. S unikáním měl ostatně zkušenosti i autor sám, který sice na nátlak rodičů studoval v Detroitu obchodní školu, tajně však kreslil pro "Šestákové muzeum", oblíbenou to američanskou kratochvíli konce 19. století. Nepohrdl ani cirkusovými plakáty a zábavním parkem Wonderland. V jedenadvacíti školu skončil a už se neohlédl - pokračoval s plakáty v Chicagu a Cincinatti a brzy získal renomé znamenitého kreslíře. Po bouřlivé známosti s Maude Leonore Dufourovou se záhy oženil, přičemž ekonomické tlaky spojené s manželstvím jej přinutily vzít vedlejšák jako karikaturista. Naštěstí.
Roku 1903 začal s vlastními stripy, a do dvou let prorazil s sériemi Příběhy skřítků z džungle a Sny králičího ďáblíka. "Sny" to dokonce dotáhly na broadwayský muzikál, po čase však autorovi začal být zaběhlý koncept poněkud těsný. Bylo třeba přijít s něčím zcela novým. A tak se na stránkách New York Heraldu v roce 1905 objevuje Malý Nemo v Hajanech. Bomba.
Komiks má neuvěřitelně jednoduchý, až simplicistní rámec - malý Nemo je asi šestiletý kluk, který má neklidné spaní, a tak prožívá každou noc podivuhodná dobrodružství v Zemisnění či Hajanech. Jeho štrapáce jsou úsměvné i nebezpečné, přičemž Nemo se pokaždé probudí v postýlce, většinou vzhůru nohama, podle toho, jak dramaticky příběh končil. Dílo mimo jiné potvrzuje, že komiks pro děti není úchylka - žánr přece vznikl i pro ně, každopádně ale s jejich ideovou "pomocí".
. . V těchto mantinelech se ale odehrává něco, co dává tušit, že McCaye stíhaly celý život sny a halucinace jako bájné Erínye. Na obrázcích s jaksi nepovedenými, protože přeplněnými bublinami se směle lítá daleko za hranice dětských představ - do bizarních interiérů, připomínajících barokní gotiku v sedleckém klášteře, nad snová města, do srdce moří, a vlastně KAMKOLIV. V prostoru relativně malého políčka začíná platit nová perspektiva. Na Nema čekají většinou olbřímí prostory - létá dokonce nad Kolumbijským výstavištěm v Chicagu, odnedávna i nám dobře známým z Jimmyho Corrigana.
. Výstava z roku 1893 se vůbec zdá mít v dějinách komiksu pevné místo: Chris Ware možná "citoval" Nema, ale nad železné a skleněné paláce se vypravili i naši současníci Jean-Philippe Bramanti a Thierry Smolderen, kteří provozují zkomiksované McCayovy osudy. Což musíme na chvíli odbočkou komentovat: Francouzi totiž mistrovsky exhumují umělcův život, přičemž "jejich" 19. století vypadá také tak trochu "z pekla". McCay se užírá konkurenčním vztahem k daleko talentovanějšímu příteli Silasovi, který je ovšem radikální anarcho-marxista a nechá se zabít při marném pokusu o otřesení establishmentem. Umělec si pak bere jeho jméno jako pseudonym (což dělal nějaký čas i ve skutečnosti).
.
Druhou temnou postavou novodobého příběhu je profesor Hinton, génius bádající o čtvrtém rozměru, který McCayovi otevřel cestu do výtvarných a lidských temnot. Není ale všechno horor, co se komiksuje. Mimořádně vtipně Bramanti a Smolderen pojednali scénu v redakci, kdy editoři nadávají McCayovi, že mu synek pocákal tuší jeden ze Snů králičího ďáblíka. Tupí metéři totiž komiksy ani na obtazích ze zásady nečtou, a tudíž jim unikne, jak si umělec pohrál s černými kapkami a pružně je zapracoval do "divokého snění muže, jemuž se zdálo, že je inkoustovou kresbou". Sluší dodat, že kdykoli McCayovy nápady začaly vypadat jako od psychouše, podepisoval se Silas.
. McCayova obraznost v dobách před první světovou válkou neznala mezí ani v jiných oblastech - účinkoval ve vadeuvillech, kde "naživo" kreslil karikatury či fantastické postavičky a zapřádal s nimi dialogy. Odtud pak byl už jen krůček k nápadu, aby figurky oživly. První animované filmy začal dělat v roce 1909, přičemž naprostým bouchákem se stala v roce 1914 Dinosaurka Gertie. Ta byla navíc od začátku filmovou postavičkou, nikoli pozdním rozvedením komiksu.
Tvůrčí gejzír McCay vychrlil do roku 1921 ještě šest filmů, z nichž vyniklo zejména na konci Velké války Potopení Lusitanie. McCay pak ale udělal roztodivný půlobrat - zamířil za prachama do New York Americanu, vydávaného mediálním magnátem Williamem Randolphem Hearstem.
Ten ale tvůrce svazoval natolik, že kreslíř v roce 1924 zase zdrhnul zpátky do Heraldu - a znovu to zkusil s Nemem. Maloval ho ještě dva roky, přestože leccos z prvotní nápaditosti v tomto období vzalo za své. Sérii nikdy nedokončil, takže kluk vlastně pořád ještě sní své divoké sny, dnešním probuzeným světem už bezmála zapomenut.
. Pokud ho ovšem z moře vlastního nevědomí nevylovil někdo zcela nečekaný - spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Že se mám probudit? Copak Nemo v epoletách a se šavličkou nepřipomíná Malého Prince "opravdu, ale opravdu hodně"? A co když si spočítáme, že Saint-Exupéry jako uprchlík v USA počátkem 40. let narážel na komiks v novinách prakticky denně? Dobrou noc...
