připravuje další dvě pokračování Bílého Potoka. Musím se přiznat, že mě informace o plánované trilogii lehce zaskočila. "Otevřený" konec na mě činil silný dojem …, ale uvidíme, necháme se překvapit. Doufejme, že to nebude jen nucené nastavování děje, ale minimálně stejně dobré dílko, jako je toto. Ostatně biografie autorů slibuje mnohé: Novinář, spisovatel a textař Jaroslav Rudiš (námět a scénář komiksu) vstoupil na scénu svou prozaickou prvotinou Nebe pod Berlínem, za kterou obdržel roku 2002 Ortenovu cenu. Výtvarnou podobu dodal komiksu Jaromír 99, zpěvák a textař jesenické kapely Priessnitz, jež se svým kytarovým rockem vstoupila na českou hudební scénu počátkem roku 1989. První album, které roku 1991 vydala, nese název Freiwaldau. Po něm spatřilo světlo světa album Nebel, Hexe, Seance, Potichu a roku 1999 kapele vyšel singl Zlatý déšť.
Bílý Potok má zvláštní a ojedinělou pozici v rámci domácí komiksové produkce, a tudíž může být i dost obtížně srovnáván. Názory na něj se budou lišit, diskusi určitě vyvolá Švejdíkův kontroverzní způsob ztvárnění a jeho inspirace zahraničními kreslíři… Přesto si myslím, že mu to na "originalitě" a výjimečnosti neubere, protože je to komiks neobvyklých kvalit.
www.aloisnebel.com - oficiální stránky "nebelovské" trilogie, zatím ještě ve vývinu
www.labyrint.net - stránky vydavatelství včetně krátkého infa o autorech a jejich tvorbě
