. Zmíněná profese aarghonautů se odráží i v jejich společném díle: střízlivou, sutnarovsky funkční grafikou počínaje a pečlivostí ve výběru příspěvků konče. V reakci na stále se rozšiřující domácí fanzinovou scénu přenesli Tomášové těžiště pátého čísla mimo republiku: v obsahu převažují zahraniční autoři, zejména ti sdružení kolem profilovaného sborníku 4EYES nebo - v návaznosti na grunt čísla, rozsáhlé materiály o (post)jugoslávském comicsu - autoři z jihovýchodu Evropy. Za tímto prostým faktem pomalu prosvítají ambice celé revue: stále se rozšiřující kontakty a aktivity jakoby chtěly postupně budovat Aargh!u nad-národní posici, srovnatelnou například s lublaňským Stripburgerem.
. Fakt je ten, že tuto svou stavbu budují Brňáci s rozvahou a vědomím, že má-li přestát delší dobu, potřebuje solidní materiál. V pátém čísle Aargh!u se proto objevují díla vyhroceně autorská, ba místy dokazující až naprostou nezastupitelnost comicsové narace. Samozřejmě, že třeba takový Bílý prostor Aleksy Gajiće nebo jazzová Renesance Phillipa Paqueta by mohly obstát ve formě animovaného filmu - a proložit "hudební comics" přímo původními nahrávkami, dodalo by to příběhu jistě další rovinu působivosti. Předností zpracování ryze comicsového ovšem není jen technologická nenáročnost, ale hlavně koncentrace a zkratka - proto jsou to příběhy tak silné, protože jsou krátké na čtení, a při tom "vševysvětlujícně" působivé v každém jednotlivém obrázku…
. Vedle výše uvedených tvoří třetí z nejvýše se tyčících věží čísla kreslířský polymorf Tomaž Lavrič (kterému patří i poslední z rozhovorů) a Hra stínů z jeho autorského sborníku Slepé slunce; pouštní etuda o (ne)skromném hrdinství a síle lásky vyniká nejen silným příběhem, ale i obdivuhodnou schopností zjednodušení i při zachování obrovské dynamiky kresby.
Českou comicsovou stavařinu zastupuje Pavel Čech, jemuž patří nejen modravá obálka a první z rozhovorů, ale i snivý titulní Ruddyho příběh Přání. Po hardrockovém Krysaři (Sorrel č. 5) a jungiánské fantasy Žabák z druhého Zkratu přináší tentokrát duo Martin Přibyl-Karel Zeman buddhistické scífko Buddha. Píšící šéfredaktor Tomáš Prokůpek (společně s Luďkem Jandou) je podepsán pod jednostránkovým Megacrossoverem, v němž se střetávají jeho Klacek a Fracek s mateřídouškovskou Bertou Martina Šútovce, i pod scénářem plážové fatálky Femme fatale, jejímž kreslířem je Michal Bednář. Nejdelší domácí příběh představuje Příběh o osamělé jabloni aneb Huskiosa a Gabriel, . který nás zavádí do téměř alenkovských sfér - z nichž nemůžou hlavní hrdinové vyjít nepozměněni; Tomáš Jirků se v dalším dúle svého opusu magnum skrze mignolovské zjednodušování propracoval až na odvrácenou stranu - sytá ornamentálnost chvílemi přebíjí čitelnost vyprávění… Milé rozloučení pak nabízí poslední strana obálky, na níž DJ (Tučaps)KEY nechal desatero českých kreslířů po jednom políčku remixovat první rychlošípáckou příhodu. Publicistickou část, neméně důležitou než samotné comicsy, pak krom zmiňovaných již materiálů doplňuje ještě Přibylův extensivní profil Alexandra Jodorowského a rozhovor s Bohumilem "BoFem" Fenclem.
Výslednou budovu ovšem nedělají jen její vnitřnosti, ale jistě i průčelí - které v případě pátého Aargh!u vykazuje nemenší pečlivost. Zlom Tomáše Kučerovského se odminula výrazněji nezměnil, zato podstatně rozšířená škála zahraničních autorů představovala skutečnou letteristickou výzvu - v bublinách se střídají jak fonty již hotové, tak písma ruční, a tak i jejich digitalisované varianty; celkem se na letteringu Aargh!u podíleli tři lidé, a jejich práce zdobí fasádu Aargh!u stejně jako arabesky dům. (Ostatně výčet jmen překladatelů a poděkování v tiráži začíná poněkud připomínat filmové titulky…)
Jako jednu z odpovědí na otázku Proč Češi nečtou komiksy? uvádí Martin Foret všeobecně nízkou comicsovou gramotnost, a to i v rámci subkultury: "Takřka každý vydaný titul podstatně mění představu o komiksu jako celku." Jestli chcete skutečný důkaz, kupte si pátý Aargh!
