(Překlady uváděné v závorkách jsou pouze orientační; oficiální a daleko odbornější převedení bych spíše ponechal na Viktoru Janišovi, jehož překlady prvních dvou dílů se řadí mezi to nejlepší, co kdy v českých luzích a hájích spatřilo světlo světa.) Sandmanovskou ságu, jejíž délka čítá ohromujících 2000 stránek, rozložených do 75 sešitů a jednoho speciálu, asi není třeba představovat. Neil Gaiman proslul zejména svými brilantními nápady, ve kterých kolikrát spojuje nespojitelné. I třetí díl je tohoto příkladem a troufnul bych si říci, že v mnohém předstihuje i vydařený druhý svazek.
Krajina snů je složena ze čtyř sešitů (17-20), tvořících dohromady čtyři příběhy, které vycházely v roce 1990, a které se točí kolem starodávných a téměř zapomenutých bájí a mýtů. Jak Smrt vysvětluje v posledním příběhu: "Mytologie umírá pomaleji než se lidé domnívají. Přetrvává v jakési krajině snů, která ovlivňuje životy vás všech." Přetrvávající legendy sahají od řecké múzy až k egyptskému bohovi slunce a od Faerie až ke ztracenému světu ovládanému kočkami.
První příběh se jmenuje Calioppe (Kaliopa) a vypráví o strastiplném životu Kaliopy, jedné z devíti řeckých múz. Kaliopa a Sen byli kdysi milenci, ale osud jejich syna - jeden z klíčových elementů sandmanovské mozaiky šestého svazku Fables and Reflections (Báje a úvahy) - mezi nimi způsobil rozepři, která se nezahojila ani po létech. Podobně jako Sen byla Kaliopa po většinu dvacátého století vězněna, a to mužem jménem Erasmus Fry, který ji objevil při své návštěvě Řecka roku 1927 a místo aby se ji dvořil, přinutil ji k dodání inspirace. Příběh začíná okamžikem, kdy Erasmus - nyní již starý muž - prodává svou múzu Ricku Madocovi, který zrovna trpí spisovatelským blokem a potřebuje dokončit svou druhou knihu, jejíž uzávěrka se neúprosně blíží. S vsugerovanou představou, že Kaliopa není lidská bytost, ji Madoc znásilňuje, aby mu přinášela co nejvíce inspirace. S rostoucím úspěchem mu sláva postupně stoupá do hlavy. Kaliopě nezbývá než zavolat Pána snů, aby ji z této šlamastiky vysvobodil ...
V druhé povídce A Dream of a Thousand Cats (Sen tisíce koček nebo také Sen o tisíci kočkách) se malé kotě vydává na kočičí sraz, aby si poslechlo proslulou siamskou kočku, která všem přítomným dává kázání o tom, jak změnit svět. Siamská kočka vypráví příběh, jak ji otec rodiny, u kterých přebývá, utopil všechna koťata. Ve spánku se modlila za to, aby mohla změnit podřízenost své rasy vůči člověku. Dozvěděla se, že se musí dostat do krajiny snů, které vládne Kočka snů. Po velkých útrapách se dostává k tomuto kočičímu vládci snů, což není nikdo jiný než Sandman v kočičí podobě. Od něj se dozvídá, že kdysi dávno světu vládly kočky a lidé byli jen malými podřízenými tvory. Situace se ale změnila poté, co jednoho z lidí napadlo snít o lepším světě, kde lidé nejsou kočkám jen potravou. Tento vizionář začal cestovat po světě a touto myšlenkou evangelizoval mezi ostatními lidskými tvory. Když o lepším světě snilo v jeden moment tisíc lidí, situace se náhle obrátila - lidé začali vládnout světu. Siamská kočka si z příběhu bere ponaučení a vydává se na pouť s obdobným nápadem. V příběhu nazvaném A Midsummer´s Night Dream (Sen noci svatojánské) se Sandman znovu setkává s Williamem Shakespearem, se kterým kdysi uzavřel obchod. Shakespeare měl pro Sandmana napsat dvě hry. Jednu z nich - Sen noci svatojánské - mu se svým divadelním souborem přijíždí předvést. Nejedná se ale o obyčejné vystoupení, jejich publikem je sám král elfí říše Oberon, jeho žena Titania, pomocník Puk a další bytosti z Faerie.
