. Je to magický pohled dítěte, tak živoucně spjatého se svým okolím; pohled dítěte, pro něhož hra není jen posunování mrtvými předměty, ale spolubytí s kamarády. Co se ale stane, když se tahle živoucnost věcí náhle vrátí v dospělosti? Co uděláte, když se kolem Vaší poklidné manažerské existence náhle začnou rojit mluvící předměty, když Vás rajče v mikrovlnce obviňuje z genocidy a když náhle - překvapeni sami sebou - náhle ucítíte krev nejen na svých rukou, ale i v ústech? Z Oskara se stává černá díra, stahující a deformující vše kolem sebe, stává se vyvržencem z "normálního" světa, démonem, jehož prokletí ulpívá na všem, čeho se dotkne; v životě zatracených mizí stupnice dobra a zla - a zůstává jen utrpení. Utrpení, se kterým se musí vyrovnat nejen Oskar, ale i policie, pomalu se vydávající v jeho stopách…
. "První díl vyvolává jen otázky", píše Jakub Němeček na zadním přebalu knihy. Kdo je Oskarův otec, na něhož matka svaluje vinu za Oskarovo "postižení"? Kdo je mužem na opačném konci telefonního drátu, prorokujícím Oskarovu proměnu? A odkud se Oskarova agresivita téměř upíří bere? Mluvící věci, záhadné telefonáty a pronásledování policií - nejsou to vše jen symptomy paranoiou stižené mysli? Jak může Oskar přežít kulku do týla nebo vrták ve spánku?
"Raz som si uvedomil, že v mojich prácach sa už niekoľko rokov objavuje konkrétna bytosť s konkrétnou podobou. Bolo nesmierne fascinujúce objavovať ju v dodatočnom prehŕňaní sa medzi nimi. Len niekedy sa "presadila", aby sa potom zase na niekoľko mesiacov stratila. Zhromaždil som si prace, kde sa mihla, alebo hoci len jej fragment. Zostavil a poskladal som si jej konkrétnu podobu a dal jej meno. Keď bola na svete "Oskarova tvár" zostalo už len prečítať z nej príbeh. A úprimne povedané, čítam ho dodnes," vzpomíná nad právě vznikajícím třetím dílem na svá první setkání s Oskarem jeho autor Branko Jelinek. Kromě úvodu do Oskarovy trilogie (ostatně nakladatelské dveře otevřela Jelinkovi ukázka z naší galerie) začíná tento sešit (a to hned v dvojjazyčné mutaci) i řadu menší sice formátem, ale možná důležitější, než odlehčenější francouzská alba Motu: edici Motýl, v níž by se tak měla objevit i další mladá jména (například Cyklus 5 Jiřího Zimčíka nebo tvorba Filipa Zacha).
. Za Jelinkovou až technicky precizní linkou i pravítkovou šrafurou (vkusně doplněnou digitalizovaným ručním písmem Jakuba Němečka) je znát spíše promyšlená stylistika a soustředěná pečlivost, než chrlivá mučivost prokletých básníků, jejichž tragickým osudům se Oskarův úděl přibližuje. Pomalé tempo příběhu ale o to víc napíná již tak dost přetlakovanou atmosféru Oskarova trápení… Snad alespoň částečným uvolněním je filosofující detektiv - ale jen do té doby, než si uvědomíme, že dřív nebo později stanou s Oskarem proti sobě se v situaci, se kterou se neumí poradit ani jeden…
Oskarova tvář se nemění od let dětských z úvodní reminiscence až po léta stářím sehnutá, jak je můžeme znát z epizody V parku (Aargh! č. 4) - jako by ono "dítě" nikdy nezestárlo. A zároveň zůstává jeho tvář anonymní - nemá ničí účes, ničí nos, ničí líce, jen oči a ústa, nositele emocí; tvář, která by mohla patřit komukoliv. Jako by ta osamělá, bezmocně mocná bytost mohla čekat na své probuzení v každém z nás…
. Na webu nakladatele můžete u tohoto výjimečného titulu najít další ukázky.
