. Děj komiksu se posouvá o jedno desetiletí dál, ze slezských Sudet do samotného srdce železničních tepen. Po "převratu" je totiž vysloužilý nádražák Alois Nebel předčasně propuštěn, nicméně ještě než se začne plně oddávat odpočinku, splní si svůj vytoužený "ajznboňácký" sen - spatřit Hlavní nádraží v Praze.
I tento díl svou kompozicí nápadně připomíná Bílý Potok - příběh tvoří cyklicky uzavřená výpověď. Na počátku i na konci knihy se setkáváme s Aloisem Nebelem v bělopotocké psychiatrické léčebně, kde v rámci terapeutické debaty vzpomíná na zážitky, spojené právě s pobytem na "hlaváku" (ústřední a nejdelší část knihy). Zároveň se také ostatním pokouší přiblížit a vysvětlit své vize, v jejichž důsledku se za branami ústavu ocitl.
. Jedna cesta jednoho života…
Přestože je Hlavní nádraží mnohem rozsáhlejší svazek než jeho předchůdce, není dějová linka nějak zvlášť rozpracovaná ani složitá; valná většina obsahu se soustřeďuje na dění v nádražních prostorách. Nejedná se však o pouhý strohý popis okolí, a v něm žijících či živořících individuí, spíš naopak. Je to niterná zpověď osamělého člověka zmítajícího se v anonymním, odcizeném a chaotickém světě. Nebel má z Prahy strach, mohl by se v ní ztratit, a proto neopouští své útočiště. Dobře ví, že "kdo jednou odejde, už se zpět nevrátí".
Samu stěžejní pasáž, spíš hluboce pocitovou, existenciálně laděnou, pak doplňují dílčí epizody, prostřednictvím kterých se nám naskýtá možnost proniknout do podivného, ale upřímného a čistého přátelství Nebela s bezdomovcem Oldou, jenž ho zasvěcuje do zdejších nádražních poměrů. Ten jej také seznámí se správkyní nádražních toalet, paní Květou, do které se Nebel zamiluje. Mezi výpravčím a Květou rychle vzniká křehký cit porozumění, který však nemá dlouhého trvání... Odbočkou zavítáme i do Polska, resp. do krakovské věznice, kde se opět setkáváme s tajemnou postavou Němého - i tato nepříliš dlouhá příhoda je nabitá prudkými a nečekanými zvraty. Právě zmíněné krátké příběhy se proplétají skrze Nebelovy místy až filosofické úvahy, brzdí tok jeho myšlení, asociací a vizí, a udržují celkové ladění příběhu v mezích každodenní reality. Prolínání časoprostorových pásem a jednotlivých dějových rovin výrazně znásobuje prožitek z četby.
Kolejnic stejně jako barev…
Léčení na psychiatrické klinice nepomohlo, ale podivných snů a představ nezbavila Aloise Nebela ani Praha. Vyvolává v něm mnoho jiných divokých asociací a "zamlžených" vizí... Zvláštní, snad trochu ponurý dojem vyvolávají reflexe o významu železnice a jejím vlivu na život lidí. Přímo tak poukazují na lesk a bídu dráhy, kdy s pojetím monumentálním a oslavným soupeří fakt, že pro někoho se může stát i poslední stanicí v životě...
. Nebelovy vnitřní monology o smyslu lidské existence, o lidech (jak blízkých, tak cizích, živých či mrtvých), o způsobu života "jiných", často zavrhovaných sociálních skupin, jakoby hrály důležitější úlohu než dialogické promluvy. Nebel nabízí možnost pohlédnout na svět "jeho očima", čímž nekompromisně vtahuje čtenáře do děje.
Kresba ani celková formální úprava nepřekračují rámec našeho očekávání. Nepřináší žádný nový posun nebo změny. Stále je pro komiks typická černobílá, kontrastní, "millerovsko-mignolovská" kresba, využívající pestrých triků se světlem a stínem. Oproti předcházejícímu dílu přibylo více jedno a dvoustránkových kompozic, jež střídají políčka detailních záběrů. Autoři ale pracují i s textovými faktografickými vsuvkami, které jsou v porovnání s Bílým Potokem naprostou novinkou.
Přestože je druhý díl spíše sondou do hloubky lidské duše, než rozšířením dějové linie, můžeme s napětím očekávat, co přinese další pokračování. Třetí závěrečná část se bude jmenovat Zlaté Hory a na pultech obchodů by se měla objevit na podzim roku 2005. Proslýchá se, že celá série končí naprosto nečekaně a snad i tragicky. Nu což, nechme se překvapit…