Poslední příběh Facade (Maska) pojednává o ženě jménem Urania Blackwell, která byla kdysi dávno superhrdinkou zvanou Element Girl. Kdysi se nechala přesvědčit americkou rozvědkou (CIA), aby se vystavila záření starodávného egyptského artefaktu boha slunce Ra. Tak ztratila svou lidskost, která byla nahrazena supersilou - stala se nezranitelnou bytostí, která je schopna proměnit své tělo v jakýkoliv chemický prvek (héliem počínaje a uranem konče). Bohužel ztráta lidskosti ji dohnala až k šílenství a Urania se rozhoduje zemřít. Není ale v její moci ukončit svůj život, jelikož je nezranitelná. Její nářek vyslyší Smrt (nikoli Sen), která ji poradí, jak tento paradox vyřešit…
Na tomto svazku - jako ostatně u všech booků Sandmana - je pozoruhodná propojenost námětů jednotlivých příběhů. Mýtus není jediným z nich. Dalším tématickým prvkem jsou přání a jejich důsledky. Ať už je to Madoc, Shakespeare nebo Urania, za všechna vyplněná přání musí tyto postavy zaplatit velkou cenu. Jediné, kdo skončí relativně šťastně, jsou kočky.
Dalším spojujícím motivem je uvěznění, ať už fyzické (Kaliopa na půdě, Urania ve svém bytě a kočky v zajetí lidí), tak psychické (Shakespeare uvězněn posedlostí vlastních slov a myšlenek, zapomínající na svou rodinu). Takovýchto propojujících motivů najdeme spoustu, jejich hledání ponechávám spíše na samotném čtenáři.
Neměl bych zapomenout zmínit, že se tento svazek proslavil hlavně díky příběhu Sen noci svatojánské (sešit #19), který byl oceněn cenou za nejlepší krátkou povídku (World Fantasy Awards for Best Short Story) za rok 1991, což je dosti nevídané v případě komiksového scénáře a i samotná porota měla dost "problémů" se s tímto vyrovnat. Dle mého názoru se ale nejedná o nejlepší příběh, za ten bych spíše označil Sen tisíce koček, jehož pointa vám utkví v paměti na dlouhou dobu.
Dalším pozoruhodným a dosti nevídaným prvkem, který tento svazek obohacuje, je kompletní scénář k povídce Kaliopa. Ten je umístěn na úplném konci a čítá neuvěřitelných 39 stran (daleko delší než samotná povídka). Pro autory, učící se psát scénáře ke komiksům, je to poklad k nezaplacení. Gaiman zde dokazuje, že to, co se jednou naučil od Alana Moora (viz An Essay on Neil Gaiman and Comics na oficiálních stránkách Neila Gaimana), dovedl zde k dokonalosti. Scénář je navíc doplněn o rukou psané poznámky Neila Gaimana a kreslíře Kelleye Jonese. Další zajímavostí, která by neměla zůstat nepovšimnuta, je kreslení bublin a jejich lettering v příběhu Sen tisíce koček. Pro tento příběh se dlouho hledal kreslíř, který by si troufnul nakreslit kočky. Nakonec se tohoto úkolu velmi dobře zhostil právě Kelley Jones. Kočky jsou kresleny opravdu tak, že hrají primární roli. Lidé jsou zobrazováni až druhotně - většinou vidíme jenom jejich nohy na pozadí jednotlivých obrázků. Letterer Todd Klein vymyslel speciální druh bubliny pro kočičí bytosti. Ty jsou jakýmsi kompromisem slovní a myšlenkové bubliny. Pro komunikaci mezi kočkami nemohl totiž použít slovní bublinu (kočky by pak vypadaly jako nadpřirozené bytosti) nebo jenom myšlenkovou bublinu (kočky by vypadaly jako telepatické bytosti). Proto vytvořil jakousi kombinaci obou.
V originále je Sandman - na rozdíl od české lokalizace - barevný. Nemohu si zde odpustit poznámku ohledně tohoto faktu. Za celou dobu čtení se mi nestalo, že bych na obrázcích nemohl něco rozpoznat nebo že bych tápal, jak se mi mnohokrát stávalo u prvních dvou Sandmanů v češtině. V barvách je vše daleko přehlednější a řekl bych že i daleko hezčí. Nečiší z toho taková deprese. Samozřejmě jsem obeznámen s ekonomičností prodeje černobílého vydání v České republice, ale mám pocit, že čeští čtenáři o dost přicházejí. Jsem jenom zvědav, jak se podaří převést do černobílé další svazky, ve kterých jsou např. barevně odlišeny bubliny jednotlivých sourozenců z rodu Věčných. Pravděpodobně o to bude český čtenář ochuzen. Na konec mi nezbývá než se těšit na určitě výborný překlad Viktora Janiše, který se zajisté "vyřádí" na překladu povídky Sen noci svatojánské, jejíž shakespearovský jazyk je dosti těžkým oříškem…
Stáhněte si ukázku comicsu!
