. Tento ohromující dojem by byla škoda rozpouštět - například zjištěním, že Campbell komiks maloval pro anarchistický občasník Taboo více než deset let (1988-1998, dodatek až 1999), a že tedy dílo nakonec dlouhé chtě nechtě být muselo. Klobouk dolů, udrží-li kreslíř takové roky jednotný styl.
Scénáristovu genialitu neumenšuje ani fakt, že odhalení vraha na začátku knihy není žádný scénáristický majstrštych, nýbrž diktát nutnosti. "Hrubá zápletka musela být při běhu na dlouhou trať dopředu hotová. V roce 1987 jsem v rychlém tempu napsal dvě kapitoly za dva měsíce, a pak dílo kvůli jiným povinnostem úplně pustil z hlavy. Kdybych neznal odpověď, vše by bylo v háji," vysvětluje Moore.
Jeho extravagantní historický traktát nelze shazovat ani tím, že na nám neznámou duchovní krajinu sice koukáme jako péro z gauče, ta ale ve své vlasti zas takové novum není. Věřte frekventantovi Queens University z Belfastu - v Británii takhle (tedy zajímavě i provokativně) píše každý druhý historik (jinak by ho nikdo netiskl).
Jako příklad postačí prosincová knižní novinka o jiném, sto let starém, pěkně hnusném a hlavně prokázaném viktoriánském spiknutí. Proti spisovateli Oskaru Wildeovi, jehož uvěznění za homosexualitu bylo jen zastíracím manévrem establishmentu, který kryl jiného gaye - samotného premiéra lorda Roseberyho. Historik Neil McKenn udělal z viktoriánského monstrprocesu mrazivé detektivní počtení!
Kardinální čtenářská otázka nad komiksem Z pekla proto stojí jinak - vyvolala by totéž chvění četba tištěné knihy s podobnými závěry? Že ne? A proč? Jsme snad na stopě specificky komiksového přínosu knihy?
Mooreova velká komiksová revoluce…
Bude to znít banálně, ale na komiksu Z pekla uchvacuje právě to, že jde o komiks. Moore léta hněvivě odmítá jakoukoli podobnost žánru s filmem, o adaptace svých děl jeví pramalý zájem a radí tvůrcům, aby rozvíjeli právě to, co stříbrné plátno nedokáže. "Komiks není žádný zastavený film. Když už, tak je to jakýsi film naráz. Kdykoli se můžete vracet zpět, zvolit vlastní tempo čtení, a i když spěcháte, Z pekla vám zabere dobrých pět hodin. Žádné přetáčení videa se tomu nevyrovná," tvrdí.
. "Film se odbude za jeden a půl hodiny, za měsíc se objeví na videu, za další tři mezi starými kousky ve videopůjčovnách, a do půl roku je to pryč. To kniha má daleko pevnější život," doplňuje Campbell. Radost mu nekazí ani fakt, že v anglicky mluvících zemích se Z pekla prodalo jen 15 tisíc kusů.
V Mooreově podání má absolutně klíčový význam hluboce prokomponovaný scénář - Campbell jednou prohlásil, že nedělá nic jiného, než že se snaží učinit Mooreův text čitelnější. Nebýt komiksového uchopení, je možné, že by se celé dílo zhroutilo jako katedrála z karet.
…a její úskalí
Pokud přeci jenom něco nehraje, pak je to jistá násilnost některých konstrukcí, například závěrečná snaha přisoudit sérii jevů strašidelného Londýna Gullovi, čímž vzniká kuriózní monospiritismus. I když si to logika zápletky žádá, duchaři by za to Moorea nepochválili. Stejně tak nelze věřit, že by o vrahovi nakonec vědělo tolik lidí, a nikdo se -pardon - neprokec'. Na smrtelné posteli, v závěti, kdekoli…
Ostatně teorie, že královna Viktorie osobně znala Jacka Rozparovače, je především projekcí anarchistického přesvědčení autora, který odmítá stát jako instituci v jakékoli podobě, a hlavní zlo vždy nachází co nejvýš, ať je to CIA (Brought to Light), anebo MI5 (Liga výjimečných). Díry najdeme i v jeho religionistických spekulacích; každopádně v nich nepřináší nic, co by průměrný student teologie nenačetl nejpozději ve třetím ročníku. (Zájemce osynkertického boha Jahbulona skromně odkazuji na svůj článek, uveřejněný v květnu 2003 v religionistickém magatzínu Dingir.)
