. Revoluce, která se chystala od první poloviny 80. let minulého století, začala v září 1986 a trvala do října 1987. Ještě než skončila, bylo jasné, že mainstreamový americký komiks nebude to, co dřív. Alespoň tak se to tehdy jevilo, a dodnes to opakují do omrzení všechny recenze.
. O co šlo? Alana Moorea začaly počátkem 80. let při práci na klasickém americkém hrdinovi Marvelmanovi napadat kacířské myšlenky. Co to je za psychouše, že se oblíká do hadrů jako na pouti? Jak by vypadal v normálním světě? Obstál by jeho idealismus? A co kdyby se ten normální svět trošku zhoupnul? Třeba tak, že ještě v roce 1985 bude prezidentem Nixon (neboť Watergate se podařilo ututlat a novinářské hyeny Bernstein i Woodward to zaplatily životem), z Vietnamu se stane jednapadesátý stát Unie a Sověti budou drženi na uzdě díky jednomu namodralému nukleárnímu supermanovi ve službách Bílého domu.
Odpověď byla nasnadě - ne, v takovém bordelu by neobstál vůbec nikdo. Výsledkem je monumentální dekonstrukce oblíbeného amerického žánru. Z übermenschů jsou najednou za maskami ukrytí docela normální lidé - sice nadaní, ale zároveň amorální, bezcitní, megalomanští, zbabělí, hysteričtí, či trpící alespoň erektilní dysfunkcí.
Než dočteme, je jasné, že superhrdinové by byli asi tak to nejhorší, co mohlo civilizaci potkat. Dílo se možná mělo jmenovat spíše Soumrak bohů - ostatně narážek na Ragnarök či Jízdu valkýr je v Mooreově citačním a odkazovém gejzíru dost, stejně jako paralel mezi úpadkem heroismu druhé světové války a poklesem amerických ideálů v 80. letech.
Co DC Comics nepůjčil, Moore vymyslel
Moore chtěl původně pro příběh využít skupinku málo známých superhrdinů z produkce menšího komiksového nakladatelství Charlton, a z nich pak rozvinout hyperrealistickou storku "co by kdyby". Jenže ouha, copyrighty držel a nechtěl pustit sám rodič Supermana a Batmana, DC Comics. A tak si Moore vymyslel společně s kreslířem Davem Gibbonsem postavy, které by Charltonu docela dobře odpovídaly - na svět přišli nikdy neexistující Komediant, Rorschach, Sůva, Ozymandias, Hedvábný přízrak, Kapitán Metropolis a další.
. "Pro mě šlo o intelektuální průlom v možnostech komiksu. Bylo to vůbec poprvé, co jsem dostal šanci napsat něco delšího než dvou až třídílný komiks po 24 stránkách," vzpomíná Moore, který pracoval s nesmírnou pečlivostí a příběh rozložil v čase na několik dekád. "Nápad s dvanáctidílným komiksem se mi zamlouval, ale napoprvé jsem netrefil rozsah zápletky. Měl jsem nápady jen na šest dílů, když vyšel první díl. To ale ději prospělo - musel jsem začít rozšiřovat zápletku do stran, kombinovat, vracet se v čase a přidávat životopisné portréty, fiktivní publikace i charakterizace některých postav," dodává. "Na konečném výsledku má velkou zásluhu má právě Dave Gibbons, to on mi pomohl dohledat všechny nitky vyprávění a splést je do mimořádně komplexní struktury," vzpomíná Moore, který si vypomohl pořádnou porcí nekomiksových médií - novinových rozhovorů, deníků, policejních svodek či dětských retrospekcí.
Děj začíná jako v klasické detektivce - když zestárlé, zdeptané, zcyničtělé a licence na "strážcovství" zbavené hrdiny začne někdo - jednoho po druhém - likvidovat. Někdo zjevně daleko silnější.... a chytřejší. Lstí zbaví Ameriku jaderné pojistky v postavě Dr. Manhattana, který znechuceně odlétá na Mars… a entropie začne prudce růst. Rusáci se přestanou bát, vrhnout do Afghánistánu, jaderná sila vyhlásí poplach, sovětská armáda nakročí do Pákistánu… a svět se ponoří do stínu jaderné války.
Vrcholné dílo superscénáristy
Výsledek ohromuje, protože nejen hlavní motiv scénáře se točí okolo Gordického uzlu, ale libreto samo si s Velkým propletencem nezadá, s tím rozdílem, že knihu netřeba rozseknout, postačí pozorná četba.
. Jen namátkou - vypravěčský rámec tvoří Rorschachův deník, který sice někdy v desátém díle mizí pod nánosem redakčního sajrajtu, nakonec ale celá pravda osamělého bojovníka proti zlu vychází najevo. Taky je zde požehnaně příběhů v příběhu, a nechybí ani komiks v komiksu: morbidní pirátský sešit, který si čte u stánku ignorantský černošský kluk, prdící na to, že svět má na kahánku. Však na něj taky dojde...
Mooreova mnohovrstevnatost a záliba v detailu už tady, dávno před oběma Ligami výjimečných, triumfuje. Veidtovy iniciály připomínají symbol Mooreova oblíbeného zednářství; autor, který nenávidí z duše Ronalda Reagana, si vystřelí z vlastní paranoie, když zvěstuje kandidaturu herce R.R. do Bílého domu - ovšem Roberta Redforda. Taková odhalení snad ani nemají cenu - přijďte si na ně sami. Rozříkání všech narážek by vydalo na tři recenzní články, zatímco čtenářský zážitek by se zredukoval na polovinu. (Snad jen když triumfující zlosyn cituje na straně 20 posledního dílu hieroglyfický text o poničených královstvích starověku, sluší se upozornit, že nejde o stélu Ramsese, nýbrž méně známého faraóna Merneptaha. Ale kdo by se s takovým jménem v anglosaském světě vyslovoval, že?)
Je pravda, že požitek z četby trochu komplikuje už úvodem naznačená vzdálenost v čase - vytáhnout na jadernou hrozbu mimozemšťana a dohnat velmoci zastrašením k spolupráci vypadá s dvacetiletým odstupem přeciť jenom trochu naivně. Stačí se kouknout do Acehu, jak se to tam zase mydlí, tsunami netsunami. Jenomže i tohle autor dobře ví - Manhattanova poznámka, že "nic nikdy nekončí", je skrytou kritikou Veidtova způsob řešení "gordického uzle dějin", který byl jen redefinicí problému a tautologickým výrokem, že není co řešit.
Co je však daleko silnější, uchvacující, a dodnes brutálně aktuální, je Mooreovo klíčové rozpoznání, že Zlo umí metastazovat a proniká i do těch, kdo zasvětili boji s ním celý život. Ámen.
Pokračování textu, pohled tak trochu zvenčí s poněkud kacířským titulkem Byla to opravdu revoluce? přineseme ve středu.
