Kája Saudek podruhé
Držím v rukách občasník zřejmě fiktivního vydavatelství Rumijáda s názvem Watashe (čti Veteš?). Hádal bych, že to je typická fandovská záležitost, 16 černobílých stránek na obyčejném papíře v trošku tvrdší obálce, nějaké varování o jakémsi „použití pro vnitřní potřebu“ na poslední straně. Tohle není důležité – to podstatné je uvnitř. Tedy super maxi komiks Pižmouni. Vypráví o mladé dívce, která se propadne do podzemní říše záhadných Pižmounů, odpudivých oblud, lebedících si v puchu a hnilobě stok a kanálů. A hned první obrázek krásně indikuje, kdo posloužil jako vzor a zdroj inspirace. Hádat můžete třeba i dvakrát, ale více než jeden pokus stejně potřebovat nebudete…
Kája Saudek potřetí
. Je tu humor (název tramvajové zastávky je „zachcávka“), je tu parodická nadsázka (dělník s krumpáčem na ramenou a venkovanka s husou v koši nastupující do vozu), je tu škodolibost (vysmívající se chlápek z auta), je tu náznak akce (rozechvělý chodník pod vystupující dívčinou), je tu ironický škleb (do roboty místo do pr…), je tu i něco dalšího, co však na začátku děje neprozradím… Je tu Kája Saudek, celý, obnažený od hlavy až k patě, vyskakuje na nás z každého obrázku a řve z každé bubliny. Nejkrásnějšími příklady jsou hlášky typu „to je puch – uch“, „Zlato!“ (kdy jméno = označení pro miláčka), „juchuchů – stojíš mi na uchu“, nebo Zlatiny hadovité vlasy…
Kája Saudek počtvrté
Pokud satira a parodie byly Saudkovi velmi blízké, pak Pižmouni jsou jimi prosyceni skrz naskrz jako hollywoodský akční trhák speciálními efekty. Terčem, do kterého se tak hezky a přesně strefují, není nikdo jiný než tehdejší Komunistická strana Československa. Již vzájemné oslovení obyvatel zahnívající podzemní říše „piždruzi“ zřetelně naznačuje, s kým budeme mít tu čest. Stačí se jen trochu pozorně dívat, a vše před námi defiluje jak v dobách totality. Nabubřelé projevy, prvomájové průvody, policejní represe, ponížení a nabubřelost… K tomu jako bonus vynikající nápad pižmounského transportu, kdy jako dopravní prostředky slouží unesení lidé (připomíná jeden díl kdysi velmi populárního maďarského animovaného seriálu o Ládínkových dobrodružstvích ve vesmíru). Ještě, že to je dávno za námi a můžeme se té absurditě jenom smát v komiksových časopisech!
Držím v rukách občasník zřejmě fiktivního vydavatelství Rumijáda s názvem Watashe (čti Veteš?). Hádal bych, že to je typická fandovská záležitost, 16 černobílých stránek na obyčejném papíře v trošku tvrdší obálce, nějaké varování o jakémsi „použití pro vnitřní potřebu“ na poslední straně. Tohle není důležité – to podstatné je uvnitř. Tedy super maxi komiks Pižmouni. Vypráví o mladé dívce, která se propadne do podzemní říše záhadných Pižmounů, odpudivých oblud, lebedících si v puchu a hnilobě stok a kanálů. A hned první obrázek krásně indikuje, kdo posloužil jako vzor a zdroj inspirace. Hádat můžete třeba i dvakrát, ale více než jeden pokus stejně potřebovat nebudete…
Kája Saudek potřetí
. Je tu humor (název tramvajové zastávky je „zachcávka“), je tu parodická nadsázka (dělník s krumpáčem na ramenou a venkovanka s husou v koši nastupující do vozu), je tu škodolibost (vysmívající se chlápek z auta), je tu náznak akce (rozechvělý chodník pod vystupující dívčinou), je tu ironický škleb (do roboty místo do pr…), je tu i něco dalšího, co však na začátku děje neprozradím… Je tu Kája Saudek, celý, obnažený od hlavy až k patě, vyskakuje na nás z každého obrázku a řve z každé bubliny. Nejkrásnějšími příklady jsou hlášky typu „to je puch – uch“, „Zlato!“ (kdy jméno = označení pro miláčka), „juchuchů – stojíš mi na uchu“, nebo Zlatiny hadovité vlasy…
Kája Saudek počtvrté
Pokud satira a parodie byly Saudkovi velmi blízké, pak Pižmouni jsou jimi prosyceni skrz naskrz jako hollywoodský akční trhák speciálními efekty. Terčem, do kterého se tak hezky a přesně strefují, není nikdo jiný než tehdejší Komunistická strana Československa. Již vzájemné oslovení obyvatel zahnívající podzemní říše „piždruzi“ zřetelně naznačuje, s kým budeme mít tu čest. Stačí se jen trochu pozorně dívat, a vše před námi defiluje jak v dobách totality. Nabubřelé projevy, prvomájové průvody, policejní represe, ponížení a nabubřelost… K tomu jako bonus vynikající nápad pižmounského transportu, kdy jako dopravní prostředky slouží unesení lidé (připomíná jeden díl kdysi velmi populárního maďarského animovaného seriálu o Ládínkových dobrodružstvích ve vesmíru). Ještě, že to je dávno za námi a můžeme se té absurditě jenom smát v komiksových časopisech!
Kája Saudek popáté
Jakkoli se scénář Jardy Michaličky a kresba Dana Růžičky v zásadě inspiruje Saudkem, nic to neubírá z faktu, že držíme v rukách příjemné, nadprůměrné dílko. Nejde o úplnou kopii, nýbrž o vytáhnutí a zkompilování toho nejlepšího, čím Mistrova tvorba disponuje. Růžička i Michalička ji zřejmě dobře prostudovali – Pižmouni jsou postaveni na nevšedním a satirickém scénáři, který obsahuje ve svých dvou vrstvách (vlastní příběh a jednotlivé obrázky) množství narážek a na nevyjasněném a otevřeném konci. Zřejmě i zmíněná zřetelná politická satira přispěla k tomu, že dílko, dnes již tvořící raritní položku ve sbírkách, získalo v soutěži Bemík ´89 první místo ve čtenářské anketě.
