Taková věstonická Venuše dneška pak především vyniká bujným poprsím, pevným zadkem a dlouhýma nohama. Komiks je určen hlavně mužským čtenářům, kteří ve Spojených státech tvoří asi 90 % veškerého čtenářstva tohoto žánru. Dokonalý obal dokáže lépe prodat zboží, i když se komiks blíží pornografii. Vzájemný rozdíl je ostatně velmi malý, jak si všimla Susan Sontagová, už proto, že oba žánry ukazují nadlidské výkony nadpřirozeně nadaných jedinců v nezvyklém prostředí.
. První díly WONDER WOMAN z roku 1941 ještě předváděly hlavní hrdinku v krátké sukni nad kolena. Tento nepraktický doplněk se rozhodl její tvůrce William Moulton Marston nahradit za sportovněji působící šortky. Tak se Marstonovi alias Charlesi Moultonovi podařilo vytvořit "skutečně ženský charakter se silou Supermana a typicky ženskými vlastnostmi, jako je dobromyslnost a krása". Marston byl mj. jedním z vynálezců detektoru lži a byl přesvědčen o ženské upřímnosti. Sám chtěl být ke své ženě naprosto upřímný a dával jí naprostou volnost. A dokonce žil v domácnosti společně s jejím milencem... Podobně volná a nespoutaná je i Wonder Woman, občanským jménem Princezna Diana. Zlo v jejích komiksech představují muži, které Dianiny Amazonky přenášejí na nápravný Transformation Island, kde se jim dostává bičování a ponížení. Základními pomůckami Wonder Woman jsou dlouhé kouzelné laso, s nímž otevře ústa sebezkaženějšímu ptáčkovi, a neprůstřelné náramky. Nicméně obálky ze 40. let připomínají spíše obálky sado-masochistických magazínů, a proto se proti Wonder Woman zvedla vlna pobouření. A společně s ní to schytal i Batman.
. V roce 1954 uveřejnil konzervativní lékař Frederick Wertham svůj pamflet The Seduction of the Innocent. V něm obvinil Wonder Woman z feministického týrání mužů. Batman byl podle Werthama pedofil, který si se svým poskokem Robinem dopřává zapovězených vášní ve své jeskyni. Werthamovi vadily vysoké boty, důtky, nevyjasněné rodinné postavení hrdinů, naznačovaná sexualita - a vybízel k nápravě. Paradoxně jeho pamflet přispěl k vyšší prodejnosti kritizovaných komiksů a také k jejich větší slávě. Měl však i stinnou stránku. Velká komiksová nakladatelství se rozhodla stanovit základní pravidla, která budou jejich komiksy dodržovat, a předejít tak dalším zbytečným osočením ze strany veřejnosti.
. Comic code authority byla značka, která zákazníkovi od roku 1954 zajišťovala, že v komiksu nebudou uráženy autority, že tam nebudou nahá těla, upíři, zombies nebo vlkodlaci. Z komiksů zmizí otevřená sexualita a násilnosti. CCA znamenal de facto cenzuru a k jeho prolomení došlo poprvé až v roce 1971, kdy Stan Lee použil postavu Spider-Mana v protidrogové kampani. Od té doby se mohli v komiksech objevovat i narkomani. Postupný vývoj význam CCA oslabil a dnes už slouží na obálkách komiksů vlastně jen jako označení "mládeži přístupno". V každém případě se Batman musel o Robina podělit s Batgirl a Wonder Woman musela přijmout do své společnosti Stevea Trevora. Pokud jde o oblečení, změny byly jen nepatrné a týkaly se zejména obálek, na které se články CCA vztahovaly především. Zatímco Wonder Woman se od roku 1956 objevuje na obálkách v trikotu zastrčeném v kalhotkách, na vnitřních stránkách komiksů na nás i nadále vykukuje její pupík.