Závěrem není ani jasné, zda Moore, který se ve čtyřiceti prohlásil za kouzelníka a začal uctívat starořímské hadí božstvo Glykose, není sám přesvědčen o schopnosti magie určovat dějiny a rozmetávat galaxie lidských osudu. Abberlineovi sice vložil do úst větu, že ještě za sto let se najdou píčusové, kteří za prachsprostými vraždami budou hledat mytologické kejkle, ale kdoví.
Každopádně pokud čtenář na konci uvěřil, že mytologické čachry s pětiúhelníky fungují a skutečně stvořily 20. století, může si gratulovat, že jej Jack i po těch letech dostal. Pokud ho ovšem nezachrání důkaz o nezotročení žen, jímž je spisovatelka Saša Berková v čele první české ženské (!) zednářské lóže. Anebo starý dobrý Umberto Eco se svým vzkazem z konce Foucaultova kyvadla, že kdo uvěří, toho to rozdrtí...
Rozparovače měl nakonec plné zuby i Moore - čtenáře explicitně varoval před obsedantním zájmem o případ, jaký postihl např. jistého Jima Morrisona. Poslední obětí Mary Kellyovou se obíral natolik, až si pod polštář ukládal úlomky z jejího náhrobku. Nedobře dopadla i spisovatelka Patricia Cornwellová, která nedávno ztotožnila Jacka s malířem Sickertem. Nelenila, za drahý peníz nakoupila asi 20 pláten, a rozřezala je ve snaze nalézt stopu po DNA. Nenašla nic, samozřejmě, ale ta škoda…
A proto klid a žádné vzrušování faktem, že například Diana (!), zatím poslední princezna z Walesu (!), zemřela ve stejný den jako první Rozparovačova oběť - 31. srpna.
. "Největší problém není královská rodina či zednářstvo, nýbrž TAJEMSTVÍ. Fakt, že případ zůstal nevyřešen. Z toho lidi buď blbnou, nebo tvoří," konstatoval Moore, který podle vlastních slov přežil jen tak tak. Pro masové vrahy má dnes vyhrazena slova nejhlubšího pohrdání. Stejně jako pro fanoušky, kteří mu na setkáních hystericky opakují, že je génius.
Vydání kniha narazilo na problémy jak v Británii, tak v některých z Pospojovaných států, v Kanadě, Austrálii i Jižní Africe. Nikoli ovšem kvůli ostouzení královské rodiny - z toho dnes na účet prince Charlese slušně žije britský bulvár. Kamenem úrazu se stalo těch několik lehce úchyláckých sexuálních scén. Jiným slovy, editorům (cenzorům, řekl by Moore) vadil ztopořený penis, kvadratura ženy již nikoli.
A na závěr přeci jenom odhalení
Pokud jste dokázali dočíst až sem, čeká zde bonus. Moore v jinak obšírných poznámkách na konci náhle lakonicky vzkazuje čtenářům, ať si na tajemství z 23. strany 14. kapitoly přijdou sami.
Časem se ale stal sdílnějším a v červenci 1999 v rozhovoru prozradil, že ta neznámá žena v Irsku je skutečná Mary Kellyová. "Nezemřela v cimře na Whitechapelu. Využil jsem toho, že měla přezdívku Krásná Emma, takže Abberline se podle mého podání nestýká s Emmou, nýbrž s opravdovou Mary. Od ní je zpráva že zdrhla do Irska a nezaplatí mu. Přidáme-li dvě svědectví, že byla spatřena po vraždě, a fakt, že sdílela místnost s jistou Julií Venturneyovou, je tato verze docela dobře možná. Podle policejní zprávy jí vrah probodl tvář přes deku, pod níž se schovávala jako dítě. Nemusel ji poznat. Proto jsem zařadil malý příběh v příběhu, vyprávějící o tom, že Kellyová přežila a uprchla. Chtěl jsem si na konci vybít zlost na Jacka. Potřeboval jsem tam happy end."
