. Max a Mořic
nejsou Pů,
Busch není George
double jů
Tak při četbě
jejich hříchů
nebojte se,
prosím, smíchu.
Tomáš Kafka
poznámka překladatele
Strašidelný úvod
Děj Buschova příběhu skutečně ani trochu nepřipomíná Milneho idylu. Dobrodružství rozdělené do sedmera kapitolek označujících první až sedmý hřích obou hrdinů lze spíš přirovnat k slavnému noir thrilleru Sedm Davida Finchera. Ve filmu jdou detektivové, ztělesnění Bradem Pittem a Morganem Freemanem, po stopách vraha vraždícího podle sedmi smrtelných hříchů (obžerství, hamižnost, lenost...), u recenzované knihy jsou čtenáři též svědky stejného počtu zavrženíhodných činů (týrání drůbeže, demolování lávky přes potok, exploze dýmky v ústech pana učitele...). Závažnost obou zločineckých sérií je samozřejmě krapet rozdílná. U zmíněných děl ale vzniká shodná reakce diváků, a tou je strach. V případě Maxe a Mořice se dostavuje zhrození z toho, že všechny popisované špinavosti obou hochů působí velmi legračně. Ambivalence emocí překvapí dvojnásob, když si člověk uvědomí, že příběh vznikl v ještě "nezkaženém" předminulém století!
Tragikomický prostředek
. Nejslavnější práce Wilhelma Busche vyšla původně v německém satirickém magazínu Fliegende Blätter a moc nechápu, jak se mohla zařadit mezi dětskou četbu (viz třeba jeho vydání pod názvem Vít a Véna v roce 1959 u našeho Státního nakladatelství dětské knihy). Podstatně víc rozumím tomu, proč je dílo považováno za předchůdce dnešních komiksů. Dobrodružství je rozfázováno do jednotlivých obrázků, u kterých má nepříliš rozsáhlý veršovaný text spíše komentovat znázorněné situace. Na cestě ke skutečně modernímu komiksovému projevu chybí jen typické bubliny. Na Maxe a Mořice později navazovali už zcela pravověrní komiksoví následovníci.
Kalichovské vydání na sedmdesáti stránkách menšího formátu nabízí v dnešní době často opomíjený komfort v podobě předmluvy a doslovu. Úvodní představení Wilhelma Busche a zařazení jeho díla do dějin obrázkového žánru se chopil Martin Foret, který si úlohu předmluvce vyzkoušel už u Rogera Krowiaka. Tečkou za příběhem je zas poznámka Michaela Franka, vídeňského korespondenta novin Süddeutsche Zeitung. Ten upozorňuje na neochabující oblibu Maxe a Mořice (pro naše sousedy jsou dodnes živým příměrem pro každou nezbednou dvojici, bez které by se například političní komentátoři v Německu jen těžko obešli) a přináší též trefné zamyšlení nad poselstvím celé knihy. Píše o tom, že je mylné chápat tento komiks jako pouhou moralitu po děti. Hlavní aktéři lumpáren sice neujdou trestu, ale logice díla je naprosto cizí milosrdný happyend typu pětka z mravů, mnohaletá internace v diagnostickém ústavu a napravení uličníků.
. Chybný by byl i přehnaný soucit s mravopočestnými oběťmi obou zlotřilců. Všichni na závěr komentují zběsilou smrt dětí (přesněji řečeno úkladnou vraždu provedenou s úsměvem na rtech) jako radostnou zprávu. Vedle toho bledne i navenek stejně úctyhodná honorace ze Sin City!
Groteskní závěr
Filmy němé éry už asi nikdy nepodniknou invazi na plátna popcornových multikin. Přesto se stále najde dost fanšmejkrů, kteří si rádi na Chaplinovy grotesky s chutí zajdou do klubových biografů. Podobně se nedá očekávat, že Max a Mořic způsobí u komiksofilů nezvladatelnou mánii. Kalich nabízí kvalitní titul zejména pro ty, kteří neohrnují nos nad dřevními obrázkovými seriály ve stylu Ondřeje Sekory nebo Josefa Lady a nedají dopustit ani na veršované dodatky obou viktoriánských komiksů Ligy výjimečných.
. Pokud patříte mezi takové milovníky retra, tak bych Vás rád upozornil ještě na jednu obdobnou knížečku Kalichu. Je to obrázková sbírka neméně drsných básniček Ježipetr (Struwelpeter) od Heinricha Hoffmanna. Poprvé vyšla už v roce 1845 a v případě zpracování pro ní v podstatě platí totéž, co pro Maxe a Mořice. Kalichovský Ježipetr se navíc může pyšnit třemi celkem podstatnými věcmi, které Buschovu souboru chybí. Předně to je pevná vazba, nažloutlý papír evokující historickou hodnotu díla a do třetice kompletní otištění veršů i v německém originále. Jedinou výtkou Ježipetrovi je absence jakéhokoliv průvodního slova, které má naopak Max a Mořic hned od dvou zmíněných autorů.
Hodnotu díla nejlépe prověří čas. Je otázkou, zda si na - dnes tolik populární - duo Hana a Hana někdo vzpomene za pět nebo deset let. Dva rozjívení bratříčci těchto pubertálních slečen to spolu úspěšně táhnou už sto čtyřicet let. Je třeba ještě něco dodávat? Tahle cifra nepotřebuje komentář.