. Přiléhavé trikoty, slipy, kožené kalhoty, kozačky a punčocháče s velkými oky samozřejmě nepřestaly nikdy nahrávat sexuálním interpretacím superhrdinských komiksů. Superhrdinové byli osočováni ze sadismu a latentní úchylnosti. Čtenář nemusel být zrovna voličem konzervativní strany, aby rozpoznal, že Batman nenosí gumový oblek jen kvůli zločincům a že mezi ním a Robinem je pevnější pouto, než by se slušelo na starého mládence a nohatého holobrádka. Aby se Batman zbavil dehonestujících označení, přichází v 60. letech na scénu v žlutočervených šatech BATGIRL. V roce 1968 se Batgirl dokonce provdá za Batmana. Ovšem pouze ve snu Robina, který samozřejmě žárlí. Je otázkou na koho víc... V každém případě seriálového superhrdinu nelze skutečně oženit. Jednalo by se o základní prohřešek proti žánru, který by znamenal definitivní konec série, nebereme-li ohled na 90. léta, kdy se Superman objevil s Lois Laneovou před oltářem, ale také umřel a znovu vstal z mrtvých. Účel těchto marketingových hrátek je ovšem zřejmý: mají upoutat pozornost na obehranou figurku a podpořit růst jejích akcií na komiksovém trhu.
. Umberto Eco píše ve své knize Skeptikové a těšitelé o Supermanovi: "Kdyby si Lois Laneovou vzal, učinil by, jak jsme už řekli, jen další krok směrem k smrti a vytvořil by předpoklad, který by nešel vzít zpět, zatímco je naopak třeba vymýšlet pro něho neustále nové narativní stimuly a uspokojovat `románové` požadavky publika." Je-li superhrdinským komiksům vlastní patos a tragédie, potom tragédií jejich protagonistů je, že zůstanou navždy osamocení. V současném komiksu již není o homosexuální hrdiny nouze. První skutečně homosexuální mainstreamový hrdina Northstar se směle přidal k týmu spasitelských X-Menů a Mr. Hyde si v posledním dílu Ligy výjimečných scenáristy Alana Moora může otevřeně stěžovat na potlačovanou homosexualitu dr. Jekylla. Batman ani Superman se však dosud nepřestěhovali do Kanady a nepožádali o povolení k homosexuálnímu sňatku, a dál vedou svůj tragický osud starých mládenců v konzervativním světě Spojených států amerických.
Coco Chanel jednou řekla, že oblečení je sice důležité, ale osobnost tvoří teprve doplňky. Omezovat význam komiksových superhrdinů na jejich šaty znamená všímat si jen jednoho aspektu jejich osudů. Šaty jsou nejlépe viditelným atributem postav, ale nejsou tím nejdůležitějším. Superhrdinů totiž dělají superhrdinou především jeho nadpřirozené schopnosti. Civilním hrdinům, jako je Batman, přitom nahrazují chybějící supervlastnosti rozličné pomůcky. Základem jejich povahových vlastností je princip dvojí identity, který dovoluje každému čtenáři ztotožnit se se svým hrdinou alespoň v obyčejném životě.
Pro superhrdinu je příznačná touha konat dobro a potírat zlo. Proto nedokáže zabíjet, a to ani nepřítele. A každý superhrdina má také nějakou slabinu, která mu brání dosáhnout konečného vítězství. Šaty pomáhají superhrdinům odlišit skutečnou identitu od identity předstírané. Dvojí identita a komediantské maškary jsou mučednickou cenou za spásu lidstva. Stejně jako novic bere na sebe při vstupu do kláštera řeholní šat a slib čistoty, a stejně jako voják na sebe bere uniformu, do ruky pušku a zavře se s ní v plodném věku do kasáren, tak i vyvolený superhrdina na sebe bere směšné šaty a celibát. Tragédie vlastní odpovědnosti se tu prolíná s trapností. Jak píše Hollis Mason, jeden z Minutenmenů z komiksu Watchmen, ve své apokryfní knize Under the hood:
"Lidi o nás říkali, že jsme směšní, že jsme nácci, že jsme buzeranti. Ale koukněte se kolem sebe. Kdybychom mohli pracovat, tak by tu nebyl takový bordel."
Text je převzat z revue Labyrint (13-14/2003) se svolením vydavatele.
Za pomoc při přípravě textu autor děkuje Tomáši Prokůpkovi a jeho neúnavné snaze o propagaci komiksu v České republice.
